close

Hlavní menu

             

Kolega Martin se podělil o zážitky

Jak se běžel Hannah Pilsen Trail

Poslední závod série Hannah Pilsen Trail připadl na 11. listopadu, což je i datum mého svátku. Běhat několik hodin po lese těsně před oslavou, není ideální nápad.

Start a zázemí závodu v kempu Boleveckého rybníka, nemělo chybu. Velké parkoviště, restaurace s dobrou kávou a hřiště pro ty nejmenší, přilákalo rekordní počet závodníků.

Po vyzvednutí čísla, potkávám Standu a Rosťu, které znám z Rock Point Trailrunningového  Kempu. Shledání po dvou měsících bylo radostné, sdělujeme si dojmy z tréninků a hlavně probíráme závody, kde, kdo byl a kam se chystá. Během diskuze zjistíme, že všichni jdeme na stejnou 12km trasu.

Kávička před startem 

Z vyhřáté restaurace se nám od prázdných šálků moc nechtělo, venku pěkně foukalo a teploměr se taky moc nepředvedl. Ale rozklusání, abeceda, rovinky - to je povinnost před závodem.

V chladném počasí je důležité tělo zahřát, protáhnout, aby se předešlo nějakému zranění.

Stavím se do přední části startovního pole, trať není náročná. Od začátku se snažím držet tempo 5:00 min/km což není na prvních kilometrech problém. První lámání chleba přichází u Kolomazné pece, ale dopadlo dobře. Je to největší stoupání závodu, které dává většině pěkně zabrat. Daří se mi ukrást několik míst. V následném seběhu držím pozici, dotahuji další běžce.

Trochu nešťastné je značení bílou barvou. Rychle mizí a šipky zanikají. Druhé a zároveň poslední stoupání, mi nedělá žádné problémy. Následuje padák dolů, kde člověk nabere krásně rychlost, kterou drží až k silnici na Zruč. Toto místo je naprosto bez šipek, nebo nebyly vidět.

Hodinky hlásí do cíle, již jen 4 km. Cestu kolem rybníků Šídlovák a Kameňák znám velice dobře. Venku panuje pěkné počasí, ale lidí moc nepotkávám. Běžím v čele skupinky, která se již pěkně natáhla. Teď už se nemůže nic stát. Opak je bohužel pravdou, o tom až za chvíli.

Přechod přes silnici na Kralovice má luxusní zajištění, několik dobrovolníků zastavuje auta a dohlíží na bezpečné přeběhnutí.

Cíl…

 Proletím po hrázi Senečáku, myší dírou mezi zahrádkami, která se mi moc líbila, podél pole, kde se posunuji o další 2 místa vpřed, dolů z lesíka a pak to přišlo. Jediná šipka, co je na zemi ukazuje lehce doleva směrem do kopce. Za sebou slyším běžce. Ve snaze jim utéct, mířím za šipkou, bohužel špatně. Po 200 m mi dochází, že běžím špatně. Jsem v okruhu pro děti, který mě a pár dalších běžců přivede sice do cíle, ale máme to, o cca 350 m dál než skupinka, co byla ještě kus za námi. V cílové rovince sprintem, držím zuby nehty svoji pozici.

Na osudné křižovatce byla pouze jedna jediná bílá šipka, ukazující do lesa. Ono při 173 srdečních tepech člověk nemá moc čas přemýšlet, drží se značení. Problém se šipkou mělo víc lidí, dle debat v cíli s ostatními závodníky. 

I přes tento nepříjemný zážitek, byl závod velice povedený s velice krásnou a atraktivní tratí.