close

Hlavní menu

             

Hannah Grant podporuje

Dnes Letím - Patagonie 4. díl

Po našem posledním treku jsme byli nabití entuziasmem a nadšeni z našeho nového vybavení. Konečně jsme vstoupili branou do Patagonie a začaly se nám odkrývat její krásy!

Cerro Castillo

Začali jsme si to trekování užívat. Za což jsme byli rádi, protože jsme měli trochu strach, jak nám několikadenní treky půjdou. A tak, od této doby, jsme plánovali vícedenní treky, aby nám nic neuniklo a my viděli vše.

Směrem na jih bylo pár míst, které stály za to navštívit. Jako například ledovec Ventisquero Colgante, který visel ze skály dolů, a my jen čekali na to, až se jeho kus odlomí. Vždy, když se kus odlomil, byl slyšet hřmot, jako když je bouřka. O to víc byl zážitek silnější, až chlupy na rukou vstávaly! Ventisquero Colgante vypadá malý, ale ve skutečnosti se rozprostírá na 150.000 hektarech!

Nabití energií jsme se těšili do vesničky Villa Cerro Castillo. Není moc známá, ale za to není tolik turistická. U této vesnice se totiž nachází hora - Cerro Castillo, s výškou 2675 m. Svůj název nemá jen tak náhodou. Castillo totiž znamená hrad, a když se na horu podíváte, má opravdu obrys takového záhadného hradu. Horu zdolali jako první Chilani v roce 1966, poté je následovali Angličani a horolezci z Nového Zélandu. My jsme o jejím zdolání taky uvažovali (nevypadalo to zase tak nebezpečně), ale radši jsme tento zážitek přenechali zkušenějším.

Cesta k Cerro Castillo je velmi podobná, jako v Národním Parku Torres del Paine, a tak jsme si mohli vyzkoušet, co nás čeká. Jelikož cesta k ní byla přes soukromý pozemek, majitel vybíral vstup hned u vchodu. Zjistili jsme si veškeré info a rozhodli se, že tentokrát si dáme trek dvoudenní. A to hlavně kvůli tomu, že jsme chtěli opět využít naše nové vybavení, a hlavně, nafotit noční fotky! Jenže tento trek byl jednodenní bez možnosti přespání za 10.000 pesos (340 Kč/os). 

Pokud ale chcete přespat, musíte v kempu, a to za 23.000 pesos (782 Kč/os). To nám přišlo trochu přitažené za vlasy, a tak jsme si vymysleli vlastní plán. U vstupu jsme zaplatili jako jednodenní trek. Pán ale nebyl hloupý a všiml si, že máme moc velké batohy. Ptal se nás tedy na náš plán. Měli jsme trochu strach, že se mu náš plán nebude líbit a řekne rázné ne. Ale naopak - plán nočního focení se mu strašně zalíbil a dokonce nám napsal na lísteček zprávu pro místního hlídače, že nás tam má nechat, protože fotíme noční fotky. Ještě nám sdělil, že další den bude na stejném místě a rozhodně chce vidět fotky, protože má noční fotky hrozně rád. Měli jsme obrovskou radost a vyrazili.

Cesta nahoru nám celkem zabrala 3,5 hodiny. Stálé stoupání, ale za to s nádhernými výhledy, kde nám společnost dělaly místní krávy. Byli jsme velmi překvapeni, že na cestě byla možnost si doplnit vodu. Měli jsme štěstí na počasí, a tak sluníčko pražilo o sto šest a voda byla více než vhodná. Náš výšlap končil lehčím šplhem po lanech a posledním kopcem z kamenů, až se zdálo, že cíl je nedohlednu. Byl ale na dosah ruky a to co jsme viděli, nám bralo dech.

Takhle modré jezero jsme nikdy neviděli! Někteří lidé věří, že jezero bývá jednou ročně vypuštěno a dno je nabarveno modrou barvou. Tak takhle to opravdu není. Je to čistá příroda. Na dně jezera je sediment, kterému se říká “skalní mouka”. A ta, při dopadu slunečního světla na jezero vytváří právě blankytně modrou nebo někdy i zelenou barvu.

Rozdělali jsme si pivko a udělali si k obědu tortily. Přišlo ještě spoustu návštěvníků, někteří byli i natolik troufalí, že se vykoupali. My jsme si zatím připravili “base camp” pro noční pohodičku. Když pomalu začalo slunce zacházet za horu, pocítili jsme pravou teplotu. Ale my byli připraveni! Jakmile slunce zašlo, přišel čas vytasit stativ a začít si hrát. V tu chvíli za námi přišel mladík, co se s kartičkou v ruce představil jako “hlídač” a zajímal se, kdo jsme, a co na tomto místě po “zavírací době” děláme, ať se sbalíme a odejdeme. 

Ukázali jsme mu náš papírek, že jsme řádně zaplatili vstup a jsme na tomto místě hlavně kvůli nočním fotkám. A zase jsme zabodovali! Mladík se s námi dal do řeči a nabídl nám zdarma přespání v místním kempu, který údajně má být 8 minut od místa, kde jsme se nacházeli. Protože je zákaz stanování v okolí Cerro Castillo, akceptovali jsme jeho nabídku.

Kolem druhé hodiny ranní, kdy jsme nasbírali dostatek materiálu, jsme se rozhodli vyrazit směr
“blízký kemp”. Tak místo 8 minut nám cesta zabrala půl hodiny a stejně jsme ten kemp nenašli. Nu, což, snažili jsme se. Rozhodli jsme se tedy, že pokud nemůžeme stanovat, přespíme pod širákem! Dříve se u jezera nacházel kemp, a tak zbylo pár kamenných zídek, které poskytovaly ochranu od větru. Rozdělali jsme si naše karimatky, hodili na ně spacáky a zachumlali se. No co Vám budeme povídat! Nejlepší rozhodnutí! Od této chvíle jsme nechtěli jinak!

Mléčná dráha byla přímo nad námi, a tak jsme se mohli kochat celou noc. Tolik hvězd kolik jsme viděli tu noc, jsme nikde jinde neviděli. Člověku se ani nechtělo spát, jaká to byla nádhera. A jestli nám byla zima? Ne! Nebyla! Bylo nám krásné teplíčko! A to díky Hannah spacákům, které jsou naprosto bezkonkurenční!

Ráno nás probudily šimrající sluneční paprsky. Rychle jsme vstali, abychom stihli zachytit tyto paprsky na hoře. A taky, protože ráno nebyl vítr, hladina jezera byla jako zrcadlo, a to je na focení to nejlepší. Začala jsem vařit čaj a připravovat snídani. V tom se prohnala okolo mě jedna paní, co rozhazovala rukama. Podívala se pohoršeně na mě, pak šla k Patrikovi a postavila se hned vedle jeho stativu a začala si mumlat. Přišel s ní ještě její manžel, který nesl kufřík s vybavením pro foťák. 

No, nejspíš se jí nelíbilo, že jsme na rozbřesk byli první. Nic nám ale neřekla, a tak jsme tomu nevěnovali pozornost. K snídani jsme měli vločky s marmeládou a ovocem a vychutnávali jsme si ji při pohledu na postupující slunce na stěně hory. Zároveň se jezero začalo víc a víc zbarvovat do modra. Po snídani se nám sice nechtělo, ale museli jsme se vrátit. Na cestě jsme potkali opět krávy a koně a cesta ubíhala rychleji, než nahoru. Jen nohy bolely více. 

Dole, když jsme šli okolo vstupu na nás záhadně ukazovala ta paní, co nahoře rozhazovala rukama. Nevěděli jsme, co se děje, a tak jsme se zastavili u majitele pozemku, co hned k nám běžel. A víte co? Téhle paní se očividně nelíbilo, že nebyla u východu první nebo sama, a tak sdělila majiteli pozemku, že jsme u jezera stanovali. 

Nevěřili jsme vlastním očím a řádně všem vysvětlili, že jsme opravdu nestanovali na místě, kde se stanovat nesmí, a že jsme měli “povolení” od místního. Majitel pozemku pochopil vysvětlení a už už chtěl vidět naše fotky, na které se moc těšil. Paní spadla huba a ne moc nadšeně odešla s prázdnou. 

Neradi porušujeme pravidla, ale také neradi zapadáme do stáda. A co bychom pro krásné fotky neudělali, že. 

Tak posuďte sami, stálo to za to? 

Text a foto: Hanka a Patrik