close

Hlavní menu

             

Hannah Grant podporuje

Cesta kolem "půlsvěta" - Tahiti

Mezi prvním a druhým týdnem jsme si zvládli z Nového Zélandu udělat malou týdenní odbočku do Francouzské Polynésie a splnit si tak jeden z cestovatelských snů volnočasového oddílu Discover Now. Původně jsme si mysleli, že to bude jen taková odpočinková zastávka...

Začínáme náš čtvrtý týden na Zélandu, za okny kavárny v Aucklandu již nesedíme, jednak bychom se nedoplatili a hlavně, udělalo se hezky! O Zélandu však tento článek nebude, mezi prvním a druhým týdnem zde jsme si zvládli udělat malou týdenní odbočku do Francouzské Polynésie a splnit si tak jeden z cestovatelských snů volnočasového oddílu Discover Now…

Původně jsme si mysleli, že to bude jen taková odpočinková zastávka, jelikož se tam dle instagramu Leoše Mareše snad nic jiného než odpočívat ani dělat nedá. Nicméně, místní lidé, ostrovy, příroda i kultura nás zaujaly natolik, že si tím Tahiti rozhodně řeklo o svůj vlastní článek.

Tahiti je tak trochu na konci světa, daleko od všeho. Nejbližší “pevninou” je Nový Zéland vzdálený pouhých 3800 km. Možná proto je to doslova ráj na zemi, kde stres a spěch snad ani nemají ve slovníku. Cestou z Nového Zélandu jsme trénovali důležitou kompetenci pro budoucnost, a to schopnost cestování časem. Vyletěli jsme v pondělí dopoledne a přistáli v neděli odpoledne předešlého dne díky překročení mezinárodní časové hranice.

Hned po příletu na hlavní ostrov Tahiti nás přivítala malá kapela hrající na ukulele na ještě menším dřevěném letišti v Papeete. Původní obyvatelé - Polynésané, všichni s tradičním ornamentálním tetováním, v květovaných šatech či košilích s květinovými věnci na hlavách, lidé hrající na ukulele jen tak pro radost na ulici, grafitti po celém městě (koná se tu každoročně mezinárodní street art festival a pouliční malby jsou tu opravdu krásné) - to všechno v Papeete pozorujete, zatímco si pochutnáváte na syrovém tuňáku – místní specialitě a jednom z nejlevnějších jídel, která jsou tu k dostání. K volnému sebrání jsou na stromech avokáda, banány, papájy, kokosy... taková klasická zahrádka.

Po prozkoumání hlavního města, kde doporučujeme především tržnici a muzeum zmiňovaného street artu, jsme se vydali na jeden ze 118 ostrovů, které Francouzskou Polynésii tvoří, na ostrov Moorea. Pro počtáře mezi čtenáři – stihli jsme navštívit celkem dva ostrovy a ještě nám tak zbylo trochu na příště. Ostrovy ve Francouzské Polynésii jsou sopečného původu, díky čemuž mají jak pláže s černým pískem, tak nádherné laguny s korály a snad nejmodřejší vodou na světě. Nádherné pláže se jen o kousek dál zvedají v impozantní hory, které jsou součástí mnoha polynéských legend a dosahují výšky až 2241 m.n.m. Na Mooree jsme stanovali v kempu Nelson přímo u oceánu. Rozhodně je výhodou, že do Francouzské Polynésie jezdí stanovat málokdo, takže pokud se k tomuto způsobu ubytování rozhodnete, místo v kempu by se mohlo najít a pravděpodobně tam i budete jediní. Jen si dejte pozor, ať si stan nepostavíte pod kokosovou palmou…

Naší hlavní náplní dnů na Mooree bylo prozkoumávání podmořského světa při šnorchlování. Bohužel vás nemůžeme potěšit jmenným seznamem podmořské fauny a flóry, jelikož se nám při vynoření rozmočil. Ale rozhodně jsme byli obklopeni množstvím malých a barevných, i větších a stále stejně barevných, rybiček plavajících kolem nás. Poštěstilo se nám, vidět velmi zblízka i malé žraloky a rejnoky, které jsme naopak spolehlivě poznali okamžitě. Podmořský svět jsme si prohlédli i z mírného nadhledu při výjezdu na kajaku, na kterém jsme závodili s dešťovým mrakem. Když totiž na Mooree prší, odnáší to většinou jen malý kousek ostrova a při přesunutí o dvacet metrů dál je možno se dešti úspěšně vyhnout.

Náš pobyt se pomalu blížil ke konci a kdybychom, tentokrát pro zeměpisáře mezi čtenáři, měli říci, které místo v České republice nám Tahiti nejvíce připomnělo, byl by to Pelhřimov. A za rekordně krátkou dobu se dozvíte proč. Po čtyřech dnech strávených na Mooree jsme se vydali na trajekt zpět do Papeete. Už dvě hodiny před odjezdem s námi čekalo několik desítek místních, oblečených do slavnostních šatů s květinovými korunami na hlavách. Každý s ukulele v ruce a dobrou náladou v sobě. Dozvěděli jsme se, že právě v tento den se Tahiti rozhodlo pokořit světový rekord v množství lidí hrajících současně na ukulele. Jedná se o státní akci, o které místní veřejnoprávní televize informuje týdny dopředu a uvádí pořady: “Jak hrát na ukulele” či “Ukulele snadno a rychle” v hlavním vysílacím čase. 

Místní totiž vzali velmi osobně, že poté, co tento světový rekord před dvěma lety získali s více než čtyřmi tisíci hráči, je v minulém roce překonal Hongkong s počtem 8 065 hráčů (na otázku „proč Hongkong?“ při vší snaze neumíme odpovědět). Do Papeete se proto sjeli Polynésané skoro ze všech ostrovů, vláda pro ně organizovala dopravu a kulturní program. I my jsme se toho stali součástí díky nácviku společných písní na trajektu, kde s námi cestovalo na tři sta umělců. Přes veškerou snahu a nadšení se do Papeete nakonec sjelo pouze 6 302 hráčů, kteří i přesto, že se jim rekord překonat nepodařilo, vypadali šťastně. Ostatně vláda již vyhlásila, že bude pokus opakovat i přesto, že více lidí se asi nesejde. 

Na podporu tohoto sympatického kroku jdeme shánět ukulele, takže se zatím loučíme a brzy vás potěšíme dalším článkem.