8 dní na Arctic Circle Trail

Přílet do Kangerlussuaqu je fascinující. Souvislá vrstva bílých neprostupných mraků se mění v nekonečné ledové pole grónského ledovce, druhého největšího na Zemi. Bílé nekonečno. Letadlo poskakuje v turbulencích a posádka oznamuje pár minut do přistání. Přistáváme na mezinárodním letišti v Kangerlussuaqu, jediném grónském spojení se světem. Jsme pár desítek kilometrů nad polárním kruhem, odkud se ještě létá do Kodaně a někdy na Island.  

Bereme batohy a míříme na odvoz k výstupu k Russellovu ledovci. Hranice ledovce je okouzlující. Voda pod ním proudí v silné a divoké řece, led se trhá na kry. Masivní stěny vysoké desítky metrů padají do vody tavicí se pod překvapivě teplým polárním sluncem. Nádherná scenérie. Rozbalíme stan, uděláme večeři a pozorujeme, jak se další a další bloky ledu trhají a padají do vody. 

První den trailu vede do Katiffiku. Je to těžký pochod. Zvykáme si na váhu na zádech. Cesta je plná stoupání a klesání kolem jezer a mohyl z kamenů označujících trail. Aplikace Alltrails je zde nepostradatelná. Po prvním brodu ledovou vodou stoupáme, abychom následně spadli dolu k velikému jezeru a k chatě Katiffik, kde na nás čekají kánoe na další den. Koupeme se, dáme čaj a máme co dělat, abychom neusnuli u večeře. 

Druhý den se vydáváme stylově po jezeře do Canoe Centra. Jdeme místy, kde lední medvědi občas omezují turistům postup dál. My ale naštěstí žádného nepotkáváme a můžeme v cestě pokračovat. Canoe Centrum je rozložitá budova se dvěma místnostmi. Jediná naše starost je, jak zatemnit okna proti půlnočnímu slunci, které tady v červnu nezapadá. Jen klesá k západu, aby se pak dotklo horizontu a zase se odrazilo k východu. Světlo je tu pořád.  

Třetí den vede přes krásné údolí s písečnou pláží u jezera. Slunce jako na zavolanou trhá mraky a my se můžeme vykoupat. Po ledovém osvěžení zdoláváme náročný výstup do hor a odměnou nám je nádherný výhled. Chata pro tento den je malá a připravená na festival chrápaní. Já usínám spokojený. Nejtěžší den je za námi a my ho zvládli skvěle. 

Další den je odpočinkový, cesta vede přes vrchol s výhledem na zamrzlé jezero, které trochu zlověstně přihlíží našemu pochodu. Brzy odpoledne dojdeme k lovecké chatě, kde jsou zbytky sobí kůže. Užíváme si slunce a klid. 

Pokračujeme zemí hor a jezer. Krajina se nádherně proměňuje. Od zálivu fjordu do hor, přes kamenné pláně až k mocnému jezeru a přes jeho malé přítoky dál na západ. Slunce svítá, voda se třpytí a všude okolo je ticho. Jen voda a led. Cílem této etapy je Lake House, útulná chata na břehu zamrzlého jezera.  

Další den je klidný. Etapa se často spojuje s předešlou, ale my nespěcháme. Jdeme z kopce dolů až k moři, k fjordu Kanderluarsuk. Po cestě si bohužel uvědomujeme, že jsme někde ztratili pytel s odpadky, a tak se pro něj vracím. Nechci nechat sáčky od jídla v této panenské přírodě. Sice se pro něj brodím zpět ledovou řekou, ale udělal jsem to s dobrým pocitem a úctou k vodě. Vodě, která je pro obyvatele Grónska vším a věnují i jednu ze svých krásných legend, jež se přenáší stovky let z generace na generaci.  

Sassuma Arnaa, Sedna, Matka hlubin, Arnakuagsak, Arnaqquassaaq, Nerrivik, Nuliajuk, Arnapkapfaaluk, Takánakapsaluk. Tento inuitský mýtus má mnoho jmen. Sassuma Arnaa je popisována jako matka a bohyně moře, která existuje od úsvitu věků. V inuitské mytologii lidé věří, že je matkou moře a má moc nad mořskými zvířaty. Pokud existuje něco, co matku moře trápí, její dlouhé černé vlasy se zašpiní. Ona pak uvězní všechna zvířata a lidé nebudou mít co jíst. 

Kdykoli se v historii stalo, že lidé neměli co jít, inuité kontaktovali Angakkoqa (šamana). Požádali ho, aby šel do říše, kde spí Sassuma Arnaa, učesal jí vlasy a vypustil tak všechna zvířata. Děti si dodnes často hrají u břehů a křičí "Arnaqquassaaq kamagit'' („Matko moře, ukaž svůj hněv''). Vydávají se co nejblíže k moři, a kdykoli se přiblíží vlna, utíkají pryč. Představují si, že je matka moře chce získat. Grónské legendy mají často hodně ekologický nádech a je jasné proč vznikaly. Ublížit vodnímu zdroji by mohlo ohrozit nejen lidi, ale také zvěř, která zde od nepaměti byla primárním zdrojem potravy.

Poslední den je ve znamení cesty zpět do civilizace do Sisimiutu, druhého největší města Grónska a cíle našeho pochodu. Sisimiut je město s hromadnou dopravou a šesti tisíci obyvateli, obchody, hotely, restauracemi, kavárnami, hřbitovem, školou, nemocnicí, přístavem i letištěm. Náraz do reality po dnech klidu je velký. 

Za celý trail jsme zdolali 4 000 výškových metrů, 169 km a byli 8 dní na cestě, bez signálu, jen sami se sebou. Byl to fantasticky odpočinek pro mozek, který je jinak denně zvyklý přijímat stovky podnětů. Zhoršené počasí v Sisimiutu způsobuje zrušení našeho letu a my tak v Sisimuitu zůstáváme mnohem déle, než jsme původně plánovali. Ale to už patří k cestě do Grónska a díky zenu, který jsme cestou získali, nás to vůbec nerozhází.