close

Hlavní menu

             

Hannah Grant podporuje

Novým Zélandem od jihu na sever - pěšky

3000 km dlouhá cesta pyšnící se 100km převýšením v nádherné zélandské krajině. To zní dobře. Ale pěšky? My Martinovi věříme a držíme mu palce, aby se mu jeho sen splnil.

V září 2017 jsem se rozhodl, že půjdu dálkovou cestu Te Araroa, která protíná severní cíp Nového Zélandu (Cape Reinga) s tím jižním (Bluff). Já tuto cestu půjdu obráceně, protože vycházím relativně pozdě (leden 2018) a potřebuji ji stihnout přejít do zélandské zimy, tedy do června. Nikdo mi nedoporučoval trávit zimní období v Alpách na jižním ostrově.

Te Araroa je právem nazývaná jako jedna z nejkrásnějších, ale také nejobtížnějších dálkových cest na světě. Čeká na mě 3000 km dlouhá cesta pyšnící se 100km převýšením v nádherné zélandské krajině. Příroda se ukáže ve všech svých barvách – putování džunglí mezi kauri stromy, jenž dokonale tvoří iluzi prehistorického lesa, dále dlouhé plážové úseky po známé Ninety Mile Beach nebo např. cesta kolem vulkánů v NP Tongario či strmé stoupání a klesání po hřebenech novozélandských Alp. Jednoduše krása a cesta skrz „Středozem“.

Někteří lidé se mě ptají, proč převážně pěšky. Vždyť tento způsob cestování trvá velmi dlouho a autem nebo případně na kole by to bylo mnohem rychlejší. Myslím si, že pěší chůze má hodně co do sebe. A právě ta rychlost je jednou z mých odpovědí. Díky chůzi mám možnost perfektně poznat krajinu, místní obyvatelstvo, příp. mám čas na své vlastní myšlenky – to je vlastně to nejděsivější, co mě na takových cestách potkává. Zkusili jste si někdy nadávat sami sobě? A myslím tím, když ujdete 55 km, bolí vás úplně všechno a nakonec zjistíte, že jdete špatně? V tu chvíli nemáte možnost si vylít vztek na nikoho jiného – takto jsem se přistihl sám na sebe řvát, když jsem šel do Santiaga.
Ale také se rád chválím. Třeba „Martine, jsi fakt dobrej!“ říkám dost často.

Ti, kteří mě znají, tvrdí, že jsem pozitivní člověk. A možná mají i pravdu, těžko říct, musíte posoudit sami. Je pravda, že nemám rád pesimismus a věřím, že vždy je u sebevětšího problému nějaká schůdná cesta. Také nemám rád nudu. Proto hraji v ochotnickém divadle v naší vesnici, kde žiji, stále se vzdělávám v oblasti marketingu a mezinárodního obchodu, což mě vážně baví, miluji zvířata, jelikož jsem s nimi od malička, díky rodinné chovatelské stanici zlatých retrívrů a jezdím na dětské tábory jako vedoucí, protože děti mě neskutečně inspirují. Jen si vezměte, kolik ptákovin dítě dokáže vymyslet! Mě vždy štve, že jsem na to nepřišel sám! A pochopitelně miluji cestování.

Mou první delší cestou bylo putování po Svatojakubské cestě do španělského Santiaga de Compostela. Cesta je velmi populární a pro mě byla velmi důležitým krokem. Před samotnou výpravou jsem netušil, že si pěší turistiku tak moc zamiluji. A to jsem šel pouze část 350 km. Teď se chystám na téměř desetinásobnou vzdálenost, a to převýšení raději nepočítat. Myslím, že se jedná pouze o čísla, samotná cesta bude skvělá. Těším se. Těším se moc.

Jak možná tušíte, tak vydat se na takovou cestu je náročné hlavně z organizačního hlediska. Není moc zaměstnavatelů, kde vás pustí na 5 měsíců a pak vesele vezmou zpátky. Dal jsem proto výpověď ve firmě, kde jsem pracoval na pozici projektového a marketingového manažera a musím říct, že se najednou cítím absolutně svobodný. Má jediná starost bude každý den míjet pravou a levou nohu a dělat sobecká rozhodnutí, jako třeba že dnes nikam nepůjdu nebo že se vyspím u hezkého vodopádu, protože se mi tam prostě líbí. A hlavně – kdo by si nepřál jít tou nejkrásnější krajinou na světě.
Jako bonus s sebou beru ukulele, které má 2 funkce. Bude mě bavit při dlouhých večerech ve stanu a plánuju na něj balit holky. Pravdou je, že si moc nepřiznávám, že budu rád, když cestou někoho vůbec potkám.


Ti, kteří mě již sledují, vědí, že má cesta začíná velmi brzy. To znamená, že aktuálně řeším spoustu příprav. Studuji mapy, instaluji potřebné aplikace do telefonu, tisknu dokumenty, zařizuji druhé platební karty jako zálohu, odhlašuji zdravotní pojištění a hlavně vybírám vhodné vybavení, které ponesu na zádech. V tomto ohledu mi významně pomohla firma Hannah a obchod Rock Point, kteří mi s výběrem velice fundovaně poradili a dostal jsem od nich spoustu vybavení na cestu.
Zatím, mám v plánu mít max. váhu 16 kg + zásoby jídla a pití na cca 8 dní, podle aktuální polohy a vzdálenost na „resupply point“. Dokonce jsem se teď v prosinci rozhodl otestovat stan, spacák a karimatku, abych věděl, jak bude snesitelná zima v -5°C a musím říct, že test dopadl přímo skvěle. Ničeho se tedy nebojím, mohu odcestovat!

Pokud mě budete chtít sledovat, budu přispívat na můj facebookový profil Mářa na cestách (fb.com/maranacestach) a blog www.martinmarik.cz.

Hlavně vykročit pravou nohou.

Text a foto: Martin Mařík