HANNAH. V POHYBU OD ROKU 91. - Z Kamerunu do Čadu a zpět

Z Kamerunu do Čadu a zpět
Domorodni divenka_Cad.JPG Radoby ochoceny kockodan husarsky.JPG Reka v Cadu, kousek od Stredoafricke republiky.JPG Reka v lese Kedjom-Keku.JPG
Rybar na rece Chari_Cad.JPG Sloni stopa v busi_Cad.JPG Stopovani slonu v cadske busi.JPG Volna chvile u reky Chari_Cad.JPG Vyhled na hory v Kedjom-Keku.JPG Vyhled na zamlzene mesto Bamenda.jpg Vyhled z hor na vodopad, Kedjom-Keku.JPG Prozkoumavani pralesa, Kedjom-Keku.JPG Parta lidi podilejicich se na stavbe vcelich ulu.JPG Odpocinek v horach, Kedjom-Keku.JPG Hannah grant v hrosi stope_Cad.JPG Hroch na rece Chari_Cad.JPG Jeskyne na upati hory v Kedjom- Keku.JPG Koridor k rece Chari vyuzivaji i lide s dobytkem_Cad.JPG Koridor k rece Chari_Cad.JPG Les v oparu, Kamerun, Kedjom-Keku.jpg Mistni dalnice pralesem v Kedjom-Keku.JPG Nalezene sloni stopy_Cad.JPG Obnova lesa v Kedjom-Keku.jpg Odjezd ze zakladny SOS elephants of Chad.JPG Vylet po horach Kedjom-Keku.JPG

Z Kamerunu do Čadu a zpět

Když k nám přijel na schůzku Pavel Zoubek, zaujala nás touha mladého Čecha po Africe a snaze jí pomoci. Původně jeho cesta měla směřovat do Konga. Tam ale bohužel nedostal povolení. Jenže když chcete, tak si prostě nějaký cílo najdete. A pro Pavla to byl nakonec Kamerun a Čad. A proto si nyní můžete přečíst skvělý příběh o sázení stromků, stavbách včelích úlů, stopování slonů a taky o tom, že po takové cestě můžete klidně skončit i v nemocnici...

 

Z Kamerunu do Čadu a zpět

Měl jsem to štěstí, že jsem letěl přes den a seděl u okénka. Do karet mi také hrály příhodné podmínky, a proto jsem mohl sledovat, jak se ta naše Země pode mnou mění. Když ale přeletíte Alpy a Středozemní moře a pod vámi se rozprostře Sahara, to už vnímáte svět jinak. A co teprve když se blížíte k rovníku a kam dohlédnete, tam jsou obrovské sloupy bouřkových mraků. Víte, že se blížíte do úplně jiných krajin a tyto pocity něčeho vzdáleného a na vlastní kůži neznámého, utvrdí první doušky vzduchu, když vystoupíte z letadla. Podnebí je horké a nárůst vlhkosti pocítíte okamžitě i tím, že se orosíte.

 

Tak tohle je Douala, největší město státu Kamerun ve středozápadní Africe. A jak už to tak často bývá, v afrických městech toho není moc k navštívení ani k pokoukání, a proto si okamžitě beru taxík, který mě hodí na autobusové nádraží. Cestou mě zaujalo obrovské hejno kaloňů, které se vznášelo nad vysokými betonovými budovami. Na nádraží nasedám do autobusu směr město Bamenda, které je vzdálené asi 300 kilometrů na severozápadě Kamerunu. Cesta je to dlouhá, asi 8 hodin. A z toho dvě hodiny zabírá poslední krátký úsek, kde se jezdí rychlostí kroku, protože silnice je samá díra. Holt Afrika.

 

V Bamendě se setkávám se svým kamarádem a kolegou na nadcházejících cestách Martinem. Dáme si snídani, smažené banány plantainy s vaječnou plackou a poté na motorce vyrážíme do místních hor. Po nově udělané cestě, tedy hliněné, a když prší tak bahnité, se nejede zrovna nejlépe. Však jsme také s motorkou uklouzli a spadli do bláta, ale nic vážného se nám naštěstí nestalo. Dorazili jsme k místní škole v horách, která je zhruba ve 2000 metrech nad mořem a kterou Martin založil a nadále spravuje pod organizací Kedjom-Keku. To je současně název místního kmene a v překladu znamená lidé z lesa. Vzdělávají se zde jak děti, tak dospělí, a společně se snaží o záchranu mlžného horského lesa, který je bohužel v kritickém stavu.

 

V horách jsem strávil necelý týden a okusil život bez elektřiny a přísunu teplé vody z vodovodu. Nepřipadal jsem si však nějak ochuzen, naopak mě život v těchto podmínkách okouzlil. Když pršelo, vlezl jsem si pod okap, abych se osprchoval. Nejlepší ze všeho byl však záchod s výhledem na les, vsadím se, že už nikdy nenavštívím lepší. V průběhu těch několika dnů jsem se zapojoval do místních aktivit, jako je sázení stromků a čištění včelích úlů. Vyrazili jsme také na výlet k nedaleké jeskyni, jež je skryta na úpatí hory, která vypadá jako vztyčené žehlicí prkno. Jeskyně byla obydlena spoustou kaloňů, kteří byli mou přítomností rozrušeni, a proto jsem tam dlouho nezůstal.

 

Přišel den začátku cesty do Čadu a my, sbaleni a připraveni, jsme kvůli velkému slejváku museli cestu o den odložit. Druhý den nám naštěstí nepršelo a my jsme mohli vyrazit. Cestovali jsme přes noc a ráno dojeli do Yaoundé, hlavního města Kamerunu. Prvním úkolem bylo pořízení pasových fotografií. To jsme zvládli na rohu jedné ulice, kde nás vyfotil v improvizované budce fotograf. Museli jsme uznat, že na panující podmínky, to zvládl velmi profesionálně. Další štací bylo vyřízení víz do Čadu. Zde platí jednoduché pravidlo, čím je země zaostalejší a čím méně lidí tam jezdí, tím větší byrokracie vás čeká. Martin už v tom naštěstí umí chodit a bez žádného úplatku, kromě tedy příplatku za „expres“ vyřízení, jsme nedávali nic navrch. Vyrazili jsme opět přes noc do Ngaoundéré, tentokrát však vlakem a odtamtud až do Čadu. Na kamerunsko-čadských hranicích nás nepotkalo nic nepříjemného, až na to, že jsme museli vybalovat veškerý obsah batohů a naštěstí nic, za co by si celníci řekli o „všimné“, nenašli.

 

Čad už je na první pohled jiný, porost je spíš křovinatý a travnatý, stromů je méně, slunko nebývá tak často schované pod oparem a i lidé jsou jiní. Přibylo mnoho muslimů v tradičních hábitech a potkáváte ženy se zvláštním tetováním na obličeji nebo také na ploskách chodidel. Jako první jídlo v Čadu jsme si dali smažené kobylky, když jsme čekali na náš poslední autobus k našemu prvnímu cíli, základny organizace SOS Elephants of Chad. Po kobylkách se překvapivě jen zaprášilo a už jsme seděli v záclonkami vyzdobeném dopravním prostředku.

 

Ráno jsme byli na místě, seznámili jsme se s místními zaměstnanci organizace a také s tamním kočkodanem husarským, který v základně pobývá. Ukázali nám typický kulatý domek, ve kterém jsme se ubytovali a poté šli na krátký seznamovací výlet po okolí. V okolí létalo mnoho ptáků, zvláště zoborožců, kteří vydávali dlouhé a vysoké jakoby pískání. Došli jsme k písčitému koridoru k řece Chari, kterou využívají jak lidé a dobytek, tak sloni a jiná zvěř. V tuto chvíli bylo však období dešťů, což znamená dostatek vody, a o to menší šance, že nějaká zvířata uvidíte, jelikož se nemusí stahovat k permanentním vodním zdrojům. Přesto jsme se nevzdávali a den co den vyráželi do buše slony stopovat. Neměli jsme však velké štěstí, pouze jednou večer jsme se dokázali přiblížit po stopách asi na sto metrů, už bylo slyšet praskání větví. Porost byl však velmi hustý, a my se nedokázali přiblížit blíž tak, aby to bylo ještě bezpečné, navíc se už stmívalo, a proto jsme to vzdali s příslibem na další den.

 

Další den vypadal ještě nadějněji, našli jsme čerstvé stopy, moč i trus. Byli jsme slonům na stopě asi dvě hodiny, ale pak se stalo něco, co největší suchozemský savec umí překvapivě dobře, prostě zmizí. Malou útěchou nám byla prasata bradavičnatá, která jsme vyrušili, když se přehrabovala ve sloním trusu. Když jsme zrovna nestopovali slony, věnovali jsme společně čas práci s fotopastmi, které jsme s sebou přivezli, aby je místní tým mohl využívat pro monitorování slonů. Jedno odpoledne, právě po instalaci jedné z fotopastí, jsme pokračovali dál podél řeky Chari a v dálce slyšeli povyk domorodců. Přidali jsme do kroku a uviděli velikého hrocha, který tam odpočíval. I tamější lidé byli hrochem zaujati, moc jich tam už totiž nezbývá a slonů už vůbec…

 

Další štací naší mise bylo menší město Baibokum, kde česká organizace Save-Elephants pomáhá zbudovat včelí úly. Ty se za lanka rozvěsí na kůly okolo zemědělských polí, a tím slouží jako účinná zábrana proti slonům. Ač to je možná překvapivé, sloni do měkkých tkání mohou také dostat žihadlo, a proto při setkání se včelami rychle utíkají. Jelikož jsou sloni také velmi inteligentní, tak stejnou cestu nadvakrát nezvolí. Pole nejsou poničená, zemědělci mají obživu a ne touhu se slonů zbavit a nakonec je z včelích úlů i med. V tomto městečku jsme se tedy dali do jejich stavby. Za několik dní jsme jich společně s místními postavili přes třicet, což vydá asi na 300 metrů bariéry. Nicméně další povinnosti volali a Martin se musel vrátit do Kamerunu do školy. Zůstal jsem tedy v Čadu „sám“ ještě několik dní, konstruovali jsme další úly a podnikly také výpravu do buše k řece Reku, odkud to je asi jen 700 metrů do Středoafrické republiky.

 

Můj pobyt v Africe se krátil a já se musel vrátit do Kamerunu, odkud mi letělo letadlo. Cestou do Doualy jsem si naplánoval navštívit rezervaci Dja na jihu země, kterou z naprosté většiny pokrývá prales. Cesta tam byla náročná. Žádné pravidelné spoje nebo ukazatele, jen jeden hlavní tah, který je od hranice rezervace ještě pěkný kus daleko. A jen náhodou jsem si uvědomil, že krátká autobusová pauza na mé přibližovací cestě je zároveň nejbližší bod k rezervaci. Vzal jsem si tedy batoh a než jsem nadál, stáli přede mnou dva mladíci s motorkou. Cesta po těžařské stezce mi přišla jak cesta do pravěku, vysoké stromy v močálech kam ani slunko nedosvítí. Měl jsem opravdu zvláštní pocity a velmi jsem se těšil, dokud jsme nemuseli zastavit na kontrolu u místní policie. Tam po mně chtěl místní „oficír“ docela tučný úplatek, abych mohl jet dál. To jsem však odmítl a po dlouhé hádce jsem se otočil, sedl na motorku a jel zpět na hlavní silniční tah. Tam jsem asi tři hodiny stopoval autobus a mezi tím kolem mě projelo asi sto náklaďáků s pokácenými stromy, smutná podívaná…

 

Nezbylo mi nic jiného, než se vrátit do hor za Martinem a strávit tam poslední dny. Udělali jsme pár okružních výprav po horách, včetně jedné, kdy nás stihl takový ten pravý tropický liják, a nám nezbývalo nic jiného, než si dát banánový list na hlavu a pokračovat. Pobyt v horách bylo pěkné zakončení celé výpravy, zvláště s pocitem, že jsme za sebou nechali něco užitečného.

 

Cestou domů v letadle jsem si přehrával celou expedici, když v tom jsem ucítil zvláštní pocit v kolenech. Nevěnoval jsem tomu větší pozornost, teprve až když jsem vystoupil z letadla, cítil jsem, jak mi žhnou tváře. Za chvíli to už byla zimnice a já si byl jistý, že jsem si přivezl malárii…a taky že jo. Poležel jsem si tedy týden v nemocnici a mohl v klidu přemýšlet, kam a za jakým účelem se vydám příště…

 

Adéla Bruns

23.02.2017

testovala lyžařský set...
>>> více

Winter Carrots

09.02.2017

Hannah Grant...
>>> více

Zrakově postižení...

06.02.2017

oblékáme repre...
>>> více

Letem světem

30.01.2017

cestovatelský festival v Plzni...
>>> více

Hannah Grant 2016

16.01.2017

videosestřih...
>>> více

Z Kamerunu do Čadu...

04.01.2017

HANNAH GRANT...
>>> více