HANNAH. V POHYBU OD ROKU 91. - Neseď doma!

Neseď doma!
Nesed doma_045.JPG Nesed doma_033.JPG Nesed doma_032.JPG Nesed doma_031.JPG
Nesed doma_030.JPG Nesed doma_029.JPG Nesed doma_028.JPG Nesed doma_027.JPG Nesed doma_026.JPG Nesed doma_025.JPG Nesed doma_034.JPG Nesed doma_035.JPG Nesed doma_044.JPG Nesed doma_043.JPG Nesed doma_042.JPG Nesed doma_041.JPG Nesed doma_040.JPG Nesed doma_039.JPG Nesed doma_038.JPG Nesed doma_037.JPG Nesed doma_036.JPG Nesed doma_024.JPG Nesed doma_023.JPG Nesed doma_011.JPG Nesed doma_010.JPG Nesed doma_009.JPG Nesed doma_008.JPG Nesed doma_006.JPG Nesed doma_005.JPG Nesed doma_004.JPG Nesed doma_003.JPG Nesed doma_002.JPG Nesed doma_012.JPG Nesed doma_013.JPG Nesed doma_022.JPG Nesed doma_021.JPG Nesed doma_020.JPG Nesed doma_019.JPG Nesed doma_018.JPG Nesed doma_017.JPG Nesed doma_016.JPG Nesed doma_015.JPG Nesed doma_014.JPG Nesed doma_001.JPG

Neseď doma!

Když mi bylo 19 let, naprosto mě ubíjelo vidět své vrstevníky, jak tráví letní prázdniny doma na zadku, nebo v nejbližším okolí domu. Na otázku proč něco nepodniknou (klidně i se mnou) mi bylo vysvětleno, že na to prostě nemají peníze, že cestování je moc drahé. Rozhodl jsem se tedy, že každý rok podniknu aktivní dovolenou, ve které poznám maximální počet nových míst, za co nejkratší čas a co nejmenší obnos peněz. Tuto sérii vícedenních výletů jsem pro své vlastní potřeby nazval jako projekt „Neseď doma“. První dva roky jsem obětoval poznávání své rodné vlasti – České republiky. Dle mého názoru je třeba nejprve poznat vlastní zem, než se rozutečeme do světa, být alespoň trochu hrdí na místo, odkud pocházíme. V roce 2014 jsem tak šel dva týdny pěšky z města Tábor, přes jižní Moravu až do mého rodného Havířova. Cesta mě vyšla celkem asi na 3000 a poznal jsem spoustu krásných míst. V roce 2015 jsem na tento výlet navázal a celou Českou republiku objel vlakem za dva týdny a dokončil tak poznávání své vlasti. Již toto léto začal vznikat plán na letošní léto. První byla v plánu Svatojakubská cesta, ale s ohledem na úsporu času jsem dal přednost kratšímu pochodu – GR20 na Korsice a obohatil jej o výstup na Mt Blanc před ním a dále na nejvyšší horu pevninského Španělska – Mulhacén jako zakončení. Již v září minulého roku jsem koupil první letenku – z Korsiky do Španělska (to bylo ještě v době, kdy jsem dokonce zvažoval GR20 i Svatojakubskou cestu) a další letenky dokupoval během roku. Díky materiálního sponzorského daru od Hannah jsem získal navíc většinu potřebného vybavení, čas tak nějak rychle utekl a teď už je to tady. Za dva dny odlétám na svou první zastávku – Mt Blanc. Celou dobu to byl jen takový plán, plán na posun hranic, rozvoj osobnosti, poznání svých možností, poznání nových míst, celou dobu to bylo tak daleko jako sen po probuzení se nad ránem. A teď je to konečně tady. Nejsem si jistý, jestli jsem zvolil správný přístup jít nejdříve na nejvyšší vrchol Evropy, obzvláště když na něm minulý týden padala jedna lavina za druhou a předpovědi na následující týden také nejsou nějak příznivé. Jenže bohužel (bohudík) nejsem ten člověk, co by se zastavil před prvním „Bu bu bu“.

Moje letošní „Neseď doma“ jsem započal v Olomouci, místě mého studia a téměř i bydliště. 29. června jsme měli před prázdninami rozlučkovou grilovačku u naši třídní stodůlky. Ráno po grilovačce jsem si už jen skočil na svůj studentský byt, ze kterého už jsem byl téměř vystěhovaný, pro svou starou plně sbalenou krosnu a vyrazil směr Brno, kde jsem si vyzvedl svůj Hannah Grant a ferratový set, u tety vše přebalil, zkontroloval váhu kvůli odbavení a vyrazil dál směr Bratislava. Dorazil jsem až pozdě večer, protože můj autobus měl poruchu ještě předtím, než dojel do Brna a tak jsem jel až o dvě hodiny později, než jsem měl v plánu. V Bratislavě jsem se zakempoval na Zlatých pieskach, kde jsem jako v každém kempu nemusel platit, protože jsem přišel po zavírací době recepce a odcházel před jejím otevřením. Kousek vedle mého stanu se zrovna zakempovávaly také dvě slečny z Česka, tak jsme se pak byli trochu projít a popovídat si, v jednu ráno jsem se ale již omluvil a šel spát, abych ráno brzy vyrazil na letiště.

 

Den první

3 roky zpět jsem touhle dobou nejspíše ještě dospával propitou noc na male chatce na břehu malé přehrady kousek od mého domova. A teď jsem tady. Čekám na letišti v Bratislavě na svůj první let, kterého se zúčastním sám. Nalítáno už něco mám, ale sám jsem ještě nikdy neletěl. Celou tu dobu to byl jen sen, jen sen, který jsem čas od času podpořil koupí nějaké letenky, části cesty, nebo vybavení. Od doby co tenhle plán vznikl, uplynul rok a mě taky ještě pár týdnů zpět připadalo, že to mám pořád ještě rok před sebou. Bylo to v mlze, tak daleko jako sen po probuzení se nad ránem. A najednou jsem v tom snu zůstal a sním dál. Letadlo mi letí za 3 hodiny a já už se nemůžu dočkat, až do něj usednu a řeknu si “Hotovo!”, konečně je po všech těch starostech kolem nahánění kreditů ve škole, kolem brigád a shánění peněz atd.

Čas se pomalu ale jistě krátí a já začínám být trochu nervózní, že jsem na něco zapomněl. Ale už mi blikla obrazovka na CHECK-IN a tak se jdu nechat odbavit, ať je to nenávratně pryč a já mohu dále čekat s čistou hlavou, s vědomím, že už to stejně nezměním.

A teď čekám. Ještě že tady mají WiFi. Před chvíli nás ochranka zahnala do části terminálu pro přílety, protože v odletové části ležela půl hodiny bez povšimnutí neznámá taška. Je dobře, že jsou tak opatrní vůči teroristickým nástrahám. Po chvíli se však přihlásil majitel tašky a celá akce zase skončila.

 

Je to tady! Hotovo! Sedím spokojeně v letadle a sleduju, jak se pomalu odlepujeme od země. Dobrodružství začíná, jen bezpečně doletět. V Bergamu (letiště Milána) musím sehnat autobus a dostat se do centra na vlakové nádraží, před nímž mám sraz se svým parťákem Danem. Snad se dobře potkáme.

Byl to děsný frmol, ale už jsme na Italské straně masivu Mont Blanc, v městečku Courmayeur. Rozdělali jsme stan na jediném zeleném páse, co jsme tady našli. Měří asi 3 metry na šířku a odděluje dálnici od hřbitova. Je to fascinující kontrast – napravo od stanu je úplně mrtvo a nalevo zase živo možná až moc. Neměl jsem moc čas past, tak jsem to nechal na první volnou chvíli, kdy budu mít už klid a celý den bude víceméně za námi. Sešli jsme se před nádražní budovou v Miláně přesně podle plánu, dokonce bych řekl, že i o něco líp. Přesný čas v plánu totiž nebyl, ale my jsme se sešli s časovým rozdílem asi jedné minuty. Pak jsme si šli sednout na nádraží do Mc Donaldu, abychom chytli WiFi, našli spoje a trochu dobili telefony. Bohužel byla restaurace tak přecpaná, že jsme nejen málem nenašli místo k sezení (vypadalo to, že se tam místa snad dědí), ale WiFi byla taky vyčerpaná. Nakonec se nám jedno místo se zásuvkou podařilo ulovit, a tak jsme složili velké batohy, píchly telefony a já běžel pozjišťovat vlaky. Dorazil jsem k automatu dopravce TranItalia, kde jsem nám koupil lístky za cenu, jež odpovídala pověsti (prý mají v Itálii šíleně drahé vlaky). Bohužel nám nic jiného nezbývalo. Ještě jsem si naštěstí na obrazovce automatu vyfotil přestupní stanice, protože později už nebylo, kde je zjistit. Současně jsem zjistil, že abychom se dostali ještě dnes do Courmayeuru, museli bychom chytnout vlak, který jel o 5 minut později. A tak jsem upaloval za Danem, posbírali jsme si věci a běželi na vlak. Po několika přestupech jsme se dostali až do města Aosta, odkud už byly vidět vysoké Alpské vrcholky. Během hodinové pauzy mezi spoji jsme si sehnali kus žvance, abychom doplnili energii po náročném dni a nastoupili na autobus, který nás konečně vysadil až na zastávce v Courmayuru, což byla také jeho konečná zastávka. Hned u zastávky je zdroj pitné vody, a tak jsme ještě provedli základní hygienu, doplnili pití a našli tento úžasný kus zeleně mezi betony. Ale teď už dobrou noc, zítra se musíme dostat do základního tábora.

 

Den druhý

Celou noc lilo jako z konve a na horní plachtě se nám udělal bazének. Alespoň jsme prověřili nepromokavost stanu. Za hodinku a půl nám jede autobus přes tunel pod masivem Mont Blancu do městečka Chamonix, kde se konaly první ZOH. Musím ještě nějak vytřepat plachtu, dobalit a vyrazíme.

U autobusové zastávky nacházíme velmi příjemnou pekárnu, kde se ládujeme výbornými croissanty, nabíjíme opět telefony, když jsme to včera v Mc Donaldu nestihli. Ještě za chvíli skočím sehnat jízdenky a vyrazíme.

O zhruba dvě hodiny později již sedíme v lanovce z městečka Les Houches jedoucí do výšky 2300 m.n.m. Zatím všechno šlape jak má. Autobus stál každého 16€ a jeli jsme asi 15 minut, což mi přijde být poměrně dost drahý a začíná mi docházet, že budu muset po cestě šetřit mnohem víc, než jsem čekal. Na to že je druhý den mého výletu, už jsem utratil poměrně dost peněz z rezerv. A to ani nemluvím o lanovce, které musíme využít z důvodu úspory času. Ta nás stojí 40€ za oba směrya včerejší doprava nás také stála šílené peníze. Dohromady se to pohybuje jen za tuto cestu kolem 100€ (celá moje rezerva). Tak snad to nějak ještě zvládnu, teď je důležité se soustředit na vrchol. Pokud bude dále tak pochmurné počasí jaké je nyní, může být výstup ohrožen.

 

Aktuální čas 17:22 – právě jsme dorazili konečně do tepla, horské chaty Refuge de la Tete Rouse ve výšce 3167 m.n.m. Vlastně už když jsem vylezli ze zubačky ve výšce 2300m jsem byl nejvýše, co jsem kdy byl (když tedy nepočítám letadlo). A teď jsme o tolik výš a zítra nás vrchol. Cesta byla už většinou po sněhu nebo obrovských kamenech, takovém pseudoštěrku, ale docela rychle mi to uteklo. Jen máčky mi nějak sklouzávaly z bot, zítra je snad dotáhnu lépe. Hlavním problémem je však Danova vysokohorská nemoc. Poslední rovinku měřící asi 500m před chatou docházel jen 15cm kroky, začínám mít o něj starost, protože takovým tempem zítra nemůžeme jít. Doufáme tedy, že se přes noc dostatečně aklimatizuje. Už jsme si rozdělali stan v kempu kousek od chaty. Kemp je to čístě ve smyslu stanového městečka, sprcha tu snad žádná není ani v chatě, ale jsou tu alespoň “padací” záchody. Jeden je hned u kempu, je to dřevěna budka, nakloněna snad o 30° nad skalní stěnou, aby všechen ten odpad padal rovnou dolů a druhý záchod v hlavní chatě je řešen hodně podobným způsobem, jen bez toho naklonění.

Počasí venku už vypadá trochu lépe, nad vrcholem je úplně jasno a nad údolím prosvítá mezi mraky zapadající slunce. My zatím jíme teplou polévku a povídáme se dvěma Brňáky, které jsme zde potkali.

Docela rád bych ty zápisy z cest měl trochu vtipné, ale zatím se teda nic moc vtipného nestalo. Asi se z vrchu skutálím ve formě obří sněhové koule, nebo fakt nevím už. Na vrchol si s sebou svůj “laptop” brát nebudu, tak napíšu potom… Doufám.

 

Den čtvrtý

Vyšlo to! Sice ne úplně podle plánu, ale už jsme zpět v základním táboře u Tete Rouse, živí, zdraví, vyschlí a zmrzlí. Zahřívám si teda prsty bušením do klávesnice, zatímco popíjím svůj šálek teplého čaje.

Včera jsme vstávali v 5:40 abychom se i s Brňáky nasnídali za nádherného východu slunce, sbalili si do batohů všechno potřebné (tedy nějaké oblečení navíc, pití a do dvojice vařič), vybavili se máčkami, hulkami sedáky a ferratovými sety (v případě kluků navíc helmou a cepínem). Plán byl naprosto jasný: dostat se za den na vrchol a zpět sem do základního tábora. Spacáky jsme tedy nechali zde, což byla ve výsledku obrovská chyba. Dan už ráno vypadal mnohem lépe.

V 7:04 jsme vyrazili vstříc vrcholu. Po prvních 400m nás čekala údajně nejtěžší část – Grand Couloir, žláb ve kterém padá kamení a ve které zahynulo nejvíce lidí. Naštěstí takto brzy ráno po mrazivé noci není moc velká pravděpodobnost, že by něco spadlo. I tak jsme si ale pro jistotu říkali navzájem, jestli je vzduch čistý. Nejprve přešli Brňáci, poté já ale když vyrážel Dan, vyzula se mu máčka. Křičeli jsme na sebe přes ten 40m žláb, respektive Dan křičel. Bylo na něm vidět zoufalství. S Brňáky jsme přišli na to, že jeho máčky nejsou univerzální a jsou dělány na boty s plastovým plíškem na patě, za kterou se máčky přicvaknou. Dan měl na patě bohužel jen koženkovou kapsu, ze které to vyklouzávalo. Po několika pokusech se Danovi podařilo žláb překonat. To už však byli Brňáci minimálně o 200m dále. Rozhodli se, že se mnou na Dana nepočkají, protože by to takhle za den nezvládli, což jsem pochopil. Navíc to vypadalo, že Dan bude muset výstup ukončit, protože bez funkčních máček je výstup ve sněhu naprostro nereálný. Na Danovy horké nervy jsem měl ovšem lék. Vzal jsem totiž s sebou spínací plastové řemínky, kterými se stahují například dráty apod. Těmito řemínky jsem byl schopný stáhnout Danovy máčky k botě tak, aby byl schopný pokračovat a naštěstí mi jich ještě několik zbylo, protože v tom mrazu samozřejmě praskali.

Následoval poměrně kamenitý a skalnatý úsek k chatě Refuge de Gouter (ve výšce cca 3800 m.n.m.). Velkou část cesty dokonce lemovalo ocelové lano, za které jsme se připínali ferratovým setem. Tento úsek byl velmi strmý a zdlouhavý, ale nakonec jsme ho překonali a dostali se na vrstevnici, po které jsme pak už po cestičce vyšlapané ve sněhu dostali do Gouterovi chatky, kde jsme trochu pojedli a odpočinuli. Brňáky jsme zde již bohužel nezastihli, protože jsme se po cestě ještě párkrát zdrželi s Danovými máčkami, které potřebovaly vyměnit řemínek.

Po posilnění jsme pokračovali přes dlouhou bílou pláň, kterou bych přirovnal k bílému peklu. Je to úsek, ve kterém se neustále mírným stoupáním blížíte k horizontu, který před vámi neustále utíká dál a dál. Dan už měl ale před Gouterovou chatkou opět problém s vysokohorskou nemocí a tento problém během přechodu tohoto pochodu ještě značně zesílil, až jsme se nakonec opět dostali na tempo 15cm krátkých pomalých kroků. Snažil jsem se Dana táhnout, protože jsme byli již uvázaní na laně za sebou. Jenže Dan je 100kg vážící a 2m měřící pařízek, a tak mi to tak dávalo pěkně zabrat. Alespoň že já s touto nadmořskou výškou stále neměl nejmenší problém a tak jsem měl dost energie na pokračování ve snaze dělat tahače. Nakonec jsme se přehoupli přes horizont a před námi se objevil mírný, krátký sestup, na který již navazovalo konečné stoupání až k vrcholu. V jedné desetině tohoto svahu se nachází Refuge de Vallot chatka – respektove plechová popelnice. Jedná se skutečně o chatku z tenkého nerezu o velikosti půdorysu asi 6x3m, ve které se povaluje hromada odpatků. Bohužel nám bylo naprosto jasné, že na vrchol už to nestíháme (natož zpět) a Dan byl rád, že se vůbec dostal k této nouzové noclehárně. Nezbylo nám tedy, než se smířit s přenocováním. Bylo mi naprosto jasné, že noc nebude nejteplejší, a že než abych ji prospal, ji spíše proklepu zimou. Nebyl jsem z toho nadšený, ale nedalo se nic dělat a dan tak měl alespoň další noc k aklimatizaci před závěrečným stoupáním. Na vrchol to bylo už jen posledních 600 výškových metrů.

Noc byla opravdu mrazivá. Byl jsem oblečený do všeho, co jsem s sebou měl a přesto jsem spal jen 10 minut, zbytek jsem proklepal zimou. Dan byl na tom úplně stejně. O to menší problém nám dělalo vstávat ve 4 hodiny, nasadit čelovky, dotáhnout Danovi máčky a vyrazit. Když jsme vylezli z chatky, už bylo vidět provaz čelovek mířící našim směrem. Dan se během noci opět trochu aklimatizoval a vydrželo mu to už naštěstí docela až na vrchol, kde jsme se doškrábali v 7:48. Přesně podle zpráv z výstupů, které jsem četl před měsícem na internetu, byla nahoře taková zima a tak ledový vítr, že jsme byli schopni udělat jen v rychlosti pár fotek, každý jedno video a letěli jsme dolů. Pár metrů od vrcholu jsem ještě potkal přesně podle mého přání můj vzor – Kiliana Jorneta, nejlepšího ultramaratonce na světě, který bydlí v Chamonix a Mont Blanc si dává jako menší trénink. Bohužel jsem byl zmrzlý tak moc, že jsem ho nemohl ani poprosit o fotku, protože už jsem nebyl schopný mobil ani kameru vytáhnout a zmáčknout spoušť.

Cesta zpět utíkala až ke Refuge de Gouter velmi rychle. Když jsme se však dostali nad skalnatou část cesty k základnímu táboru, zhrozil jsem se nad tím, jak je cesta prudká. Cestou nahoru mi to až tak hrozné být nepřišlo. Na Gouterově chatě si už Dan z nervů máčky sundal, protože je už při těžkých krocích dolů ze svahu neudržely ani řemínky. Kromě toho nám už docházely a měli jsme poslední 2 na celou cestu zpět, které jsme museli šetřit na Grand Couloir, protože byl opravdu velmi teplý den a sníh mizel před očima – bylo tedy jisté, že kameny již padat budou. Protože jsem parťák jak se sluší a patří, rozhodl jsem se, že v tomto nekomfortu Dana nenechám samotného a máčky jsem si tedy sundal taky.

Dokud byly skály tak kolmé, že se mezi nimi neudržel sníh, dalo se bez máček jít, ale po několika desítkách metrů se již objevoval na stezce pod ocelovým lanem sníh a byli jsme nuceni si nakonec máčky opět nasadit. Po cestě jsme naštěstí potkali jednoho Čecha, který Danovi zapůjčil smičky, kterými jsme máčky definitivně dotáhli a vydrželo mu to až ke Couloiru, kde jsme to opravili a nasadili znova a nakonec překonali i poslední nástrahu naší cesty. Ke kempu už jsem se svezl na pláštěnce batohu jako na pytli.

A teď jsme konečně tady, zvládli jsme to. I přes nějaké ty problémy, ale ty k tomu prostě patří. Navíc nikdo nikdy neví, jestli ho vysokohorská nemoc dostihne nebo se slituje a daného jedince nezasáhne. Dan měl prostě smůlu, ale nevzdal to a dokázal se i přes tuto nepříjemnost dostat až na vrchol. Teď ještě řeší s jeho kamarádem, který dělá v tomto regionu nějaké zásilky, že by nás snad mohl zítra v Chamonix vyzvednout dodávkou a svést mě do Itálie. Dan s ním bude pokračovat směr domov. Ještě se jdu na chvíli opalovat a pak spát.

 

Den šestý

Včera ráno jsme se probudili s pěkně nateklými rty z dehydratace (po cestě z vrcholu nám hodně vody chybělo – přecijen jsme nepočítali, že půjdeme dva dny a dan kvůli nemoci musel pít poměrně hodně). Nicméně jsme se pořdně nasnídali – Brňáci již po našem návratu v kempu sice nebyli, ale nechali nám dvě konzervy s jídlem, které nespotřebovali pod plachtou mého stanu. Sbalili jsme a vyrazili zpět k zubačce a lanovce. Zpět mi již ta cesta utíkala mnohem pomaleji, ale alespoň jsme během ní potakli několik kozorohů, kteří si s naší přítomnosti vůbec nedělali těžkou hlavu a procházeli kolem nás ve vzdálenosti klidně i jen 2m. Když jsme se dostali zpět do údolí městečka Les Houches pod lanovkou, zašli jsme si na pivo a já ještě skočil do obchodu pro nějaké jídlo. O dvě hodiny později nás už podle plánu vyzvedl dodávkou Danův kamarád Tom. Ještě se mi snad nestalo, abych tak rád viděl dodávku s českou SPZ. Nasedli jsme a vyrazili. Jeli jsme dlouho po dálnici, Dan neustále usínal. Kousek za Milánem jsme si dali na benzínce sprchu, trochu jídla, koupili další piva a pokračovali.

Tom musel jet pro zásilky do města Bari, které se nachází na jihu východní strany Itálie. Já však potřeboval na tu západní a tak jsem se s nimi ve 22 hodin večer rozloučil ve městě Bologna, kde mě vyhodili pocestě. Chvíli jsem si procházel město, poté zavítal do jedné zapadlé pizzerie na večeři a pozjišťoval cestu do Livorna – přístavního městečka, odkud mi pluje za dva dny trajekt na Korsiku. V jednu ráno jsem tedy FlixBusem vyrazil do Florencie, kterou jsem si rovněž chvíli prošel, koupil si v Mc Donaldu kolu, abych získal trochu energie a ve 4 hodiny ráno jsem pokračoval dále do Livorna, kam jsem dorazil chvíli před východem slunce. Našel jsem nejdříve na mapě kemp, který byl několik km. jižně od města, na nic jsem tedy nečekal a rovnou vyrazil. Těch km. to nakonec bylo o dost víc než jsem myslel, od přístavu jsem byl příliš daleko a tak jsem se rozhodl, že bude lepší to otočit a jít naopak severně od města. Autobusy MHD v tomto městě jezdí jak se jim zachce a vypadá to tak, že většinou se jim spíše moc nechce. Na pár z nich jsem čekal dle jízdního řádu, bohužel marně. Nakonec však jeden přijel a dovezl mě přímo před kemp. Kemp to byl poměrně drahý – 20€ za noc, ale co mi zbývalo… Objednal jsem si tedy dvě noci a šel si konečně rozdělat stan  osvobodit se od těžké krosny.

O dvacet minut později jsem se již koupal na zalidněné pláži v moři s úžasně osvěžující vodou. Odpoledne jsem si vypral v pračce špinavé věci z Alp, uvařil si k obědu nudle s rajčatovou pastou (spletl jsem si to s kečupem v tubě, protože najít anglicky popsaný výrobek je tady opravdu velký problém) a pak šel na WiFi nahrát nějaké fotky. U recepce, kde je posezení s WiFi jsem potkal kamaráda Aleše s jeho přítelkyní Nikou. Oba seděli u stolu na telefonech, koukali do nich vůbec nevnímali okolí. Až po chvíli, co jsem stál kousek naproti nim a sledoval je, kamarád zvedl konečně hlavu a podíval se na mě, zatímco jsem prohlásil “Vy ty telefony hrozně žerete”. Zrovna si dělali výlet po Itálii, chvíli jsme pokecali, ale pak jsem se s nimi rozloučil a šel na internet vyhledávat informace ohledně mé plavby trajektem. Aleš s Nikou pár minut na to kemp opustili.

Právě pozoruji západ slunce na pláži. Dnes je opravdu nádherný. Před chvíli jsem si ještě skočil do místního obchůdku pro láhev vína, abych oslavil vydařené dny, které právě popíjím, zatímco zapisuji. Je to úžasný pocit, když si představím, že včera ráno jsem byl ještě ve výšce 3167 m.n.m. a dnes ráno jsem už byl u moře. Život je plný krásný kontrastů a to na něm tolik miluji… Ze sněhu na písečnou pláž za jeden den, to přece ani nelze nemilovat.

Zítra si skočím do přístavu zjistit odkud přesně můj trajekt pozítří pluje, abych to pak nehledal na poslední chvíli, a rovnou si taky nakoupím nějaké jídlo v pytlíkách na Korsiku. Budu tam chodit po horách a pochybuju, že tam najdu obchod.

 

Den sedmý

Tak už jsem zpět z města. Ačkoliv se to na mapě zdálo jako kousek, pěší stezka tam nevede a než jsem člověk vymotá z těch dálnic, rychlostních silnic a průmyslových zón, zabereto fůru času. Už se hrozně těším, jak se zítra budu plazit do přístavu s těžkou krosnou po tom rozpáleném asfaltu. Každopádně palubní lístek už mám v tištěné verzi a dokonce jsem nemusel nic připlácet (na internetu psali, že průměrně stojí 100€, mě však stál pouze 25). Navíc jsem si nakoupil pytlíky rýžových směsí, abych na těch Korsických horách neumřel hlady. Pak jsem šel zpět tady do kempu a rozuhodl se, zkusit si zajít ještě do města Pisa, které je známé svou tzv. Šikmou věží. Není to odtud sice daleko (na mé poměry), ale v polovině cesty už jsem měl takové puchýře a tak rozedřené chodidla, že jsem to musel vzdát a jít zpět do kempu. Vzal jsem to tedy alespoň po pláži. Chodit předevčírem v noci celou dobu v botách bez ponožek skutečně nebyl dobrý nápad. Teď se jdu ještě pořádně vykoupat v moři a slunit, škoda jen, že tu nejsou žádní mladí v mém věku.

 

Den osmý

Po dlouhé době jsem byl nucen budík ještě alespoň o půl hodiny odložit, což jsem si taky pěkně odnesl. Spát jsem šel až kolem půl druhé hodiny ranní a vstával v osm, rychle jsem vše pobalil, vyzvedl si na nabíječce svou PowerBanku, která se nenabila za celou noc ani do jedné třetiny, zaplatil za nocleh a vydal se na autobus. Bohužel má zkušenost s italskou MHD nebyla zrovna pozitivní a tak když nedorazil na minutu přesně, rozhodl jsem se mu nedůvěřovat a vyrazil jsem do přístavu opět pěšky, tentokrát v plné polní. Cesta to byla dlouhá a času velmi málo (pouhá hodina). Díky neustálému opakování si „To stihneš, to stihneš, to stihneš“ a několika poklusům jsem nakonec stihl být u lodi hodinu před odplutím, jak jsem měl. Nyní už sedím v „čekárně“ obrovského trajektu o osmi patrech, jehož interiér vypadá jako v luxusním pětihvězdičkovém hotelu. Všude jsou takové ty nádherné tmavě modré koberce se třpytkami, všechno se leskne, všechno svítí. Ta „čekárna“ je ve formě skvělé restaurace s velmi drahým jídlem, naštěstí si ale objednávat nemusím, a tak sedím o hladu. Za minutu vyrážíme vstříc středomořským vlnám, vstříc Korsice. Čeká mě celkem 4 hodinová plavba, tak snad neumřu hlady, protože tady tu zlodějinu opravdu odmítám podporovat – vysmátý smajlík.

Tak už jsem na severu Korsiky u městečka Calvi, odkud zítra vycházím. Když jsme dorazili na ostrov do městečka Bastia, ihned jsem začal hledat pizzerii nebo nějaký fastfood, protože můj hlad už byl vážně nesnesitelný. Po půl hodině procházení centra jsem nejen žádnou pizzerii ani fastfood nenašel (Korsičani asi jedí kávu – té bylo všude habaděj), ale navíc jsem se ocitl úplně mimo veškeré obchody. Čirou náhodou jsem však o dalších pět minut později narazil na autobus jedoucí do Calvi a Calenzany. Calenzana je městečko, kde začíná můj trek, za kterým jsem přijel – GR20. Calvi je zase městečko velmi blízko (asi deset kilometrů od Calenzany), odkud se dá také v nouzi začít. Řidič autobusu anglicky ani česky bohužel neuměl, ale mladé Korsičanky mi pomohly s domluvou a nakonec jsem zaplatil 17€ za jízdu do Calvi (do Calenzany to stálo 25 a tolik jsem u sebe neměl). Přisedla si ke mně jedna velmi sympatická slečna, která jela s kamarádkami taktéž do Calvi, ovšem za jiným účelem – hudebním festivalem na pláži. Chvíli jsme si příjemně popovídali a pak každý odpočíval. V Calvi jsem si šel nakoupit konečně nějaké to jídlo a pití a šel se podívat do přístavu, kde jsem byl nucen jít do restaurace alespoň na pizzu, abych se mohl připojit k nějaké WiFi. Bohužel ji tam měli nějakou nefunkční a tak z toho opět nic nebylo. Šel jsem teda dále směr pláž a doufal, že ještě na chvíli spatřím tu sympatickou dívku z autobusu. Jak už to tak ale bývá, jsem v tomhle ohledu pěkný smolař a vydal jsem se samozřejmě na špatnou stranu, což jsem si všiml, až když už jsem byl opravdu velmi daleko. Rozdělal jsem tedy kousek za malým křovím ve tmě svůj stan a za chvíli již půjdu pomalu spát. Městečko bylo ovšem opravdu krásné a dokázal bych si zde představit odpočinkovou dovolenou, tak snad někdy. Ráno se musím jít ještě naposledy vykoupat k moři - kdo ví, kdy se k němu zase dostanu.

 

Den šestnáctý

Osm dní jsem byl bohužel bez přístupu k internetu, navíc se mi vybil laptop, a když jsem si nechával v jednom kempu po cestě nabít PowerBanku, abych si následně mohl nabít kdekoliv i laptop, někdo mi ji ukradl a od té doby jsem se k zásuvce už nedostal. Když ano, byl jsem rád, že jsem si mohl nabít telefon. Na celé Korsice neexistuje WiFi, dokonce ani na letišti. Což mi dost všechno zkomplikovalo. Mnohokrát jsem si sáhl na dno, takže to jdu alespoň nějak shrnout:

Ráno, po probuzení se u městečka Calvi, jsem si šel nejprve zaplavat do teplého moře, abych si ho před horami ještě pořádně užil, a poté se už vydal směr Calenzana. Cesta utíkala velmi pomalu, bylo úmorné horko, ale když jsem si v polovině dával chvíli pauzu, přiběhl za mnou nějaký Francouz a ptal se mě, jestli jdu na trek (kupodivu jsem to pochopil), kývl jsem že ano a on na mě mávl, abych se zvedl vzal batoh a šel s ním. Následně jsem si všiml Jeepu s již otevřeným kufrem, ke kterému jsme pospíchali, nasedly do něj (vepředu seděl starší francouzský pár) a vyrazili. Nikdo z nich bohužel anglicky neuměl ani půl slova, ale přesto jsem byl alespoň rád, že se chvíli svezu. Vysadili mě i toho Francouze, co pro mě přiběhl, hned na okraji Calenzany. Francouz šel někam opačným směrem, přestože bylo zřejmé, že má také v plánu jít GR20. Já jsem si šel tedy dokoupit alespoň tři vody na cestu a nějaké to malé jídlo a vyrazil. Vedro bylo stále větší a větší až jsem měl z toho pocit, že to co vypiju, stejně hned odpařím nebo vypotím. Po celém dni trmácení se kamenitými a skalnatými vrcholy, které mě s tou obrovskou krosnou opravdu vůbec nebavily, jsem se konečně dostal k chatce, u které byl malý kemp pro nouzový nocleh. Místo to bylo okouzlující, posazené na mírném kopci. Potkal jsem tu Francouze, který pro mě přiběhl na silnici, aby mě odvezli s dalšími Francouzi na začátek Calenzany. Nevím, jak se tam dostal, jelikož určitě nevycházel dřív než já a po cestě jsem ho také nikde nepotkal. Objednal jsem si kolu v plechovce a všiml si ceníku za stan, bivak a pokoj v chatce a rozhodl jsem se, že platit za nocleh nebudu. Až následující noc u jiné chatky v kempu jsem zjistil, že cenou za stan bylo myšleno jeho půjčení. Nicméně jsem si ještě udělal rýži s krevetovou příchutí ze sáčku, nachystal se a vyrazil dále do divočiny, přesto, že slunce již bylo za obzorem. Šel jsem asi dvě hodiny, z toho hodinu a půl v absolutní tmě. Hned kousek od chatky, kterou jsem opouštěl, jsem zahlídl rodinku divočáků a od té doby jsem raději každých asi pět minut něco zakřičel, aby o mně zvěř věděla. I přesto jsem se necítil zrovna komfortně, a když jsem okolo půlnoci narazil na skalnatý balkónek mírně klopený směrem dovnitř, rozhodl jsem se, že by pro dnešek stačilo. Rozdělal jsem tedy stan, přikotvil ho pro jistotu ke skále a uvelebil se ke spánku.

Budík mi zazvonil brzy ráno, abych vstal dříve, než půjdou okolo první turisté. Vše jsem si zabalil a vydal se dále k další chatě. Dokud jsem šel směrem nahoru, bylo to poměrně fajn, ale dolů k chatce mě čekalo dlouhé klesání na drobném štěrku a písku, kde jsem mnohokrát kvůli krosně uklouzl a chytal pěkné nervy. Nakonec jsem ale kolem půl jedné dorazil k chatce, najedl se, doplnil pití a vyrazil k další. Hned po pěti minutách cesty jsem ale narazil na žebříkový most přes krásnou oázu horského pramene, u kterého byly krásně ploché skály na sezení a tůně na koupání. Rozhodl jsem se tedy smočit si hořící nohy a chvíli se opalovat, než přejde největší vedro. Směrem k další chatce jsem nakonec vyrážel jako poslední, ale dvě skupinky jsem ještě stihl dohnat. Cesta byla sice opět samé stoupání a následné klesání, ale tentokrát už bez velkých úseků plných štěrku a písku. K chatce jsem dorazil po pár hodinách cesty, opět chladil v místním potoku nohy, rozdělal stan tentokrát přímo v kempíku a šel si opět uvařit jídlo. Po jídle jsem ještě zapsal poslední dva dny a šel spát.

Po jedenáctihodinovém spánku jsem se vzbudil až okolo půl deváté a uvědomil si, že abych došel do cíle včas a stihl během toho nejvyšší horu Korsiky, je příliš pozdě. Chvíli jsem přemýšlel, zda to ještě alespoň zkusit, ale nakonec jsem se rozhodl nechat věci v kempu, vzít si půllitrovou láhev na pití a mobil a vyrazit na vrchol rovnou s tím, že se hned potom vrátím a pojedu následující den ráno z kempu rovnou dolů, čímž bych si ušetřil poměrně nudnou klikatou cestu dolů k dalšímu městu. Zezačátku jsem si nebyl jistý., jestli běžím správně, protože podle mapy jsem měl běžet na začátku kousek vedle červené stezky po neznačené lesní cestě, ve skutečnosti byla ale cesta, po níž jsem běžel, značena stejně jako všechny ostatní zahrnující trek GR20. Až o kilometr dále jsem podle křížení se cesty s řekou usoudil, že běžím správně a dále se tak opět orientoval podle červenobílého značení. Cesta utíkala příjemně a několikrát jsem narazil buď na horský potok, nebo alespoň pramen a tak jsem o pití neměl nouze. Po třech hodinách škrábání se po skálách (kdy jsem byl opravdu velmi rád, že nemám žádný batoh) jsem se dostal až na samotný vrchol Korsiky – Monte Cinto. Nahoře nebyl ani žádný nápis, což mě trochu zklamalo, jen dřevěný kříž ověšený vlajkami a turistická schránka. Dal jsem si chvíli pauzu, abych udělal pár fotek, pokochal se výhledem na nudnou klikatou cestu, kterou jsem měl v plánu jít a vyrazil nazpět. Po cestě dolů jsem se rozhodl, že si postavím sněhuláka ze zbytku sněhu na jednom ze svahů. Přeci, kdo může říct, že stavěl na Korsice sněhuláka? Co jsem si naplánoval, jsem opět také splnil. Ovšem až na čtvrtý pokus, protože se mi nedařilo sněhulákovi z kamínku udělat obličej. Vždy když jsem se mu snažil zarýt kamínek do hlavy, hlava se rozpadla. Nakonec jsem si křivohubého sněhuláčka vyfotil s vrcholy hor v pozadí a dal se do seběhu ke kempu. Běželo se mi nádherně, bez té těžké krosny jsem se cítil volný jako pták a také jsem s jeho lehkostí prolétával okolo ostatních turistů. Asi 2km před kempem jsem si udělal poslední přestávku, abych doplnil vodu v potoce pod vodopádem. Po příchodu do kempu jsem si dal chladit pivo (myšleno čistou vodu) do místního potoku a začal vařit své první a poslední jídlo toho dne: rýži se zeleninou a vepřovým masem z konzervy.

Následující den už jsem vstal o dost dříve, a tak jsem mohl sbalit věci a vyrazit na cestu k dalšímu kempu. Prvních několik km. bylo totožných s trasou na Monte Cinto, až na vrcholu hřebenu se cesty rozdělily a já pokračoval rovně směrem do Calacuccia, což je malé městečko u ledovcového jezera mezi horami. Nohy jsem již měl samý puchýř a musel jsem uznat, že trasa GR20 vedoucí přes hory vyšší jak 2000 m.n.m. nebyla vhodná pro turisty s 25kg těžkou krosnou s hromadou věcí z Mont Blancu. Věřím, že nebýt této obrovské zátěže, byl bych s touto skalnatou a kamenitou trasou velmi spokojen. Trasu si nejspíše ještě někdy zopakuju a hlavně ji dokončím, ale tentokrát jsem i já (poměrně riskující člověk) usoudil, že je to příliš nebezpečné a zbytečné trápení,  když by mi podle výpočtů stejně chyběl jeden den k úplnému dokončení.

Dolů do údolí Calacuccia vedla nádherná pěšinka, která byla tak mírná, až byla nudná, ale v tu chvíli jsem to ocenil. Přespal jsem u jezera mimo kemp, našel pramen a doplnil vodu. Další den už jsem se z posledních sil k překonávání bolesti dodřených nohou dostal přes jeden horský hřeben do městečka Corte. Byl jsem rád, že jsem si města na cestě k pobřeží napsal centrofixem na ruku, protože se mi vybil mobil a já si neměl kde nabít. Z města Corte jsem se pak stopem postupně dostal až k pobřeží. Nejprve mě poměrně dost km. vezl jeden mladý Korsičan, pak středně starý francouzský pár. S ním jsem se dostal do městečka Casamozza, kde jsem si konečně koupil jídlo a normální pití s cukry a na pláž vzdálenou 15km mě svezl zadarmo jeden autobusák, který jel na pláž vyzvednout děti z tábora.

Den čtrnáctý byl ve znamení zoufalství z východního pobřeží. Nacházel jsem se necelých 20km od letiště Bastia odkud jsem dnes přiletěl sem do Barcelony. Východní pobřeží Korsiky vypadalo asi tak, že směrem do vnitrozemí od pláže 15km není vůbec nic. Je to pustina, občas pár rodinných domečků. Kolem pláže nejsou žádné obchody, žádné stánky, žádné restaurace ani bary, žádné záchody, žádný zdroj pitné vody, ani žádné sprchy, kde by se dalo umýt od té slané mořské vody. Nejvíce mi samozřejmě vadil ten zdroj pitné vody. Musel jsem se plahočit těch 15km zpět do městečka Casamozza, kde jsem si nakoupit 6 petek pitné vody, připnul těch 9kg na svou už tak dost těžkou krosnu a vracel se zpět na pobřeží, kde se alespoň dalo stanovat. Večer, když už jsem seděl na pláži při západu slunce, mě přepadly mírné deprese. Představa, kolik příběhů a nádherných zážitků mám za sebou a ve všech neustále vystupuji jen a jen já sám, je poměrně smutná. Ale je tu stále mnohem lepší, než sedět sám doma na zadku. Takové chvíle už byly a nebylo jich málo. Přesto jsou ty zážitky poloviční a cítím, že bych dal vše za to, moci je sdílet s milovanou osobou, s tou, které bych ukázal celý svět a celému světu ukázal ji.

Noc jsem přečkal u pláže, což bylo sice fajn, ale bylo mi jasné, že druhý den budu opět muset absolvovat náročnou cestu do obchodu.

Během včerejška (15. dne) jsem si zašel naposledy koupit něco malého k jídlu. Z Carefouru jsem vyšel s francouzskou bagetou, šunkou, sýrem, kečupem a těstovinami. Nejprve jsem snědl půlku bagety s šunkou, kečupem a sýrem, jak to mám rád. Bylo to něco mezi snídaní, svačinou a oběděm. Na večeři jsem měl poté v plánu těstoviny se sýrem a kečupem (studentská klasika už mi pomalu chyběla), což jsem nakonec také splnil. Po “obědě” jsem se do večeře toulal pustinou mezi městem a pláží, až jsem nakonec opět došel k moři. Večer jsem pozoroval bouři řádící nad italským pobřežím. A napadlo mě, že by bylo možná dobré jít spát někam, odkud je to blíže k přístřešku. Nakonec jsem to okolo 22:30 zakotvil u jednoho stromu hned vedle silnice. V jednu ráno mě budí zvuk sirén ohlašující příchod bouře. V dáli je slyšet hřmot a já dostávám dilema, zda zůstat ve stanu, nebo se jít schovat do betonové zastávky. Po asi půl hodině dohadování se se sebou samotným jsem se nakonec vykopal z pelechu, sbalil si všechny věci, dvě petláhve nechal v křoví pod stromem s tím, že se pro ně v případě potřeby stavím po bouři a utíkal se schovat do zastávky. Až když jsem vyběhl, všiml jsem si bouře nejen před sebou, ale také za mnou i po obou mých stranách. Ve výsledku jsem probděl skoro celou noc zbytečně, protože se déšť Korsice opět vyhnul, a to jsem se už několik dní modlil k dešťovým vílám, aby trochu zvlažili místní půdu. Už jsem byl mnohokrát u moře, ale ještě nikdy jsem nezažil větší vedro, než na Korsice. Ráno jsem doplnil energii zbylým kusem bagety a dopoledne si ještě uvařil druhou část nudlí se sýrem, dopotřeboval malou tubu kečupu, vyhodil kempovou bombu, protože jsem její přepravu letadlem nechtěl riskovat, a vydal se na letiště. Po cestě jsem na značku letiště zavěsil své roční Adidasy, které přežily snad naprosto vše. Jednalo se o trekové nízké boty, ve kterých jsem zaběhl několik závodů od Skymarathonů po Ultramarathony, brodil se v nich bažinami, močály, běhal sněhem a hlavně jsem v nich zdolal Mont Blanc. Bylo by škoda je doma prostě a obyčejně vyhodit do popelnice, proto jsem je symbolicky zanechal na ostrově, který mě stál tolik energie. Zatím co jsem je na druhý pokus věšel na ceduli, zastavilo u mě povědomé auto. Podívám se dovnitř a kdo nesedí za volantem – byl to ten mladý Korsičan, který mě svezl do Casamozzy. Oba jsme byl unešeni z toho, jaká náhoda se nám to přihodila, že se opět setkáváme, opět si popřáli, ať se nám daří a odjel. O hodinu a půl později jsem již seděl v letadle a konečně spokojeně sledoval, jak se odlepujeme od země a opouštíme tuhle nepřátelskou krajinu plnou přátelských lidí. Korsika byla ke mě nemilosrdná.

Teď už ale sedím v české hospodě jen pár set metrů od známé barcelonské katedrály – Sagrada Familia. Konečně jsem také na WiFi, takže můžu nahrát pár fotek, stáhnout si mapu Španělska a zajistit cestu domů. Nevím co znamenala SMS od banky, že mám účet v mínusu, ale mám tam stále ještě 2000 Kč od mamky, objednávám tedy nejlevnější možnou cestu domů v nejbližším datu. Letím za tři dny do Frankfurtu, odkud pojedu autobusem do Prahy, tam přestoupím na vlak a pak už huráá domů.

 

Den dvacátýprvní

Všechny noci v Barceloně jsem přespal pod širákem na pláži. Párkrát mě sice vzbudili policisté, ale to jen aby se přesvědčili, že jsem naživo a v pořádku. Jednou spala pár metrů ode mě jedna stará Chorvatka, kterou jsem poznal a alespoň takhle svou přítomností ji pomohl přečkat bez obav z okradení noc. Už ji totiž před pár týdny okradli a ukradli ji peněženku s doklady a ona se bez nich nemůže dostat domů, do své rodné vlasti, a ambasáda to prý nějak moc neřeší. A i takhle se tedy s člověka může stát bezdomovec. Paní to je přitom velmi slušná, na svůj věk (asi 70 let) umí poměrně dobře anglicky a je hodná (dala mi kus housky se salámem a tatarkou). Věnoval jsem ji při loučení své obyčejné hodinky za pár korun. Ona chudák neměla ani telefon, netušila kolik je hodin a já už letím dneska domů, tak je tolik nepotřebuji.

Celkově jsem si Barcelonu poměrně užil, sice jsem měl opět rozedřené nohy, ale to mi nevezme názor, že je to opravdu nádherné úžasné město plné mladých lidí. Jeden večer jsem se připletl na letní kino, ve kde byl první snímek s anglickými titulkami, tak jsem se díval a při druhém snímku bez titulků jsem usnul. Teď už ale sedím na letišti, kde čekám na svůj odlet. Celkově se tady načekám 12 hodin a dalších 12 hodin čekání mě čeká ve Frankfurtu. V noci jsem vůbec nespal, jen jsem seděl v hale na zemi, koukal na filmy a povídal si se slečnami, co se ke mě vetřely na zásuvku, aby si nabily telefon. Jedna byla z Miami (původem Moldavka) a druhá z Jižní Koreji.

Tohle je tedy nejspíše můj poslední zápis do deníku. Už se hrozně těším domů (ani jsem nečekal, že se budu tolik těšit po tak krátké době). Poslední dny jsem jedl pouze čokolády (to je tu nejlevnější jídlo s nejvyšším obsahel kalorií) a nemůžu se dočkat až si v RegioJetu objednám to jejich suši. Hladovím už přesně dva týdny, ale přesto to všechno stálo za to. Každý problém ve výsledku člověka stejně udělá jen silnějším. Možná že jsem nakonec nedokončil trek na Korsice, ale přesto jsem na své výsledky hrdý (a to sám sebe hodnotím hodně přísným měřítkem), poznal jsem kus Evropy, zdolal nejvyšší vrchol, poprvé cestoval úplně sám po cizích státech, prodíral se i přes noc Korsickou divočinou, užil si pláže, hory i kulturu a hlavně jsem si vždy se vším poradil. Nevím co mě čeká příště, nevím kam tohle jednou dojde, nevím kolik lidí bude mé vyprávění motivovat, nevím jestli příště už nebudu konečně na cestách sám, ale vím, že budu umírat s pocitem naplnění a myslím, že to je pravým smyslem života – žít a ne jen přežívat.

 

Takže: NESEĎ DOMA!!!

Petr Pavliš

Hannah Grant 2016

16.01.2017

videosestřih...
>>> více

Z Kamerunu do Čadu...

04.01.2017

HANNAH GRANT...
>>> více

Vertical Freaks

03.01.2017

HANNAH GRANT...
>>> více

ZIMNÍ SLEVY

02.01.2017

odstartovaly...
>>> více

No Limits Himalaya 2016

02.01.2017

Hannah Grant...
>>> více

Plecháček Hannah 25let...

19.12.2016

k nákupu ZDARMA...
>>> více