Hory slev
- 20 % na vše
kód: HORY20
4. 10. 2022 2522x přečteno 8 min
Vždy jsem toužila poznat, jaké to je, putovat s batohem na zádech na nějaké dálkové trase. A náš výběr padl na přechod Pyrenejí.
Trasa se nazývá GR 11, je dlouhá celých 820 km a během té doby se nastoupá kolem 42 000 m výškových. Což je slušná porce a staví se na první místa v žebříčku nejtěžších dálkových treků v Evropě. Putovat jsem neměla sama, ale se svou skvělou kamarádkou Péťou. Asi tak měsíc před odletem, jsme začaly řešit vybavení. Co jsem nakonec do batohu zabalila, si můžeš přečíst v Gear listu.
Nechyběl nám ani oficiální průvodce v podobě e-booku do telefonů. V průvodci se hezky orientuje a jsou tam vždy popsané jednotlivé etapy i s mapkou, zdroji vody, chatami (refugio) a dalšími praktickými tipy. GR 11 jsme se rozhodly přecházet od západu k východu, ale trek je samozřejmě oboustranný. Odletěly jsme do města Bilbao a poté se přemístily na začátek treku, tedy k městu Irun. Z Bilbaa jezdí do Irunu autobusy, jen je potřeba si je včas zarezervovat, což my netušily a musely jsme stopovat.
Na trek jsme vykročily kolem čtvrté hodiny odpoledne. Celá cesta začíná u majáku na útesu u Atlantického oceánu, poté vede po pobřeží do města Hondarribia a dál do Irunu. Po pár prvních kilometrech jsme ale už vymýšlely, co budeme dělat dál, protože se do města hnala bouřka.
Původní plán, spát ve stanu a jednou za 4–5 dní spát na ubytování vzal za své a abychom hned na začátku našeho putování nepromokly na kost, zvolily jsme levnější variantu ubytování tzv. Albergue. Je to hostel pro poutníky, co jdou dálkovou trasu Santiago de Compostela (Svatojakubská cesta) a stojí jen pár eur.
Pršelo celou noc a ráno tomu bohužel nebylo jinak. Takový slejvák si už dlouho nepamatuji. Z hostelu jsme musely do devíti hodin odejít, a tak se přemístily do sucha na nádraží. Řešily jsme, co dál.
Vymyslely jsme využít ubytování v dalším městě po naší trase GR 11 a jít v dešti a večer uschnout. To bylo reálné do té doby, než jsme vyšly ven z nádraží a byly během pár minut mokrý a zmrzlý až na kost i přes pláštěnky.
Čtyři hodiny jsme se pak sušily u McDolnald v místním obchoďáku. Našly jsme tedy ubytování v okolí, sice dražší, ale lepší výchozí bod pro další den. Bohužel předpověď na následujících pár dní byla stále hodně proměnlivá. Rozhodly jsme se ale pokračovat dál a vydržet, co to půjde.
Byly jsme tu dvě holky, co si spolu chtěly užít příjemný čas v horách. Kochat se, nikam moc nespěchat, spát nadivoko, vstávat za východu sluníčka se snídaní v ruce a večeřet při západu slunce. Hladit koně, krávy a ovce po cestě a prostě jen být, chodit, jíst a spát. Náš cíl nebyl nutně přejít GR 11, ale užít si naplno všechno to dobrodružství.
Vzbudily jsme se do klidu, nepršelo. Těšily jsme se do hor. Dnešní cíl byl poblíž města Lesaka (cca 25 km).
První stoupání za městem nám ukázalo, jak nemilosrdná stoupání nás ještě čekají. Naše batohy vážily kolem 18 kilo a hned jsme poznaly, že jsme mimo svou komfortní zónu. No, ale za pohodlností jsme tam nešly, takže jsme pokračovaly dál.
Teď víme, že jsme nosily zbytečně moc jídla. Po cestě je vždy možnost minimálně obden jídlo dokoupit. Cesta střídala asfalt s kamenitou cestou a pěšinami kolem pastvin pro dobytek. Jakmile jsme si chtěly dát svačinu a sedly si u cesty, už k nám mířilo pár krav, ještě jsme ani nestilhly jídlo vybalit.
Krávy jsou hrozně zvědavý tvorové. Poprvé jsme také potkaly divoké koně a já z toho byla unešená. Několikrát během dne jsme se také míjely s trekařem, co šel stejnou trasu. Jmenoval se Alex, napůl Němec a napůl Španěl. Vždy jsme s ním prohodily pár slov, občas společně kousek šli a pak jsme se zase rozdělili.
Na okraji města Lesaka jsme zakempily na zahradě u silnice, kaple a cyklostezky. Hlavně proto, že tam bylo pítko, to znamená, že se večer může člověk trošku omýt, umyje nádobí a také si vodu nabere ráno na cestu. Čekalo nás první stavění stanu. Ani jedna jsme vlastně nevěděly, jak postavený stan vypadá a ani jak se staví. Šlo to ale celkem rychle a stejně tak rychle jsme do něj zapluly a usnuly.
Ráno bylo krásně. Usušily jsme zadýchaný stan a nabraly dostatek vody. Během dne měly být na trase jenom dva zdroje vody, a to to ještě většinou není jisté. Každá z nás si naložila 4 l vody. Po 300 m jsem to ale vzdala, vodu vylila a nechala si jen 2 litry. Nehledě na teplé počasí. I tak vážil batoh přes 20 kg.
V prvním stoupání jsem byla ráda za dlouhé kalhoty. Prodíraly jsme se zarostlou cestou mezi keři, trním a ostružinami. Na prvním kopci už ale čekala hezká kamenitá cesta, takže jsme se zase mohly převléci do kraťasů. Kamaráda Alexe jsme potkaly schovaného ve stínu chvilku před nejvyšším bodem etapy.
Nahoru vedla úzká cestička v prudkém kopci a celou dobu na sluníčku. Už tady nám Pyreneje ukázaly svou druhou tvář.
Zatím jsme tu zažily buď velký déšť nebo pařící sluníčko, což je však pro Pyreneje typické, jak jsem později zjistila. Neměly jsme už skoro žádnou vodu, a hlavně další den byla neděle, kdy mají obchody ve Španělsku zavřeno. Místo kempu v přírodě, jsme proto musely dojít do města ještě ten den a zásoby vody dokoupit. Po parném dni jsme se chtěly osprchovat, takže jsme opět využily služeb hostelu.
Pátý den na mě přišla krize. Předchozí den jsme to s porcí kilometrů a převýšení, v kombinaci s těžkými batohy dost přehnaly. Já v hlavě měla otázky proč tam jsem, co mi to dává, co mi to bere, jaký důvod mám k tomu, abych tam byla, proč mám pokračovat a jaký to dává celé smysl.
Na dlouhých trasách tyhle myšlenky asi dřív nebo později začnou napadat každého. Je potřeba se jim nepoddat a pokračovat dál. Kousek za městem nás dohnal Alex. Viděl na mně, že jsem smutná a řekl mi tenkrát větu, kterou si stále pamatuji, a hlavně mi fakt pomohla. Řekl, že se nesmím soustředit na to, kolik toho mám ještě před sebou, kolik kilometrů a vrcholů mě čeká, ale ať si určím, kam dojdu ten jeden den a řeším jenom to. S Péťou jsme ho nazvaly takovým našim trekovým terapeutem.
Jakmile jsme se dostaly zase zpět na vrcholky a viděla jsem ty výhledy do krajiny, byla jsem šťastná, že tam jsem. Bavilo mě to. Nohy sice bolely, ale oči chtěli jít dál. Abychom si konečně užily ten krásný západ sluníčka a ráno východ slunce ze spacáku, našla jsem krásné místo pod vrškem.
Postavila jsem stan, zatím co Péťa uvařila vodu na večeři. Najedly jsme se a pak jsme ten stan zase rychle sbalily, jelikož se hrnuly černé mraky a my se rozhodly sestoupit ještě níž.
Vkročily jsme do takového divného lesa. Stromy byly pokryté mechem, sluníčko už zapadlo a obloha byla čím dál tmavší. Do toho všeho jsme ještě vstoupily do bývalé válečné oblasti a všude kolem nás byly bunkry. Dýchla na nás ponurá atmosféra, ze které nás probralo volání. Alex! Zamávali jsme si, ale my pokračovaly dál hledat místo. Došly jsme do sedla k silnici a uviděly maringotku.
Najednou z ní vyšel zvláštní týpek. Moc se nám nezdál a nechtěly jsme se s ním bavit. Ptal se nás, kam jdeme a potom nám nabídl místo v maringotce, že to je veřejné místo na spaní. S úsměvem jsme odmítly a vydaly se dál hledat místo. Nikde jsme ale nic nemohly najít a furt se stmívalo. Bály jsme se. Alespoň já tedy fakt hodně. Šly jsme dál po trase, pryč od toho divného chlápka, který v reálu byl třeba moc milý, ale jak jsme se bály, bály jsme se i jeho.
Za notnou chvíli jsme narazily na další stan, u kterého byl jeden člověk. Kousek nad ním bylo hezké místo pro stan, takže jsme bez zaváhání zakempily tam. Náš soused si s námi chtěl povídat, nabídl nám místo na jeho šňůře na sušení věcí a my byly rády, že je milý a zdá se „normální“. Prohodily jsme pár slov, ale pak už jsme se každý ubral ke svému stanu. Chvilku po tom, co jsme zalezly do stanu, začalo jemně poprchávat. Měly jsme to vypočítané na minuty.
Vzbudily jsme se do deště. Rychle jsme všechno zabalily a s jednou sušenkou v ruce se vydaly na cestu. Čekala nás etapa kolem 20 km. Ráno byla všude stejně ponurá atmosféra jako večer, kolem plno bunkrů a tunelů z války.
Šly jsme rychle, hlavně jsme se potřebovaly furt hýbat, jinak by se do nás dala zima. Výhledy nebyly žádné, ačkoliv jsme ten den byly na dvou nejvyšších vrcholech (Mendiaundi 1 213 m. n. m.) za celý náš kus na GR 11. Věděla jsem, že večer budeme spát na Albergue, a tak mi tohle počasí tolik nevadilo. Kromě deště mi ale začala stoupání komplikovat achilovka. Myslela jsem si, že to rozchodím. Bohužel. Bolelo to jako čert a já nemohla dát kotník do menšího úhlu než pravého. Což mi stoupání do kopce dost komplikovalo a zpomalovalo.
Odpoledne, když jsme už byly před městem přestalo konečně pršet. Sedly jsme si a udělaly si první jídlo dne. Do malého městečka to už byl kousek, ale ubytování na Albergue už bylo bohužel plné, takže se nám cesta protáhla o 2 km do dalšího hostelu.
Bylo to však ubytování, na které asi nikdy nezapomenu. Vesnice Roncesvalles je známá kostelem svatého Jakuba a jeho velkou přístavbou. Král Navarský, kvůli nedostatečné kapacitě pro nocování poutníků v kostele, nechal přistavět ještě klášter a špitál. Komplex je to obdivuhodný, jen my jsme dostaly ty snad nejhorší místa na spaní.
Představte si takový románský špitál. Schody dolů, přítmí, vlhko, obloukové klenby a staré, železné palandy. Jestli to dřív byla hladomorna nebo pitevna, těžko říci, každopádně nás tam bylo 16 v jednom chlívku. Do už tak vlhkého prostoru jsme pověsily náš mokrý stan a ostatní mokré věci a došly si ale alespoň na první normální jídlo. A co dál? Předpověď hlásila déšť, my měly mokré věci a moje achilovky sténaly. Rozhodly jsme se pro den volna.
Ráno byla všude opět mlha a poprchávalo. Péťu bolely nohy a mě zlobily achilovky čím dál víc. Autobusem jsme odjely do Pamplony, zarezervovaly ubytování a prošly jsme si město. Všude nás zdravili lidé a přáli nám hezkou cestu do Camina – prochází tudy Svatojakubská cesta.
Přestože byl dnes odpočinkový den, nachodily jsme skoro 20 km po městě. Na ubytování jsme si alespoň přepraly nějaké věci a pak plánovaly co dál. Počasí na následující dny se stále nelepšilo. Dohodly jsme se, že půjdeme, dokud to bude možné. Obě jsme doufaly, že ještě zvládneme jít a až nastane čas, kdy máme Pyreneje opustit, zjistíme to společně.
Ráno jsme, vyzbrojeni mastičkou na moje achilovky, nasedly na autobus zpět do města, odkud jsme včera odjely – Roncesvalles. Promasírované a zatejpované achilovky spolu se sluníčkem na obloze, to mně přidalo na optimismu. Etapa se nám celkem líbila. Nebyla moc kopcovitá, takže jsem ani já tolik netrpěla. Narazily jsme na kosti nějaké krávy (asi?) a vedly dlouhé diskuze, jak to s těmi zvířaty v horách je. Zda tam jsou úplně bezprizorní, nebo někomu patří. Odpověď nevíme doteď, ale vymýšlení různých hypotéz nás celkem zaměstnalo.
Došly jsme do malého městečka Orbara a doplnily vodu. Stan jsme rozbalily kousek pod městem. Tekla tam řeka, do které byl i pohodlný vstup. To znamená jediné – sprcha. Voda byla krásně čistá, dokonce až tak, že tam bylo i několik říčních raků. To zvířátko jsem viděla asi poprvé v životě. Hned po večeři ale zase přišel mrak a začalo pršet. Rychle jsme vlezly do stanu i s batohy a v tu chvílí zase pršet přestalo. Ze zoufalství z deště, jsme se tomu už jen smály. Nic jiného jsme ani dělat nemohly.
Vzbudily jsme se opět do deště. Naše oči se střetly a my to hned věděly. Věděly jsme, že tohle je na nás už fakt hodně a nechceme tady být už ani minutu. Byly jsme rozhodnuté. Nebylo o čem diskutovat. Prostě ta chvíle přišla a já jsem v životě snad nikdy nebyla takhle jednoznačně rozhodnutá.
Během hodiny jsme vymyslely, kam pojedeme jinam. Nechtěly jsme končit naše putování s baťůžky na zádech, ale limitovalo nás počasí, které v celých Pyrenejích nemělo být příznivé ani v dohledné době. K tomu mé bolavé achilovky. Věděla jsem, že nemůžeme nikam do hor. Nejhorší bolest byla totiž právě při chůzi do kopce, když se achilovky natahují.
Výběr padl na Portugalsko a jeho pobřežní trek s názvem Fisherman’s trail. Zarezervovaly jsme autobusy a vydaly se dál vstříc našemu dobrodružství, které bylo vlastně dál stejné, ale přitom tak jiné.
O portugalském pobřeží vám povyprávím zase příště.
