close

Hlavní menu

             

Hannah Grant podporuje

Dnes letím - Chile 2. díl

Hlásíme se z krásně slunečného Pichilemu! Konečně jsme se posunuli o krok dál. Začátek v Santiagu nebyl vůbec jednoduchý a trochu nám zhatil plány. Chtěli jsme vyrazit o něco dříve ze Santiaga směr jih. Ale tady to chodí jinak, a tak jsme se museli adoptovat a toto zdržení akceptovat.

Jiný kraj, jiný mrav

Začátek v Santiagu nebyl vůbec jednoduchý a trochu nám zhatil plány. Chtěli jsme vyrazit o něco dříve ze Santiaga směr jih. Ale tady to chodí jinak, a tak jsme se museli adoptovat a toto zdržení akceptovat. První věc, kterou jsme museli v Santiagu vyřešit, byl občanský průkaz, který uzavírá celý kruh pracovně-turistických víz. Bylo nám řečeno, že stačí dojít na tzv. Registro de civil, a tam si o občanku zažádat. Tak jsme také udělali. 

Bohužel jsme zjistili, že z důvodu rostoucí imigrace, musíme mít potvrzení od policie (tzv.PDI), že jsme si naše víza zaregistrovali. Což není vůbec v Santiagu jednoduché. Jelikož jsme měli v úmyslu koupit auto, nechtěli jsme se vzdalovat ze Santiaga. Takže jsme museli čekat. Celkem na schůzku s policií týden a přímo v PDI budově 7 hodin ve frontě. 

Do Chile, díky nejlepší ekonomice v Jižní Americe, přichází spousta lidí z Venezuely, Kolumbie, Haiti atd., takže tyto instituce praskají ve švech. Po 7 hodinách stání ve frontě jsme dostali malý papírek, kde byla naše fotka a razítko, že naše víza jsou v pořádku. Teď se jen vydat na Registro de Civil. Tam jsme naštěstí tak dlouho čekat nemuseli, takže ze 7 hodin jsme čekali jen 4. 

Začínají první lekce španělštiny

Nikdo se s námi nemazlil, nikdo anglicky nemluvil, a při otázce, zda alespoň umí trošku anglicky, se na nás opovrženě podívali a povzdechli si. Takže naše lekce španělštiny začaly již v Santiagu a my si začali stavět malý slovníček. 

Do pár dní byla občanka hotová a my si konečně oddechli, že toto je za námi. Občanský průkaz je potřeba také ke koupi auta. Nachází se na něm tzv. RUT číslo, které má každý občan jedinečné.  Bez RUT nemůžete nic. Ani aktivovat sim kartu nebo zakoupit dražší zboží v supermarketu. 

Nákup auta

Nejdříve jsme chtěli zakoupit dodávku. Přemýšleli jsme o Mitsubishi N300 nebo Suzuki APV. Pár jsme jich našli, a dokonce si i obhlédli. Přišli jsme na to, že to nebude jednoduché, protože auta na fotkách vypadala opravdu dobře, ale když jsme si je šli zkontrolovat, byla nabouraná a na oko opravená. A s tím tisíce kilometrů jet nechcete. Našli jsme ale pomoc. Společnost v Santiagu, která se nazývá Suzi Santiago, pomáhá cestovatelům nejen s koupí auta, ale zároveň s vybavením. 

Nám pomohla neuvěřitelně, protože ke koupi auta potřebujete nespočet papírů a několik návštěv notáře. To s “naší španělštinou” by nebyl zrovna dobrý nápad. Auto jsme našli sami, ale s touto společností jsme majitele kontaktovali. Z majitele se vyklubal obchodník s dobrým srdcem, a hlavně dobrou angličtinou. Dokonce souhlasil, že si auto můžeme nechat zkontrolovat u jakéhokoli mechanika, a taky jsme tak učinili. Auto bylo levnější než další stejného typu, ale zároveň na něm byla potřeba trocha práce. 

Cestujeme s Marčélem

A co to vlastně je za auto? No dodávka, kterou jsme si tak přáli, to není. Byla nám nabídnuta ještě jedna alternativa, a tu, když jsem viděla, neodolala jsem a řekla, že tohle prostě musíme mít! A jelikož chceme mít skvělé fotky, tak auto s takovým vybavením bude naprosto ideální! 

Auto se nám neskutečně líbilo, a i přes to, že potřebovalo pár oprav, bylo za cenu, která nám vyhovovala. A tak jsme se stali majiteli našeho Marčéla neboli Toyoty 4 Runner se stanem na střeše. Společnost Suzi Santiago za nás udělala všechny papíry a my mohli začít s opravami. Byly potřeba nové brzdy i s diskama, nová baterie (kterou jsme si řekli, že vyměníme později), nové světlo a nové gumy. Zabralo to celkem tři dny a Páťa se konečně mohl učit, jak řídit automat. 

Tady totiž horko těžko najdete auta s manuálem. Již od začátku nebyl nadšený, že bude muset řídit automat, ale nedalo se jinak. Po pár vteřinách si ho ale oblíbil natolik, že další auto (pokud nějaké bude), bude vždy automat. Dořešili jsme pár dalších nezbytností, které k autu byly zapotřebí (jako např. dálniční čip, atd.) a začali předělávat. 

Páťovi celkem trvalo 3 dny, než Marčéla předělal k obrazu svému. Díky tomu, že je truhlář je jeho práce fenomenální a byla opravdu rychlá. Nakoupili jsme potřebné vybavení a začali řešit další problém. Elektřinu. Napadly nás tři možnosti. Buď zakoupit samostatně jednu autobaterii, kterou připojíme na inventor, a ze které pak budeme moct nabíjet naše zařízení. Jenže baterie nejsou zrovna nejlevnější, a také je neprodávají všude. 

Další možnost byl solární panel. Ale jak jsme se od místních dozvěděli, při klepání si na obličej, zde je léto pouze pár měsíců, a zbytek roku prší. Což není pro solární panel úplně ideální. Navíc není nejmenší a zabírá hodně místa, které my potřebujeme na plynovou bombu a vodní kanystry. Takže jsme souhlasili s možností číslo tři, a to zapojení systému dvou baterií. Zašli jsme tedy do obchodu, kde prodávají nejen kabely, ale i potřebné věci k zapojení, jako je například již zmiňovaný inventor a isolátor. Isolátor bohužel neměli a my si ho museli objednat přes amazon. 

Pán, co nám věci prodával věděl, co dělá, a neuvěřitelně nám pomohl. Nejen, že nám připravil všechny kabely, ale i s jeho pomocí jsme sestavili plán, jak má správně toto zapojení vypadat. Po všech peripetiích a obíhačkách po celém Santiágu jsme se rozhodli vyrazit.

Pichilemu

Byla půlnoc a před námi byla 3hodinová cesta do městečka Pichilemu. Pichilemu je slavný surfařský ráj. Cesta byla neuvěřitelně zdlouhavá a jediná benzínka, kde se dalo zakoupit kafe, byla zavřená. Když jsme měli posledních 20 minut do konce, objevila se na pahorku u Pichilemu neuvěřitelná mlha, díky níž jsme přehlídli 3 koně, které jsme viděli na poslední chvíli, a díky rychlým Páťovým reflexům jsme je nesrazili. Našli jsme si místečko na Punta de Lobos a prožili tak naší první noc ve stanu. 

Ráno jsme se probudili do zvuku bouřících vln a krásného slunečného dne. Slunce pálilo tolik, že jsme se hned první den spálili, a já tak měla na krku mapu ve tvaru Austrálie. Naše první dny v Pichilemu jsme si užívali, já tedy hlavně vaření, a Páťa řízení skvělého auta, společně pak luxusní spaní v obřím stanu.

Vánoce

Vánoce jsou tady! Posteskli jsme si po českém jídle, a tak jsme se rozhodli, že si uděláme řízky a bramborový salát. Sedli jsme do auta a chtěli vyrazit do centra Pichilemu na nákup. Otočili jsme klíčky v zapalování a ozvalo se jen “tzzzzzzz”. Tak, a baterka je v čudu. Ta baterka, kterou jsme si chtěli nechat vyměnit později. Naše Vánoce tedy začaly opravdu fenomenálně. 

Nevěděli jsme, koho se zeptat, protože v okolí skoro nikdo nebyl. Znali jsme po pár dnech kempování jednoho pána, co na Punta de Lobos bydlel a zároveň stavěl vyhlídku. Náhodou se právě na té vyhlídce nacházel, a tak jsme neváhali a šli se ho zeptat, zda by byl tak hodný a pomohl nám nastartovat. A pomohl. Rozzářily se nám oči štěstím a rozzářila se i baterka. 

Nastartovali jsme! Ještě nám poradil, kde si zajít k mechanikovi, který se na naši baterku podívá. Mechanika jsme stihli jen tak tak. Lámanou španělštinou jsme mu vysvětlili, zda by nám zkontroloval, jestli je naše baterka ještě použitelná, či ne. Na baterii se podíval, změřil a řekl - ne. Buďte rádi, že jste vůbec nastartovali. Super. Na Vánoce, bomba. 

Pan mechanik měl syna Pedra, co mluví skvěle anglicky, a tak ho zavolal, abychom měli přesné informace. Baterku bylo třeba vyměnit, a to co nejlépe ihned. Koukli jsme se s Páťou na sebe a shodli se, že když tyto Vánoce máme bez dárků, uděláme si radost novou baterkou, ať máme pokoj. Konečně jsme se dostali do obchodu a při zuřivém hledání zeleniny, kdy jsem Patrikovi vysvětlovala, co všechno potřebujeme jsme zaslechli “ssssss”. 

Otočili jsme se a za námi stála malá blondýnka. “Vy mluvíte česky?!” A dali jsme se do řeči. Jmenuje se taky Hanka, jako já, a byla neuvěřitelně ráda, že slyší češtinu. Protože byly Vánoce, a na Vánoce nikdo nemá být sám, pozvala nás k sobě na Surfarmu. Surfarm je hostel, ve kterém pracuje. V hostelu bylo dalších 20 lidí z různých koutů světa. Bramborový salát a řízky se povedly natolik, že zmizely tak rychle, že jsme to ani nestihli zdokumentovat. Ale hlavní je, že chutnalo. 

Vánoce jsme si užili v kruhu skvělých lidí a ráno jsme se probudili do opět slunečného dne v městečku Cahuil, které má nekonečně dlouhé pláže přecházející v oranžové pahorky, co vypadají jak z westernu, s divokými koňmi.

Nový Rok

Po Vánocích ale nastal čas učení španělštiny. Strýček Google nám pomohl vyhledat jedinou školu, co byla v tuto dobu v Pichilemu otevřená. Nazývá se Huara Spanish school. Při příjezdu nás přivítala milá Katterina a hned jsme si padli do oka. Nejdříve jsme si mysleli, že se domluvíme na španělštině, ale Katerrina potřebovala pomoci s učebnou, a když slyšela, že je Patrik truhlář, a máme vlastní bydlení, nabídla nám, že můžeme bydlet u ní na zahradě. 

A tak jsme se stali částí její rodiny. Bylo potřeba dokončit učebnu, která měla být hotová na Nový Rok. Protože na ní pracoval akorát jeden člověk – Chris z Philadelfie, nebyla moc šance, že se to stihne. A tak Patrik přiložil ruku k dílu, a společně dostavěli učebnu pro žáky školy Huara school.

 

Zároveň opravil bránu, která padala na stojící auta. Mezitím já jsem pomáhala uklízet a vařit. Všichni jsme si perfektně rozdělili práci. Učebna byla dokončena včas a my teď vykonáváme to, co je potřeba opravit, uklidit, umýt atd. Katterina nás také pozvala na oslavu Nového Roku. Měli jsme úžasnou večeři a zbytek večera jsme strávili na pláži, čekajíc na ohňostroj. 

Ohňostroj trval neuvěřitelných 20 minut. Po ohňostroji se celá pláž vydala na “party”, která byla v hlavním parku v centru Pichilemu. Hrály se latinskoamerické písničky a všichni tancovali. I my jsme tancovali, a hodně. Když nastal čas odebrat se domů, omylem jsem spadla na rozbitou láhev a pořezala si ruku. Naštěstí o moc nešlo a stačilo ji jen řádně vyčistit a zavázat. Bohužel pro Patrika Nový Rok moc dobrý nebyl, protože mu byl ukraden telefon. Tudíž jsme Nový Rok strávili v nemocnici a na policii. Snad nebude platit pravidlo “Jak na Nový Rok, tak po celý rok”.

Abychom přišli na jiné myšlenky, zkoušíme surfovat. Patrik se již postavil na prkno na cca 30 sekund a já asi na 1 milisekundu. Je to opravdová zábava, ale nejspíš z nás surfisti nebudou. 

Po novém roce nám konečně přišel isolátor z amazonu a mohli jsme zapojit elektřinu. A funguje! V sobotu jsme ještě střihli pomoc jedné nadaci, která se snaží upozornit na nepořádek na plážích. Dostali jsme do rukou pytel a rukavice a jali jsme se uklízet jako diví. Byl to úžasný pocit, vidět turisty, co típají špačky do písku, jak se na nás nechápavě koukali. 

Zároveň jsme cítili, jak je třeba myslet o tomto problému, protože jako mladí jsme toto bohužel dělali taky. Teď jsme si řekli, že pokaždé, co vyrazíme na pláž, vezmeme si sebou nějaký pytel a trošku při procházce pomůžeme přírodě. Teď jsme konečně plně mobilní a čtvrtek 17. 1. 2019 vyrážíme opět na cesty! 

Náš cíl je město San Fernando, kde zakoupíme potřebné věci a doplníme zásoby. A pak hurá víc a víc na jih, kde máme domluvenou opět dobrovolnickou práci na farmě v blízkosti města Puerto Montt.