close

Hlavní menu

             

Hannah Grant podporuje

Cesta kolem "půlsvěta" - Mongolsko

Mongolsko nás párkrát nechalo naprosto ohromené a beze slov. Naštěstí jsme v místní knihovně našli poslední zastrčenou kopii mongolsko-českého slovníku a nějaká ta slova se nám podařilo najít, takže můžeme našim čtenářům přinést poslední novinky z mongolského života.

V Mongolsku začal náš pobyt jak jinak než v hlavním městě Ulaanbaataru. Na první pohled je “UB” (čti “jůbý” jak mu říkají místní) město plné architektury komunistické éry, kde je všechno tak nějak moc velké, prázdné a ošuntělé, včetně největších historických památek a buddhistických chrámů. V obchodech ne vždy naleznete to, co hledáte a třeba sýr najdete jen když máte vyloženě štěstí. Nelze si nevšimnout, že téměř vše je tu věnováno nejslavnějšímu mongolskému rodákovi Temüdžinovi, který ve své době, kdy si již říkal Čingischán, ovládal skoro polovinu světa. Jeho jméno či podobiznu tedy nesou namátkou náměstí, bankovky, láhve vodky, školy, ulice, banky, taxi služby, letiště...

Na druhý pohled nicméně zjistíte, že se tu můžete mít opravdu dobře, a to za velmi levno. Jako důkaz světové metropole, kde žije polovina obyvatel Mongolska, zde najdete například dobré sushi, rakouskou hospodu s pravým schnitzlem nebo nejrozmanitější a nejkreativnější suvenýry, jaké jsme za naše cestování potkali, kamarádi těšte se!

Lidé v Mongolsku se obecně tváří velmi sveřepě a přísně. Ve všech frontách musíte mít opravdu ostré lokty a stejně se smířit s tím, že do vás budou neustále strkat, předbíhat, případně si klidně vezmou vaše jídlo, protože přišlo dřív než to jejich a mají prostě hlad.

Mongolsko


Po 3 mrazivých zasněžených dnech v Ulaanbaataru jsme vyrazili na náš první výlet a to rovnou do pouště Gobi.
Pro Mongolsko jsou typické rozlehlé stepi a nekonečná prázdná krajina (země má skoro nejnižší hustotou zalidnění na světě), kterou jen sem tam naruší volně pobíhající stádo dobytka či koňů nebo malá bílá jurta nomádské rodiny. Na takové prázdno v Evropě rozhodně zvyklí nejsme, a i když je to nádhera, musíme říci, že pro dámskou část naší výpravy bylo v chození na WC v krajině, kde se opravdu není za co schovat a nejbližší záchod* je 100 km daleko, docela výzva.
(*záchodem rozumějte vykopanou díru v zemi, nad kterou stojíte na dvou prknech a modlíte se, aby vás udržela, obvykle ze tří stran obklopené dřevem či plechem). A to spousta nomádských rodin nemá ani tuto toaletu a postačí jim nějaká ta skalka nebo po mongolsku prostě dojít dostatečně daleko.

V Gobi se skrývají neskutečně nádherná místa. Většinou tam vede pouze prašná cesta, kterou trefí jen znalí mongolští řidiči a tato místa vám vyrazí dech. Ať už se jedná o místo, kterému se říká White Stupa (Tsagaan Suvarga), což je nádherně zbarvený kaňon uprostřed pouště, o Flaming Cliffs, které připomínají oranžovou krajinu Utahu, o osmdesát metrů dlouhou písečnou dunu Khongor nebo o Rocky mountains, které vás zase přenesou do Skotska.

White Stupa


Možná ještě zajímavější, než přírodní krásy je život místních nomádských rodin, u kterých jsme při našem putování v Gobi spali. Tyto rodiny po staletí žijí v mongolských stepích a poušti, chovají zvířata a dle sezóny se stěhují i se svojí jurtou a zvířenou na sezónně výhodnější lokalitu. Za celou tu dobu se jejich život v mnohém nezměnil, pouze do jurty přibyla televize a oblíbená večerní telenovela.

Rodiny, které ještě tolik nezkazil cestovní ruch se vyznačují pověstnou mongolskou pohostinností, přičemž jsou schopni přenechat svoji jurtu, abyste měli kde spát a sami se nastěhují k sousedům. Pohostí tradičním slaným mongolským čajem s kozím mlékem, nudlemi se sušeným masem a roztopí kamna plné velbloudího trusu, jelikož dřevo je v Mongolsku celkem nedostatkovým zbožím.

Nomádský život v Mongolsku


Mongolsko je svým způsobem nejsvobodnější země, kterou jsme navštívili. Půda zde nikomu nepatří, nomádská rodina si tedy může postavit jurtu, kdekoliv chce. Do práce nemusí, uživí je zvířectvo, díky kterému mohou prodávat mléčné produkty a vlnu na kašmír a stejně tak jim zajistí i obživu, v Mongosku se totiž nejí nic jiného než skopové. Daně neplatí. Žijí si prostě jen tak, jak sami chtějí.

Jelikož bájného gigantického červa Olgoje Chorchoje jsme v poušti přes netrpělivé vyvolávání nepotkali, vydali jsme se na další výlet na západ do města Karákorum, které si jako hlavní město své říše určil Čingischán. Je neuvěřitelné a dokazující pomíjivost času dívat se na dobový model města z 13.století v místním skvělém muzeu, které bylo skutečně světovou a vyspělou metropolí a pak zvednout zrak k okénku z muzea ven a podívat se na to, co nezůstalo... Na nostalgii však nebyl čas, neb na nás čekalo The Dobrodružství.

Krajina Orkhon Valley

Rozhodli jsme se prozkoumat krajinu národního parku Orkhon Valley ze sedla koně na čtyřdenním výjezdu. Sice bez jakékoliv předchozí zkušenosti s koňmi, a už vůbec ne divokými, a s místním pouze mongolsky mluvícím průvodcem, zato s vybavením Hannah, obrázkovou knížečkou určenou na dorozumívání, příkladným odhodláním člena spolku Discover Now a zkušeností z filmů o Vinnetouovi (který taky jezdil na divokých koních) jsme byli přesvědčeni, že to půjde. Dnes se již můžeme zapojit do diskuzí, pokud přijde řeč na pády z koně, protože k tématu si můžeme říci to svoje. Ale popořádku, krajina zvaná “Osm jezer” byla naprosto úchvatná a první dva dny panovala v týmu taková pohoda a souznění na rovině člověk-kůň, že jsme si říkali, jak jsou prostě lidé nešikovní, že se tak dlouho učí na koních, když stačí mít ten správný cit a všechno jde. V rámci "nácitu" jsme si koně řádně pojmenovali Jáchym a Karel a pravidelně s nimi rozmlouvali. Bolest zadnice jsme shovívavě komentovali jako běžnou při jízdě na koni a nevěnovali jí pozornost. 

Krajina Osm jezer


Třetí den se však splašil Jáchym, kůň Monči, která najednou zničehonic cválala opravdu jako Vinnetou pronásledující kauboje. Na rozdíl od Vinnetoua bylo však z jejího bojového křiku patrno, že si jízdu toliko neužívá a ta že nebude ani tak dlouhá neb se dlouho neudrží. Naštěstí v její rodině se dědí umění padat a vše dopadlo jen silnou otlučeninou. Jáchym byl však překřtěn na Květáka a jejich vztah utrpěl nenávratnou ránu. Ivoš svého Karla, který začal také jančit naštěstí zkušeně po indiánsku udržel. Protentokrát, protože poslední den, dva kilometry před koncem putování se zvedl silný vítr, Karel se ulekl, zaržál a jal se vyrazit do běhu a Ivoš se jal nečekat na běh a využiv svých zkušeností z běžkování, svalit se pro jistotu na zem. Umění padat se v jeho rodině bohužel nedědí, skuhrá ještě dodnes a zbytek cesty raději došel po svých.

Po výletu na koních jsme chtěli původně vyrazit na sever ke kmeni Dukhů (někdy se jim říká i Cátanové), chovatelům sobů. Museli jsme však od tohoto plánu upustit, jelikož se do odlehlé oblasti jinak, než na hřbetu soba dostat nedá a Ivoš po předchozí zkušenosti tvrdošíjně odmítal sednout na hřbet jakéhokoliv zvířete. Vyrazili jsme tedy k jezeru Khovsgol, které v Mongolsku považují za jedno z nejkrásnějších míst ve své zemi.

Čekala nás 14hodinová cesta autobusem za zpěvu tradiční mongolské hudby, než jsme konečně dorazili na chladného městečka Khatgal. Tradiční jurty tu vystřídaly dřevěné domečky a prázdnou step krajina připomínající ruskou tajgu. Jezero nás ohromilo svou velikostí (je 134 km dlouhé a obsadilo krásné 14. místo na žebříčku největších sladkovodních jezer světa) a také tím, že bylo ke konci května téměř celé zamrzlé, což nám pravda tak trochu překazilo výlet lodí, který jsme zvažovali, ale i trekováni kolem jezera stálo za to.

Náš pobyt v Mongolsku se blížil ke konci, absolvovali jsme opět dlouhou cestu do “UB”, kde nás po cestě nočním autobusem přivítal mráz a sněžení. Tento článek však již píšeme z pláže kdesi v Indonésii, takže to v nás vyvolává už jen nostalgické vzpomínky.

Obecně můžeme říci, že Mongolsko je země, kde se stále ještě tolik nerozvinul cestovní ruch a dává tak možnost nahlédnout do tradičního a neobvyklého stylu života a procházet se (případně projíždět na koni, pokud si troufáte) prázdnou mongolskou krajinou, což zaručeně vyvolává pocit nekonečné svobody. Také musíme přiznat, že i s použití mongolsko-českého slovníku se špatně hledají slova, která by to celé výstižně popsala. Máme pro vás tedy radu na závěr: jeďte do Mongolska, stojí to za to!

Ivoš a Monča