close

Hlavní menu

             

Hannah Grant podporuje

15 dní na kole: přes Čechy, Německo a Benelux až k Eiffelovce

Po prvních 9 dnech, které nás nasměrovali do Amsterdamu, jsme měli před sebou už jen poslední cíl, a to dojet do hlavního města Francie – Paříže. Na posledních 6 dní trasy, které nás limitovaly předem objednaným autobusem domů, zbývalo posledních cca 600 kilometrů.

Desátý den ráno jsme tedy vyrazili z Amsterdamu. Fakt, že jsme na cestě už dvouciferný počet dnů, nás přivedl do reality. Člověk by řekl, že s přibývajícími dny se bude jak zdravotní, tak psychický stav zhoršovat. Vyzkoušeli jsme si, že to ale není až tak pravda. S odstupem času můžeme říct, že největší krize je v prvních pár dnech. Za týden si tělo zvykne, svaly přestanou pálit a klouby bolet. Vůle člověka se taky zocelí a je schopen si každé ráno nastavit silný “mindset” a udržovat každodenní rutinu.

Symbolicky začalo pršet. Cesta přes Holandsko měla vést ještě necelé dva dny. Kromě moc hezké a taky odlišné přírody od té naší, tato země nabízí spoustu jiných věcí: např. moc milé lidi, jejichž jazyku nikdo nerozumí, ale kteří nás občas nepřestali překvapovat. Svým vzhledem a koly dost upoutáváme pozornost, a tak se s námi dal jednou do řeči místní bezdomovec, který nás upozorňoval, ať rozhodně netáboříme mimo kempy, že bychom mohli dostat velkou pokutu. A že nevypadáme na to, že ji máme čím zaplatit. Je vidět, že bezdomovec v Nizozemsku je na tom stále lépe než my.

Holandskou krajinu definují dvě věci: větrné mlýny a voda. Kromě té vody, která na nás snad celou druhou polovinu cesty přes Nizozemsko padala seshora (což je asi to nejhorší, co člověk může zažít, když jede celé dny na kole), nás jedna voda zastavila před námi. Naše navigování z Map.cz nás navedlo k řece. Už jsme mysleli, že budeme muset plavat, když vtom jsme spatřili přijíždějící trajekt, díky kterému se z naší výpravy naštěstí nestal triatlon. Přibývající mokré oblečení znamenalo taky přibývající noci strávené v kempech, kde jsme se mohli aspoň částečně dát do kupy.


A pak jsme vjeli do Belgie. Déšť rázem přestal, a naopak přišlo obří vedro. Projeli jsme Antverpy a dále také Brusel, který nás moc nezaujal, a tak jsme si udělali jen pár fotek u ikonického Atomia. Až po příjezdu domů jsme zjistili, že jsme zde projížděli arabskou čtvrtí Molenbeek, která je označována jako “líheň teroristů” a nedoporučuje se do ní ani chodit.

Po 1 300 najetých kilometrech jsme konečně vtrhli na francouzskou půdu. Původní plán bylo ve Francii ještě navštívit přístav Dunkirk. Po tom, co jsme ale už v Česku změnili trasu ze silniční na horskou, se cesta protáhla asi na 1 900 kilometrů. Tak jsme se dohodli, že Dunkirk vynecháme a na horských cestách, které jsou přívětivější, než silnice ujedeme trasu cca 1 500 kilometrů.

V pondělí měl být náš poslední den a zároveň den, kdy dojedeme do finishe. Den předtím jsme tedy měli v plánu zkrátit číslo zbývajících kilometrů na minimum. To se nám povedlo, ale opět nám nedošlo, že je neděle a my nemáme žádné jídlo. Kvůli tomu, že jídlo je asi nejtěžší věc, co s sebou vezeme, jsme totiž vždy nakupovali ze dne na den. Naštěstí jsme ale objevili pizzerii, kde měli otevřeno. Tam jsme si každý objednali pizzu “family” a když nám ji místní zaměstnanec nesl, s nechutí se na nás podíval a řekl, že tuhle jednu pizzu si většinou objednávají lidi pro 3. Přesně když to dořekl, vstoupili do restaurace 3 chlapi, objednali si dohromady jednu pizzu “family” a jedli ji příborem. Pohled na nás asi nikdy nezapomenou.

O takovou nálož jídla si ale při našem kalorickém výdeji tělo prostě a jednoduše říká. Jestli jsme si totiž něco při této výpravě uvědomili, tak to, že lidské tělo je jen stroj. Cokoliv, co si umanete a chcete udělat, ať už to zní, jakkoliv nemožně, je možné. Cokoliv. Často nám někdo řekne, že to, co děláme, by nikdy nedokázal. 

Navíc přes rok skoro ani na kole nejezdíme. Prakticky nemáme žádný trénink. My vždycky říkáme: “Stačí si to nastavit v hlavě a dokážeš všechno.” Stačí svou hlavu nastavit na cíl, mít alespoň trochu motivace ho splnit a mít někoho, kdo vám podá ruku, když jste zrovna v nejhorším a někoho, se kterým se můžete společně zasmát nad všemi krizemi, které vás potkají. Pak vás nic nezastaví a vaše tělo je jen prostředek k tomu, co vy chcete. 

My jsme chtěli vzít kolo, zamknout za sebou dveře domu a dojet po svých do Paříže. A to se nám taky splnilo.

15. července 2019 jsme nakonec po celkově 1 633 najetých kilometrech dorazili do cíle.


Chtěli bychom poděkovat Hannah Grantu, který nám výrazně pomohl zvládnout naši cestu a všem lidem, kteří nás celou dobu podporovali. Náš deník z cesty stále můžete najít na našem Instagramu @jakzemrit1500kmoddomova


Petr, Dan a Ondra