close

Hlavní menu

             

Hannah Grant podporuje

Cesta kolem "půlsvěta" - Nepál

Nepál, země, kam za rok přijede několik set tisíc turistů (v roce 2017 to bylo přesně 940 218) a zároveň jedna z nejchudších zemí světa. Země neuvěřitelných kontrastů, přírodních krás, plná lidí a turistů, kteří sem přijeli v indických kalhotách hledat sami sebe a horalů, kteří přijeli v outdoorových kalhotách zdolat nejvyšší hory světa.

I my Discover Now jsme vytáhli z futrálů naše sváteční kalhoty Hannah a vyrazili se ukázat do Kathmandu. Hned po příletu překvapí lehký kulturní šok, způsobený cestou z letiště. Asfaltu tu moc nemají, půlmetrové díry v cestě nejsou nikomu překážkou, stejně tak jako náhodně pobíhající či ležící krávy a lidé ve vozovce a všude kolem ní. Centimetry prachu, který se usadí všude, už ze sebe do odletu nedostaneme. Ze dvou jízdních pruhů se dají vždy udělat minimálně čtyři, trvá zhruba 15 minut, než rozpoznáme, po jaké straně “silnice” se tu vlastně jezdí. A když vidíme ostřílené řidiče, kteří se všem překážkám v cestě vyhýbají na centimetry, je jasné, že kdejaký Turek by byl rád, že dělal autoškolu v Istanbulu.

Do Nepálu jsme se po dvou a půl měsících cestování obzvlášť těšili – měli jsme se tu totiž potkat s kamarády a členy rodiny a jít společně na 14denní trek kolem hory Manaslu (8163 m.n.m.). Naše výprava čítala šest členů a jednoho buddhistického nepálského průvodce a byla sestavena podle přesného sociogramu tak, aby doplnila naše cestovatelské duo. Roli ostříleného horala a českou konkurenci nepálským šerpům představoval Jirka. Roli jeho družky sehrála jeho družka Míca. Roli intelektuála skupiny jsme obsadili horským teoretikem Lukášem. Na Milana připadla role zástupce pro kontakt s místním obyvatelstvem.

Po příjezdu a setkání na hotelu v Kathmandu, jsme během tří dnů vyřídili potřebná povolení (včetně mongolských víz na další část naší cesty) a vyrazili off-roadem na start do vesnice Sotikhola. Pokud jsme si mysleli, že cesty v Kathmandu jsou hrozné a že prachu ve věcech už máme dost, tato cesta nám poskytla ještě úplně jiný náhled na nepálské cestování.

Nebudeme vás nudit podrobným popisem treku den za dnem a pokusíme se to pro naše dychtivé čtenáře shrnout. Trek byl naplánovaný na 11 dní chůze + 1 den aklimatizace na výšku + 2 dny cesty. Vycházeli jsme z 800 m. n. m. a naším cílem bylo desátý den zdolat Larke Pass ve výšce 5 100 m. n. m. a sestoupit opět do přijatelné výšky pro dýchání. První den jsme ušli nečekaně rychle velmi krátkou etapu, která způsobila u některých intelektuálnějších členů výpravy značnou euforii a plány, jak to rozhodně zvládneme dojít o několik dní dříve. Už asi tušíte, že euforie byla předčasná a hned druhý den nás měl přesvědčit o opaku.

Jako první měl komplikace kvůli nemoci a teplotě nejzkušenější horal Jirka a hned na to odpadla kolegiálně i Míca. Již druhý den se tedy skupina rozdělila, jelikož jedenáctihodinovou etapu, která nás čekala, by marodi s těžkými batohy na zádech nemuseli zvládnout. Měli jsme se opět setkat za dva dny. Během této dlouhé etapy jsme od našeho průvodce obdrželi lekci východního poznání, kdy každý kopec uváděl se zenovým klidem slovy: “gradually flat”, tedy “stoupající rovinka”.

Další den pro jistotu chytla nemoc i teplotu Monča. Začátek tedy nebyl z nejlepších, a když to shrneme, prvních pět dnů jsme šli opravdu pomalu, pomáhali si navzájem s batohy (které jsme si jako jedni z mála nesli sami) a pracovali na tom, abychom se uzdravili a opět setkali.

Když se však uzdravení i znovushledání zdárně naplnilo, plni optimismu jsme věřili, že to nejhorší máme za sebou. Čekaly nás dva krásné dny s výhledem na Manaslu, výška kolem 3 000 m. n. m., horské jezero, ve kterém Ivoš s Lukášem obhájili tituly známých otužilců, spousta jaků, oslíků a nenáročný terén. Milan zase obhájil titul největšího samaritána skupiny, když ve všech vesnicích rozdal dětem dohromady tři kila čokolády, všechny své sušenky, část lékárničky. Nosiče jiné skupiny, který by jinak šel celou cestu v bačkůrkách, pak obdaroval teniskami, aby ho alespoň nezábly palce u nohou.

Tato idylka neměla nicméně dlouhého trvání, jelikož jakmile jsme se dostali nad 4 000 m. n. m., skolila některé výšková nemoc. Skupina se opět rozdělila, přičemž část skupiny se vracela dolů, kde se měla o den déle aklimatizovat a druhá část pokračovala v cestě do Dharmasaly (poslední vesnička před sedlem) a měla se další den vydat přes sedlo.

Další den se již lépe aklimatizovaná část opět vydala na druhý pokus s nadějí, že tentokrát nás výška omezovat nebude a že se za pár dní opět setkáme se zbytkem výpravy. O to větší bylo naše překvapení, když jsme část druhé půlky potkali stále v Dharmasale, jelikož výšková nemoc nakonec přemohla i je. Výsledkem bylo, že oproti předpokladům se jako jediný a s jinou výpravou vydal přes sedlo Lukáš, v té chvíli přesvědčený, že už nás nikdy neuvidí a s odhodláním, že aspoň někdo musí přežít.

My strávili krátkou noc ve stanech, přičemž v noci mrzlo a nasněžilo a ve čtyři hodiny ráno jsme se za svitu čelovek vydali na výstup. Cesta byla dlouhá a strastiplná, někteří z nás bojovali s výškovou nemocí tak urputně, že jsme si výhledy z té závratné výšky ani neužili, nicméně z fotek, které pořídili odolnější členové posádky, musíme s lítostí říci, že je to škoda, jelikož byly opravdu krásné.

Po výstupu nás čekal snad ještě náročnější prudký sestup o 1100 výškových metrů dolů, který by většina z nás spíše sjela po vzoru nepálského průvodce po zadku po zmrzlém sněhu, pokud by nám v tom nebránily kameny a singapurská výprava stojící v cestě. Po několika stech metrech jsme si konečně všichni trochu oddychli, hlavy nás pomalu přestávaly bolet a byli jsme upřímně rádi, že jsme přechod přes sedlo všichni zvládli.

Po dalších dvou dnech jsme se nakonec i zdárně setkali s Lukášem, který na nás počkal, jelikož zachytil naše kouřové signály o úspěšném přechodu sedla a v místní hospůdce jsme vykoupili všechny piva značky Everest, jelikož každá úspěšná výprava na střechu světa by se měla náležitě oslavit.

Sice další den po cestě jeepem do Pokhary, kdy jsme měli z jedné strany hluboké srázy do propasti a do toho se vyhýbali oslíkům, slepicím, psům a dírám v cestě, jsme měli trochu strach, že oslavy přežití byly předčasné, ale nakonec jsme do Pokhary dojeli ve zdraví.

Abychom trek finálně zhodnotili. Byl náročný a nedostatečná aklimatizace nám působila docela potíže. Dvanáct dní chození s plným batohem v náročných klimatických podmínkách je vážně hodně a doporučujeme pouze pro skalní fanoušky trekování. Život v horských nepálských vesnicích je opravdu těžký a velmi chudý, i když nyní aspoň veselejší o tři kila čokolády. Výhledy v Himalájích jsou jako nikde na světě, totálně ohromí svou monumentálností a nadhledem. Nic nemá takové kouzlo jako buddhistický chrám na konci světa obklopený pasoucími se jaky a vlaječkami povlávajícími ve větru. Nikdy neoceníte teplo, sprchu a elektřinu tak, jako po dvou týdnech strávených v Himalájích, stejně tak jako málokdy oceníte, jak dobře se doma vlastně máme, jelikož máme splachovací záchod v teple a pořádné zimní boty. Nakonec tedy krása, zážitky a určité kouzlo těch chudých, ale krásných vesniček převážila nepohodlí, zimu a nemoci a jsme rádi za nezapomenutelný zážitek.

Ale abyste si nemysleli, že je Nepál jen o vysokohorské turistice, tak po dvou dnech odpočinku v Pokhaře, kde se dá překvapivě dobře najíst, a ještě překvapivěji s místními v dubnu oslavit jejich Nový rok 2075 a člověk si připadá tak trochu jak v přímořském letovisku, jsme zamířili do národního parku Chitwan. Ten se nachází na hranici s Indií o rozloze 932 km2 a může se chlubit populacemi krokodýlů a gaviálů (kteří jsou kriticky ohroženi a snaží se jejich populaci zvýšit v místním breeding centru, kde budou tito plazi připadat roztomilí snad každému), opic, plazů, axisů indických (neboli v doslovném překladu jelenů skvrnitých), bizonů, slonů a hlavně rostoucími populacemi nosorožců a tygrů, přičemž všechna zvířata zde žijí naprosto volně a záleží jen na vašem štěstí, zda některá z nich uvidíte či ne. Rozhodli jsme se, že štěstí mít budeme na celodenním jeep safari a byla to dobrá volba, viděli jsme většinu z nich - hlavně krásné nosorožce jsme mohli pozorovat z blízkosti pár metrů, až se ta vzdálenost zdála chvílemi moc blízká. Jen v momentu, kdy kolem nás prošla tygří rodinka jsme se zrovna dívali na brouka, kterého nám ukazoval Jirka tvrdíce, že se s jistotou jedná o Roháče obecného a tygry jsme neviděli...no, snad příště...

Pak už nás čekalo jen 157 km cesty zpět do Kathmandu, což nám zabralo krásných 10 hodin v nepálském autobuse a další posunutí náhledu na místní cestování, následně poslední památky v Kathmandu a odlet našich spolucestovatelů zpět domů. Jsme tedy opět osamoceni v původní dvoučlenné sestavě a už nás čeká jen posledních pár dní odpočinku v rušném hlavním městě, než se vrhneme na další dobrodružství v Mongolsku. Zdravíme tedy z místní kavárny, kde se nad sklenicí mangového lassi a talířem momo pomalu psychicky připravujeme... Namaste!

Ivoš a Monča

Děkujeme Jirkovi za poskytnutí jeho vymazlené fotografie z Himalájí