HANNAH. V POHYBU OD ROKU 91. - Vertical Freaks

Vertical Freaks
VF01.jpg VF20.jpg VF21.jpg VF22.jpg
VF23.jpg VF24.jpg VF25.jpg VF26.jpg VF27.jpg VF28.jpg VF29.jpg VF30.jpg VF31.jpg VF32.jpg VF33.jpg VF34.jpg VF35.jpg VF19.jpg VF18.jpg VF02.jpg VF03.jpg VF04.jpg VF05.jpg VF06.jpg VF07.jpg VF08.jpg VF09.jpg VF10.jpg VF11.jpg VF12.jpg VF13.jpg VF14.jpg VF15.jpg VF16.jpg VF17.jpg VF36.jpg

Vertical Freaks

Pik Lenina

Naše výprava začíná v pátek 22.7.2016 na letišťním parkovišti v Praze. Zde přetváříme neforemnou hromadu bagáže na 3 kompaktní útvary s popruhy pomocí smršťovací fólie. To nás vysiluje natolik, že hned po pasové kontrole zapadneme do první hospody v odletové hale. Samotný let proběhl v pohodě, i to pivo, co tam měli, nebylo špatný. V Istanbulu nebyl k vidění sebemenší náznak puče, který zavřel tamní letiště minulý týden a který nám vlil trochu nervozity a napětí do krve, jestli vůbec někam odletíme.

 

Srandy jsme se dočkali hned na letišti v Oshi (přílet ve 4 hodiny ráno) v momentě, kdy na pásu vyjeli jenom 2 batohy respektive 2 plastikové koule. Vzhledem k tomu, že zavazadla dojely k bráně něčím, co dost připomínalo vejtřasku, jsme docela dlouho žili v naději, že ten třetí ještě vyjede, že z ní jenom vypadl někde na tý 30m trase od letadla k bráně. Nevyjel. Řešení výrazně urychlila Vika, naše kontaktní osoba z Tien Shan Travel. Batoh zůstal v Istanbulu. Vika nám ho pošle další den jiným autem do base campu (zajímavostí je, že pro vyzvednutí batohu nic nepotřebovala). Míříme na nákup a pak hurá do BC. Cesta trvala něco málo přes 4 hodiny z toho poslední hodina na polňačce v údolí z nás po ránu obstojně vytřepává duši a pivka z první půlky cesty.

 

V BC nás vítá parádní počasí. Po seznamovačce s táborem a jeho vedoucím Sergejem, stavíme naši tramvaj (přezdívka pro stan Hannah Exped 2). Odpoledne přichází naši sousedi z Litvy z první aklimatizačky. Seznamujeme se a povídáme o lezení. Dva z nich už mají pár expedicí za sebou (více či méně úspěšných). Mají dobré předpoklady na úspěšný vrchol a mají guida. Jarda nemá skoro žádné věci a tak se nad ním Sergej smiloval a půjčil mu spacák. Slečinka si stěžuje, že není vypranej v perwollu a smrdí.

 

Druhý den míříme na klasickou místní aklimatizačku – Pik Petrovského. Má asi 4400m ale úplně na vrchol se nechodí, protože nikomu se nechce kvůli 150 výškovým metrům tahat lana, mačky a další vybavení. Ve výšce 4250m věnujeme hodinu a půl diskuzi o daních a Jarda nás zasvěcuje do problematiky truhlařiny. Po návratu do BC na nás čekal Jardův batoh a nové osazenstvo kempu. Následující ráno balíme na další 2 týdny v C1 a výš. Výsledek je 30+ kg na osobu, ale odoláváme veškerým nabídkám na pomoc autem (na konec údolí) nebo koňmi s myšlenkou, že to chceme dát vlastními silami. Nevím jistě, jestli jsme někdy v životě přišli na víc dementní myšlenku, než byla tato. I když jsme si pomohli koníkama celých 5 metrů přes rozvodněnou řeku, tak jsem v cíli zničenej jak rogalo v hurikánu. Na hrudi akorát hřejí obdivy ostatních (i guidů). Nebo to možná je litrovka – objemová zkratka pro zásoby Rudolfa Jelínka.

 

První noc v C1 (4457m) byla bídná, nikdo moc nespal. Ráno ještě kecáme s Markem, který se chystá na cestu dolů a nechává nám pár zásob. Od Marka se také dozvídáme první info o komplikacích co se na kopci staly tuto sezonu. Až na nevolnosti a vejškovky, který jsou na denním pořádku se jedná o pár pádů do trhlin bez fatalních následků, ale u jednoho Slováka to prý pravděpodobně odnese ruka. S Markem jsme se rozloučili a vyrážíme na naši první pětitisícovku. Cesta stejná jako do C1 – furt jenom suť. Na vrcholu Pik Yuchena (těžko říct jestli to je oficiální název) hodinky ukazují něco přes 4900m, jsme nasraní, že všichni dole kecali. Když Tomáš zkalibroval hodinky podle GPS, ukázalo se, že nekecali. Na displayi svítí 5100m. Radujeme se a slavíme hodováním posledního salámu. Na vrcholu jsme strávili obligatorní hodinku a půl a vydali se na nepříjemný sestup sutí.

 

Téměř každodenní rutinou v C1 se stal večerní lov signálu. Obvykle poslání pár sms vyžadovalo asi 40 minut pobíhání po kamenném valu kus od stanu. Asi po týdnu poskakování po šutrech jsme zjistitli, že se dá signál chvílemi chytit i ve stanu.

 

Následující den jsme nedělali lautr nic. Spalo se zase na prd, ale aspoň byl v plánu celodenní odpočinek. Večer chystáme do batohů první vynášku a vyzvedáváme vysílačku. Jako krycí název jsme dostali „Three Czech Guys“, což půlka pouze rusky mluvícího personálu pochopila jako „Gays“. To ještě podpořil Jarda svým růžovým lehátkem s princeznama od Disneyho. Budík nás budí ve 3 ráno, ale prší, tak posouváme na šestou ranní. O to větší peklo potom máme ve stěně. A nikde ani mrak! S vědomím že jsem na horko vyzrál, jsem si chytře rozepnul nohavice u kalhot. Ovšem detail s opalovacím krémem jsem vynechal a tak jsem pár následujících nocí nespal na boku. Cesta do C1 vede přes spoustu trhlin, ale po 6,5 hodinách jsme poprvé byli v C2.

 

Po přivázání na lano se ukázaly první lehké výměny názorů, hlavně protože Jarda a Tomáš chtěli nasadit tempo a zcela pochopitelně být v cíli co nejdřív. Zatímco já, ten pomalejší, zcela pochopitelně nechápal kam tak ženou, když času bylo dost a C2 má přezdívku „frying pan“ neboli rozpálená pánev. Teploty zde přes den dosahovali až 60°C. My jsme měli štěstí a zažili tam nejvíce pouhých 42°C. Nicméně tyto menší rozpory byly většinou zapomenuty hned po příchodu do cíle. Když ne, tak pomohla litrovka.

 

První noc v C2 stála opět za prd. Výška 5400m + 20 cm čerstvýho sněhu na stanu pro 2 a půl člověka (tramvaj byla v plánu do C3) udělaly svý. Ale je postaveno a jdeme zpět do jedničky, kde nás čeká opět den pauza. Na lano bereme Němce, co z vrcholu sletěl na paraglidu do base campu a vracel se do C3 pro věci. Představa, že se z vrcholu dostanu do BC a musím znovu dupat až do trojky je přímo děsivá. V jedničce si ordinujeme den klidu, ale to nic nedělání je ubíjející a tak jsme se protáhli aspoň na první hřebínek cestou na Yuchena.

 

Devátý den ve 4 hod. ráno vyrážíme opět do dvojky, tentokrát vynést věci pro tábor číslo 3. Společně s námi jde skupinka Čechů z Pamír 7000, aby ve tmě bez problémů trefili k nástupu do stěny. Tam se opět rozdělujeme. Bez sluníčka náš čas klesnul na 5 hod a 20 minut od stanu ke stanu. Klukům to trvá o poznání déle, mají to naplánované dost na rychlo, takže nic moc aklimatizace a mají naloženo všechno naráz. Do C2 doráží totálně zmordovaní. My zbytek dne dávali pohov s litrovkou, s Jardovýma kočkama od Disneyho a vidinou třetího kempu.

 

Ráno po klasický ovesný snídani, která mi už leze krkem (respektive dovnitř krkem neleze), dobalujeme věci na vynášku a vyrážíme na první cestu do C3. Psychicky trochu podpoří, že je kratší než do dvojky, ale zase prudší. Hned začátek cesty od stanů z C2 na rameno hory člověka prověří. Poté následuje snazší přechod po rameni k poslední dardě, která končí až v táboře. Čeká nás noc ve výšce 6100m, ale naštěstí už tam stavíme tramvaj, kam se všichni pohodlně vlezem. Všichni se cítíme líp, než jsme čekali a tak není problém se držet plánu a rovnou ve trojce přespat.

 

Noc byla překvapivě v pohodě a všichni jsme spali nadočekávání a tak cestou zpět do C2 už koketujeme se strategiemi na vrchol. Tomáš chytil po cestě signál, takže otravujeme Jéžu (kterej samozřejmě ještě chrápe) a děláme z něho naši executive rosničku. Po diskuzi na rameni hory, kde někteří staví „upper C2“ jsme dospěli ke dvěma variantám. První je přespat jednu noc v C2 a vydat se zpět nahoru do trojky a další den útok na vrchol. Druhá možnost je sejít až do C1 a tam dát pauzu minimálně jeden den, aby to vůbec mělo smysl. Tím by se nám vrcholový den posunul o 2-3 dny, což nás stavělo do časové tísně v případě, že by nebylo počasí. Vyhrála to první varianta a tak zůstáváme v C2 a následující den vycházíme opět do trojky. Po úvodním výšvihu na rameno dáváme pauzu a jelikož zatraceně fouká schováváme se do stanu sousedů z Litvy na další poradu. Já, Tomáš a Jára přemýšlíme a Jéža nasraně nadává, že ho zase budíme. Teda tak jsme si to v ten moment představovali. Mezitím než se vykutálel z pelechu a napsal aktualizovanou předpověď jsme se rozhodli pro pokračování do trojky a další den útok na vrchol. Jakmile jsme ve trojce zapadli do stanu, přišla zpráva s novými informacemi a má hodně fučet, takže náš summit day musíme posunout. Celý den nicnedělání v C3 nás trochu utloukl, a to jak psychicky tak fyzicky. Kromě jedný procházky na vedlejší kopec (Pik Razdelnaya) jsme schovaní ve stanu před větrem. Po celou dobu byl Tomáš náš průkopník v pokládání kabelu ve výškách. Když s Jardou jeho výkony dorovnáváme tak nasadil tempo ve frekvenci - večer dostává sračku a během hodiny jde 4x. Láduje se práškama a snad to bude ráno lepší.

 

A je to tady. Summit day! Spánek nebyl nic moc, ale vstáváme celkem svižně. Počasí se trochu uklidnilo, přesně podle předpovědi. Nicméně stále vítr kolem 30 km/h a zataženo. Vylézt ze stanu nám trvá hodinu, ale času máme dost. Nakonec vycházíme v 5 ráno. Jára hned v prvním výšlapu nabírá náskok. Později z něho vylezlo, že si rychle vyhlížel nějakou trhlinu pro posunutí výškové laťky ve sraní. Já jsem trochu pomalejší, a když začínám výšlap na „Nož“, kluci se akorát přehoupávají přes jeho horizont nahoře. Občas vítr rozfouká mraky a je vidět okolo a cítit expozice. Jdu sám, což mi vůbec nevadí, protože mi furt necuká lano u pasu a kluci zase nemusí poslouchat remcání, že já chci chvíli pauzu. Ustálil jsem si tempo 30 kroků a pak chvíle na vydýchání. Jelikož nemám přehled o aktuální výšce, výstup mi připadá nekonečný. Pokaždé když si myslím, že už je to blízko, se zatraceně pletu. V závěrečné pasáži je asi 6 skalních stupňů a před horizontem každého z nich si říkám, že to už bude ono, ale leda hovno. Ještě jsem ani nepotkal Jardu a Toma na cestě zpátky, což mi na myšlence, že se blížím nepřidává. S nimi se shledávám tak půl hodiny až 40 minut do vrcholu. Dostávám od nich vysílačku a pokračuju nahoru. Potkal jsem ještě skupinu asi 6 lidí, ale na vrcholu jsem úplně sám. To by bylo lepší, kdyby byl výhled víc než 30m před sebe. Navíc to trochu komplikovalo vrcholovou fotku, ale vzhledem k tomu počasí… :-D. Rychle sundavám palčáky a nastavuju foťák. Na pózy nebyl v tom větru čas ani chuť, takže udusávám foťák do sněhu a hned na to sebou mrskám o zem do záběru. Fotku ani nekontroluju, vše zase balím a konečně nasazuji zpět rukavice. Po pár minutách pádím zase dolů. Kluci cestou potkali jednoho Němce, ukecanýho pohodáře. Já v poslední fázi před sestupem do sedla pod C3 potkal chlápka z Kavkazu. Já jsem očekával komunikační problémy, ale on se mi pořád snažil něco vysvětlit. Pochopil jsem ho, až ukázal prázdnou stříkačku, že jestli nemám DEX. Spolu s tím se mimochodem pochlubil, že neměl aklimatizaci. Byl jsem docela zničenej a tohle bylo poslední co mně chybělo. Věděl jsem, že za náma jde ještě ta skupina co jsem potkal pod vrcholem a kterou jsem cestou dolů předběhl, což přineslo trochu úlevu. Ale naštěstí, ho ta jeho dávka zmátořila a došli jsme spolu do C3, kde si zavolal vysílačkou pomoc. Zapadl jsem do stanu za klukama, kde slavíme s litrovkou a klobáskama. Únava nás doslova „vypíná“ ale bohužel neuspává.

 

Další den hned ráno balíme a jdeme dolů. Cesta nic moc, sníh je rozbředlej a boříme se. Cestou jsme sbalili dvojku a těšíme se na večeři do C1, kterou jsme objednali ráno po vysílačce. V C1 nás nečekalo žádný extra počasí, pod mrakem, chvílemi mrholení. Aspoň se nespustil nějakej velkej slejvák a mohli jsme ty smradlavý věci nechat chvíli venku vyvětrat. Před večeří si dáváme rande s litrovkou. Tuto sezónu jsme byli z Tien Shanu první na vrcholu (malá agentura) a ke gratulacím a dostáváme ještě dort jako bonus. Takovou hromadu normálního jídla jsme si náležitě užili. Další den nás opět čeká sbalit vše a ty těžký svině hodit na záda. Cesta do BC celkem odsejpá a na místě ihned sedáme do připraveného auta směrem do Oshe.

 

Máme domluvený ubytování v guesthousu Tien Shanu. Cena je 8€/osoba/noc. Možností ubytování kolem je docela dost. Přebíráme pokoj po starších hipících z Německa. Potom co jsme vybalili věci na vzduch, voláme do aerolinek a zkoušíme přebookovat letenky, ale prý to nejde. Nějak nás to nevyvedlo z míry a před spaním jsme šli najít něco k jídlu v blízkém okolí. Napoprvý se nám to moc nepodařilo a hned za restaurací jsme se půl hodiny váleli na patníku v křečích. Zázrakem se nikdo z nás nepoblil, i když bychom to v ten moment asi všichni ocenili.

 

Hlavní misí na další den, bylo najít kancelář Turkish Airlines a přebookovat letenky. K našemu překvapení to nejde, chlápek na infolince nelhal. Byla to čára přes rozpočet, ale nejhůř to nesl Tomáš, kterej počítal, že zbývající čas využije doma nějak smysluplně. Čekalo nás tedy 6 dní ve městě, kde nebylo nic moc co dělat. Takže se většinu času flákáme a poleháváme v altánu u baráku, pijeme, hrajeme karty a chodíme po městě. Zážitky s pokládáním kabelu nás čekaly i tady, Jardu a později mě dohnala sračka, kterou si Tomáš přetrpěl nahoře. Sranda to s ní začíná být teprve, až se ozve na hlavní třídě. Ale asi to je tady běžný jev, poněvadž na místě kam jsem v rychlosti odběhl, jsem nebyl zdaleka první. Rozhodli jsme se nadále nepít pivo Žatecký Gus.

 

Docela to trvalo, ale nakonec ten poslední týden flákání byl docela dobrá aklimatizace na civilizaci.

 

Adéla Bruns

23.02.2017

testovala lyžařský set...
>>> více

Winter Carrots

09.02.2017

Hannah Grant...
>>> více

Zrakově postižení...

06.02.2017

oblékáme repre...
>>> více

Letem světem

30.01.2017

cestovatelský festival v Plzni...
>>> více

Hannah Grant 2016

16.01.2017

videosestřih...
>>> více

Z Kamerunu do Čadu...

04.01.2017

HANNAH GRANT...
>>> více