close

Hlavní menu

             

Hannah Grant podporuje

Novým Zélandem od jihu na sever - pěšky (III. DÍL)

Během druhého měsíce svého putování mě donesly nohy o dalších 700 km dál. A to je opět ten správný čas na rekapitulaci. Kromě nádherných jezer s tyrkysovou vodou nechyběl ani záchranný vrtulník.

Není to tak dlouho, co jsem psal II. díl mého putování. Byl jsem v Tekapu a měl za sebou něco málo přes 600 km. Teď sedím o další měsíc a 700 km dál a snažím se zrekapitulovat další úsek mé cesty.
Právě jsem dokončil jižní ostrov. Připadá mi, jako kdybych začal mé putování včera a že tu čas ubíhá nepředstavitelně rychle. Nicméně hezky od začátku.

Než jsem se vydal do hor, tak jsem měl možnost obdivovat krásy třech alpských jezer, které jsou známé svou nezaměnitelnou tyrkysovou barvou. Můžete u nich sedět třeba hodiny a stále je co obdivovat. Ideální místo na skleničku vína a romantické povídání. Neměl jsem ani víno ani nikoho na pokec, tak jsem vytáhl ukulele a hrál si. Bylo to skvělé!

Jezero Pukaki, největší ze tří alpských jezer na jižním ostrově. Jezero Pukaki, největší ze tří alpských jezer na jižním ostrově. 


Když jsem vyrazil z Tekapa, tak se velmi rychle blížilo vnitrozemí jižního ostrova. Z toho jsem měl trochu strach. Novozélandské Alpy jsou známé svými těžkými úseky, velice proměnlivým počasím, převýšením a obsahují mnoho řek, které se musí přebrodit. Vzhledem k častému dešti se stává, že jsou lidi blokovaní na hutech a musí čekat, než stav vody v řekách zase klesne.

Hut před výšlapem na Two Thumbs trek.Hut před výšlapem na Two Thumbs trek.

První výzvou se stal Two Thumbs trek, který nabízí nejvyšší bod na celé trase Te Araroa, a to Stag Saddle ve výšce 1925 m.n.m. Co si budeme povídat, všichni mi říkali, jak je tam krásný výhled a že si z toho prostě „učůrnu“. Těšil jsem se moc i přes to, že počasí nevypadalo nijak extra. Jak jsem se blížil údolím k týdennímu cíli, tak se počasí stále zhoršovalo, až nakonec lilo jako z konve a já měl výhled, řekněme slušně, ‚nijaký‘. Promočený na kost jsem vylezl na Stag Saddle a byl v překvapivě dobré náladě! I přes to, že cesta byla plná bahna, nohy jsem měl promočené a díky vlhkým kamenům jsem se několikrát natáhl. Byl jsem překvapený ze sebe, že jsem to i v těchto podmínkách zvládl. Nadšeně jsem křičel do údolí a ignoroval bušící déšť do pláštěnky nad hlavou.
Jak to tam, asi vypadalo, se můžete podívat na následujícím videu.


Prohlédnout video »

Martin Mařík na cestě "Po Novém Zélandu od severu k jihu - pěšky"


Celý promočený jsem začal klesat po kamenité cestě k hutu, opět jsem několikrát upadl, občas jsem si i zanadával a celý od bahna jsem dokončil jinak krásný den. Večer už mě mohla zachránit jen horká čokoláda. Jenže jsem ji dopil ten den k snídani. Ehm.

Ráno jsem se probudil a bylo krásně! Oblečení jsem měl sice promočené z předchozího dne, ale svítilo sluníčko! Mokré věci jsem připnul na krosnu, aby uschly a vyrazil k řece Rangitata.
Skvělé počasí na cestě k řece Rangitata.

Skvělé počasí na cestě k řece Rangitata.

Rangitata a Rakaia jsou 2 velké řeky, které se protínají trasu Te Araroa a protože jejich stav je velmi proměnlivý a obě mají už nějaké oběti na životech, tak tvůrci trasy tyto řeky z oficiální cesty vyňali. V praxi to znamená, že trasa je přerušená a pokračuje až za řekou. Ovšem mírnou komplikací je, že se tam nějak musíte dostat, že? Nejbližší most je 20 km a brodit tyto řeky je nebezpečné. Lze to jen za velmi dobrých podmínek, ve skupině a v období, kdy je jejich stav vody nízký (po pas nebo méně). Jakmile jsem k první z nich došel, tak jsem naneštěstí zjistil, že je rozvodněná z předchozích dešťů a brodit tedy nepůjde. Nezbývalo mi tedy nic jiného než jít přes most. Kouknu do mapy a potvrdím si vzdálenost 20 km a znamená to tedy zdržení 2-3 dny. To by mělo stačit na to, abych došel k mostu a po druhé straně řeky zase zpátky na trek.


Naštěstí se mi podařilo, na cestě, kterou všichni nazývají „middle of nowhere“, stopnout auto. V autě pro 5 lidí bylo lidí 8 a tak mi otázka, zda mě vezmou, přišla dost zbytečná. Nicméně řidič neváhal, řekl, ať naskočím a už jsme si to svištěli po kamenité cestě k mostu. Pro představu to uvnitř vypadalo následovně - na sedadle spolujezdce seděli 2 kluci, další dřepěl nad řadicí pákou a musel uhýbat, když řidič potřeboval řadit a vzadu seděli namačkaní 4 lidé a já ležel na nich. Kufr plný krosen, protože jak jsem při cestě zjistil, tak řidič byl sám a všichni pasažéři jsou účastníci treku.  
Celou cestu jsme se smáli a vlastně následující třídenní trek jsme šli společně, což byla paráda.

Západ slunce za řekou Rangitata.

Západ slunce za řekou Rangitata.


Tento třídenní úsek je jeden z mých oblíbených. Celou cestu se šlo údolím mezi majestátními horami, křižovaly se prameny, které stékaly z hor a hodně se brodilo. Přálo nám ale počasí, bylo krásně slunečno a tak jsme si tyto dny opravdu užili. Krásný trek, který doporučuji všem, kteří hledají třídenní, pohodový a nikterak náročný prodloužený víkend v horách. 

Údolí mezi řekami Rangitata a Rakaia

Údolí mezi řekami Rangitata a Rakaia


Jak jsme se blížili k řece Rakaia, tak jsme neustále křižovali jeden z horských pramenů a v jednom úseku byl trochu více rozvodněný. Rozhodli jsme se proto, že ho přebrodíme společně. Pro ty, kteří skupinové brodění neznají, tak ve zkratce řečeno, jde o to, že se více lidí proplete rukama (jako byste nabízeli dámě rámě). Brodí pak celá skupina, která má mnohem větší stabilitu než jednotlivec. A během tohoto brodění se podařilo Evanovi omylem aktivovat nouzový signál SOS na zařízení (PLB – personal locator beacon), který máme každý u sebe. Bohužel o tom ani nevěděl, tak to neřešil a po nějaké době nad námi letí záchranný vrtulník a sedá k hutu, kam jsme zrovna dorazili. Vyskakují 2 záchranáři, běží za námi a ptají se po Evanovi. Ten zmateně přichází k nim a pomalu všem dochází, co se stalo. Nicméně vše se vyřešilo domluvou, jednalo se o omyl, Evan nemusel platit ani výjezd a pilot s vtipem říkal: „Alespoň jsme se proletěli. Dnes stejně nebylo do čeho píchnout.“ Tak jsme si chvíli popovídali a vrtulník letěl na základnu bez nemocného.
Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale pocit vrtulníku nad hlavou, když nemáte přehled o všech lidech, kteří s vámi cestují, není vůbec příjemný.

Přistání vrtulníku u našeho hutu.

Přistání vrtulníku u našeho hutu.


Když jsme došli až k řece Rakaia, tak se celá situace s broděním řeky opakovala, protože tam je také nejbližší most 20 km. Bohužel zde žádný veterinář nebyl, tak jsem musel opravdu jít přes most pěšky. Ale ty pohledy na krásné hory kolem mě stály za to.

Dechberoucí pohledy za řekou Rakaia.

Dechberoucí pohledy za řekou Rakaia.


Vzhledem k tomu, že jsem si vybral téměř 5 měsíční cestu, tak jsem věděl, že nemohu mít jen dobré počasí. Jakmile jsem vstoupil do pohoří Arthur´s Pass, začaly dny nepřetržitých dešťů. Úplně na začátku byl tropický cyklón Gita, díky kterému jsem se musel vrátit do města a přečkat pár dní, něž se přežene to nejhorší a pak už vlastně jen pršelo. 

Ale není špatného počasí, je jen špatného vybavení. Takže i déšť jsem si docela užil. A je to vlastně pravda, protože výstup na Waiau Pass hodnotím zatím jako nejlepší zážitek na jižním ostrově. Díky silným dešťům byly hory doslova nasycené vodou a z vysokých míst byly vidět krásné vodopády. Navíc, stromy a tráva jsou mnohem zelenější a čistě sobecky, když dokážete vylézt na vysokou horu ve špatném počasí, tak ze sebe máte radost dvojnásobnou!

Jeden z mnoha vodopádů způsobených aktuálním deštěm.

Jeden z mnoha vodopádů způsobených aktuálním deštěm.

Promočený, ale šťastný. Waiau Pass, 1870 m.n.m. - Martin Mařík

Promočený, ale šťastný. Waiau Pass, 1870 m.n.m.


Horský úsek jsem překvapivě zvládl docela dobře. Bylo to náročné, hodně jsem se zapotil, ale většinu jsem zvládl rychleji, než předpokládá samotná trasa.

Hamilton hut a spaní s výhledem, který by záviděl lecjaký pětihvězdičkový hotel.

Hamilton hut a spaní s výhledem, který by záviděl lecjaký pětihvězdičkový hotel.


Jako poslední část trasy Te Araroa je velice známý Queen Charlotte track. Jedná se krásně upravenou cestu podél pobřeží, která vede až na samotný jižní cíp zvaný Ship Cove. Cesta se rapidně změnila, konečně jsem viděl moře, výhledy byly krásné a hlavně – cesta trvala jen 3 dny, tzn. žádných 8 kg jídla v batohu. Jupí jej!

Výhled z Queen Charlotte track, finální cesta na Ship Cove.

Výhled z Queen Charlotte track, finální cesta na Ship Cove.


Queen Charlotte jsem se rozhodl jít úplně na pohodu, protože se jednalo o poslední úsek jižního ostrova a chtěl jsem si ujasnit, co jsem vlastně zatím zvládl, co mi došlo a na čem bych měl naopak zapracovat na severu. Tak trochu jsem doufal, že vnitřní rekapitulace mi ukáže nějaké osvícení mysli a budu jiným (čti lepším) člověkem. No, bohužel osvícení jsem se nedočkal, doufám, že se něco stane na konci celé cesty :-).

Některá rána jsou prostě neskutečná. Stačí otevřít stan.

Některá rána jsou prostě neskutečná. Stačí otevřít stan.


Po 76 dnech od startu na nejsevernějším místě Zélandu jsem se ocitl na tom opačném, tedy nejjižnějším – Ship Cove. Pokud bych měl nějak zrekapitulovat jižní část cesty Te Araroa, tak by to bylo asi takto: Od začátku do konce jsem se během cesty rozhodně nenudil, potkal spoustu nových, velice inspirativních lidí, posunul neskutečně mé fyzické, ale i psychické hranice a doufám, že je posunu na severu ještě dál. Několikrát jsem si sáhl na dno, ale zase jsem vstal. Co vám taky, v horách, kde nikdo není, zbude, že ano. 

Ve vyhrocených chvílích jsem překvapoval sám sebe, jsem rád, že mě nenapadlo cestu vzdát a rozhodně jsem rád, že jsem se do tohohle šílenství vůbec pustil. A teď hurá na sever!

1300 km v nohách. Jižní ostrov pokořen. Hurá na sever!

1300 km v nohách. Jižní ostrov pokořen. Hurá na sever!

Text a foto: Martin Mařík


A nakonec ještě pár fotek bez komentáře

Martin Mařík - Po Novém Zélandu od severu k jihu - pěšky
Martin Mařík - Po Novém Zélandu od severu k jihu - pěšky
Martin Mařík - Po Novém Zélandu od severu k jihu - pěšky