close

Hlavní menu

             

Hannah Grant podporuje

Discover Now - Všude dobře, na severozápadě nejlíp

Michal z Discover Now je opět na cestách. Jeho partě se tentokrát stal cílem Pacific Northwest. Je to region na západě Severní Ameriky, do kterého jsou nejčastěji zahrnovány americké státy Washington, Oregon a kanadská provincie Britská Kolumbie. A my jsme v tomto kraji úžasné přírody a úžasných lidí strávili uplynulý květen.

Na severozápadě je nejhezčí Kanada a hned po ní Spojené státy. Nebo naopak. Je to vlastně takový malý důkaz, že přírodu nezajímají hranice. Jak už tedy asi tušíte, tak naše cesta měla dva státy, dále pak dva stany, 14 dní a čtyři členy. Pokaždé, když odjíždíme do Severní Ameriky, tak přibalíme nejen kompletní vybavení od Hannahu, ale i Juru, nejzábavnějšího Slováka od dob dua Satinský-Labuda. Jeho tradicí je nám vždy první noc venku pustit stanovou scénku z filmu Backcountry. Kdo jste film viděli, tak mi jistě dáte zapravdu, když řeknu, že Jura má vytříbený smysl pro humor. Kdo jste film ještě neviděli, tak si ho určitě nepouštějte, pokud ještě někdy máte v plánu spát v divočině. Vím, že teď jsem ve vás zasadil semínko a je těžké odolat, takže stačí pár kliknutí na YouTube a máte, co jste chtěli.

Vancouver

Zpět k naší cestě, ze které už jsme zpět bohužel i my. Shodou několika šťastných okolností jsme se úspěšně dostali z Česka až do Vancouveru, kde jsme rozbili první tábor u Václava, na přechodnou dobu našeho pátého člena.  O Vancouveru asi není potřeba nic zásadního vyprávět, žije v něm totiž přes pět tisíc Čechů, kteří milují přírodu a hory a je tak dost možné, že jste jedním z nich. Někteří Češi se tam v roce 2012 zúčastnili zlaté horečky. Pokud jste Martina Sáblíková, tak je dost možné, že jste jedním z nich. Pro ty z vás, kdo jste ve Vancouveru ještě nebyli, máme jen stručnou informaci: Jeďte tam!

Mount Baker, mistr světa ve sněhu

Z Vancouveru jsme se vydali na jih, kde jsme brzy narazili na hranice s USA. Ty jsme zdolali s lehkostí dvacetitunového jeřábu a hned za nimi jsme se začali kochat štíty Kaskádového pohoří. Ačkoliv dále na jih je spousta magnetů, nenechali jsme jimi hned zlákat a jen pár set metrů za hranicemi jsme se vydali po slepé ulici. Je to sice zajížďka, zato horší cesta, ale dovede vás přímo do srdce hřebene. Konkrétně pod ledovec Mount Baker. Jestli máte rádi sníh, tak na Mount Baker vám udělají radost, mají ho tam nejvíce na světě. Například v zimní sezóně roku 1999 tam nasněžilo 29 metrů sněhu. Za nás slušný výkon, za který udělujeme Zlatého sněhuláka. Silnice končí v lyžařském resortu, respektive její pokračování je zasypáno většinou až do září. To je ale dobře neboť na kopec jménem Artist Point, ze kterého je asi nejlepší pohled na okolní ledovce Baker a Shuksan se musíte vydat po svých a kvůli tomu jsme zde. Výhled je to parádní, ještě aby ne, když je z výšky osm metrů sněhu nad zemí. Ano i v květnu je pod vámi někde až deset metrů sněhu. Artist Point tedy doporučujeme všemi deseti.

National Park and Go!

Kaskádové pohoří nám mělo být domovem po následující týden, takže jsme se dalším průsmykem dostali do Národního parku North Cascades. Tam jsme opět sáhli do našeho batohu Hannah Vagabond, ve kterém jsme měli 70 litrů štěstí a náhody, a našli poslední místo v malinkém kempu přímo u řeky Skagit. Kemp se jmenoval Gorge Campground a ranní ledová koupel v řece nás nastartovala k dalšímu objevování. Byl čas zaparkovat a jít. Hřebeny v národním parku dosahují 2 800 metrů, takže byly samozřejmě pod sněhem, jarní hikování si lze tedy více užít v údolích. A v jednom takovém údolí je i nádherné jezero. Lake Diablo. Voda v něm je naprosto průzračná, ale při pohledu z výšky je zelená, že by se ani Rákosníček nemusel stydět. Jak je to možné nevíme, při fyzice jsme moc nedávali pozor, takže nám klidně dejte vědět. Každopádně je to krása.

Takové ty jarní procházky

Amerika je země neomezených možností, ale možnosti sněžných pluhů a fréz omezené jsou. Nejsevernější silnice vedoucí přes Kaskádové pohoří je North Cascades Highway 20. Přestože jsou na Severozápadě v odklízení sněhu opravdoví přeborníci, o čemž svědčí sjízdnost jižnějších horských průsmyků, tak tady je boj marný. Silnice se na zimu zavírá a její jarní znovuotevření je vždy pro region slávou srovnatelnou s vítězstvím v Naganu. My jsme (jak jinak) měli štěstí (a trpělivost) a silnice, kterou zprůjezdnili den před námi, nás tak vytáhla, až do srdce Kaskádového pohoří. Podél cesty je nespočet možností se vyřádit na sněžnicích či skialpech. Pokud je ale nemáte stejně jako my, tak se nemusíte sněhu bát. Jarní sníh už je hodně slehlý a neboří se. Dobře, boří, ale ne moc. Několikametrové bariéry sněhu a různé trailheady Vás budou lákat okamžitě vyběhnout a začít objevovat okolní krajinu. My jsme měli v plánu dostat se až do nejvyššího bodu, kterým je Washington Pass. Odtud vedl již trochu prošlápnutý trail, který nás přivedl na vyhlídku s takovým rozhledem, že by strčil do kapsy i 360° kameru. Kvůli tomuhle jsme sem jeli. Blankytně modrá obloha, zářivě bílý sníh, granitově šedé štíty okolních velikánů. Plus za pár hodin zlověstně červené obličeje a lýtka.  Absolutní ticho narušují jen ojedinělé výbuchy řízeného odpalování lavin. Naštěstí se tak děje na protějších svazích. Když budete mít chuť, tak si můžete dát i pár mil po Pacific Crest Trailu, který tudy křižuje.

Ein schöner Tag v údolí Icicle Creek

Naše esíčko přes Kaskádové pohoří jsme pak stočili dále na jih a dostali se do Wenatchee National Forest. Konkrétně k řece Icicle. Jejích břehů jsme se drželi už od městečka Leavenworth, které je jakýmsi skanzenem německých přistěhovalců. Ti v této oblasti zakotvili kvůli tomu, že jim krajina připomínala domovské Alpy. A proto zde zakotvíme i my. Podél celého údolí rozbouřené řeky Icicle je nespočet možností na traily a ferraty, prostě ráj. Potvrdilo se, že celý stát Washington je i rájem aktivních lidí, neboť všechny kempy byly plné do posledního místa. Museli jsme tedy vytáhnout vyjednávací schopnosti a nakonec jsme se domluvili s chlapíkem ze Seattlu, který studoval v Praze na FAMU a díky tomuto zázračnému „otvíráku“ v konverzaci nám nakonec poskytl polovinu jeho místa. A to zrovna místa s možná nejlepším výhledem v celém údolí.

Další den jsme se zajeli podívat, jak se žije lidem v Seattlu, městě kávy. Uskutečnili jsme ochutnávku místních pivních speciálů a musíme konstatovat, že lidem se tam žije dobře. Ačkoliv je Seattle snad ještě větší paráda než Vancouver, tak zářivé ledovce v dáli nás lákali zpět k sobě. Byl čas odebrat se na Mount Rainier, zlatý a nejvyšší hřeb Kaskádového pohoří. Ale o tom až zase příště, teď už musíme jít.


Michal Petřík