close

Hlavní menu

             

Hannah Grant podporuje

Novým Zélandem od jihu na sever - pěšky (IV. DÍL) - v cíli

Sedím na trávě s krásným výhledem na moře a vzpomínám, co se mi přihodilo v poslední době. Jak asi víte, tak toto je 4. díl povídání o putování po Novém Zélandu, který jsem se rozhodl projít pěšky. Je to také povídání o tom, jak jsem to nakonec dokázal.

Ale pěkně popořadě. Poslední článek byl o dokončení jižního ostrova, nyní se společně pojďme vrhnout na ostrov severní.

Když se ohlédnu zpět, tak jako dnes vidím rozbouřené nebe, které se chystá spustit pořádnou melu nad Cookovým průlivem. Právě tímto místem míří trajekt, který mě doveze na severní ostrov. Cesta probíhá humorně, bouřka je silnější, než se zdálo a pohyby lodě způsobují pády skleniček v lodním baru a pár zvracejících lidí.

Po 3 hodinách jsem konečně ve Wellingtonu, avšak mírně v šoku. Musím se uhýbat lidem, málokdo zdraví a vše působí trochu zvláštně. Je to rozdíl od téměř liduprázdného jižního ostrova.

Wellington je ovšem krásné přímořské město. Vzhledem k tomu, že mi několik lidí doporučovalo zde strávit nějaký čas, tak si platím 3 noci a užívám si trochu civilizace. Díky tomu mohu navštívit např. Weta Cave, což jsou jedny z nejslavnějších filmových studií a vznikly tu zbraně pro film Pána Prstenů nebo třeba robot Chappie, dále jsem měl možnost navštívit muzeum Te Papa, jedno z nejlépe hodnocených muzeí na světě, nebo třeba hudební festival na slavné Cuba Street.

Trochu kultury určitě neuškodí, ale Zéland se sám nepřejde. Je čas opět šlápnout do kroku a zjistit, co severní ostrov skrývá.

Jak jsem brzy zjistil, tak sever má sice fajn místa, ale jsou od sebe relativně daleko. Jakmile opouštím Wellington, tak jdu několik dní jen po silnicích. Jak si asi všichni myslíte, musí to být pěkná pruda. A je to trochu pravda. Naštěstí mám možnost vytáhnout ukulele a testovat výdrž nylonových strun. Rozhodně doporučuji, proti trudomyslnosti funguje parádně. Když někam pojedete, vezměte mandolínu, flétnu nebo třeba kontrabas a určitě se nudit nebudete.

Po týdnu silnic, farem a jedné šestikilometrové pláže se konečně dostávám do národního parku Tararuas Range. Přechod hor trvá 8 dní a já konečně poznávám trochu té severské přírody. Jehličnany, kapradiny, a hlavně vlhké prostředí – bahnité části treku nejsou výjimkou. Překonávám nejvyšší bod Mt. Mitre (1,571 m. n. m.), rozhlédnu se a je krásně vidět, jak je jih severního ostrova placatý. Poté postupně sestupuji dolů k Palmerston North.

Další organizačně složitější částí severního ostrova je řeka Whanganui. Trek totiž počítá s tím, že ho jdete od severu k jihu a řeku splavíte pomocí kánoe (já jdu trek opačně). Jelikož se nakonec nechci o tento zážitek ochudit, tak beru stopa do města Taumaranui, pronajímám kánoi a společně se třemi kamarády z jižního ostrova se vydáváme na 5denní splavení Whanganui river.

Jsem rád, že jsem to takto vymyslel a řeku nepřeskočil. První dva dny bylo nádherně, viděl jsem naprosto úžasnou přírodu uprostřed národního parku, kam se bez lodi nejde dostat. Úžasné počasí, kempování v netknutých místech turisty.

Pak přišla změna počasí a já si připomněl, jak nám na „security briefingu“ říkal týpek: „Je tu asi 1% šance, že se řeka díky vydatnému dešti zvedne a bude nebezpečné pokračovat. Ale to se nestane, nemusíte mít obavy.“

To by nebylo ono, kdyby to jedno procento u naší výpravy neklaplo.

Třetí den večer začalo intenzivně pršet a během noci se řeka v korytě zvedla natolik, že zaplavila spodní část kempu a ráno se jen koukáme, jak si kánoe poskakují na hladině. Děkuji skautům za skvělou výuku loďáku – vydržel!

Řeka se zdála být asi tak 3x rychlejší, plavalo na ní spousta větví a my nevěděli, zda si máme troufnout na ni vyjet. Nakonec jsme usoudili, že nám stejně nic jiného nezbyde, signál nemáme, vysílačku taky ne, alespoň budeme rychleji v dalším kempu. Vyjeli jsme. Jízda byla svižná, relativně bezpečná, tedy až na občasné utrhnutí kusu bočního svahu díky promáčenému podloží. Trochu jsme měli obavy, aby hlína nešla příště s nějakým stromem, ale vše dopadlo dobře. Nakonec více než dobře.

Díky stále trvajícímu dešti a nacucanému okolí vodou mám možnost vidět nejhezčí přírodní scenérie v mém životě. Po obou stranách se tyčí obrovské skalní útesy, ze kterých doslova stříká desítky čerstvých vodopádů a my projíždíme přímo mezi nimi. Všichni máme v očích nadšení malých dětí, kteří vidí ten nejhezčí dárek pod vánočním stromkem.

Po sjezdu řeky opět šlápnu do kroku a čeká mě nejpopulárnější trek na Zélandu – Tongariro Alpine Crossing. Národní park Tongariro je nejstarší národní park Nového Zélandu a trek mezi vrcholy Mt. Ngauruhoe a Mt. Ruapeho je víceméně proslulý světově. Tady jsem trochu rozpolcený, protože jsem se najednou objevil uprostřed turistické atrakce. 

Nicméně využívám popularity a jdu se zeptat do infocentra na ideální čas pro skvělé výhledy a ideálně s nejmenším počtem lidí. Jsem upozorněn, že trek je dlouhý, nesmí se tam kempovat a že mám využít přespání na hutu za 36 dolarů. Odpovídám, že v pohodě, že půjdu pěšky z vesnice a ty 2 hodiny trekování ke zmíněnému hutu zvládnu ráno. Paní je dost nedůvěřivá a znovu mi říká, že odtud na konec treku mi to bude trvat 11 hodin, ať s tím počítám. Myslím si svoje a brzy ráno vyrážím. Mám teorii, že pokud dorazím k hutu dříve, než se vzbudí turisté, příp. dříve, než dorazí první autobus na parkoviště treku, tak mám šanci být nahoře s minimem lidí.

Teorie pěkná, ale zdá se, že na Tongariru je někdo pořád. Trek samotný je jednoduchý a je vidět, že je upravený pro masu lidí – široká, zpevněná cesta, v případě převýšení samozřejmě schody a zábradlí. Postupuji rychle a za pár hodin jsem na nejvyšším bodě 1,886 m. n. m., je pravda, že výhledy jsou dech beroucí. Ocitám se v sopečném terénu bez vegetace, navíc stále vulkanicky aktivním. Poslední erupce zde byla v roce 2012, sice malá, ale přesto popel během 5 minut vystoupal do výšky 4 000 m.

A samozřejmě jsou tu tři Smaragdová jezera (The Emerald lakes), což jsou vlastně tři krátery po výbuchu naplněné vodou.

Turistů bylo spousty, ale víceméně mi to dojem nezkazilo. Jedná se opravdu o krásný trek, neřekl bych, že je nejhezčí na Zélandu, jak je všude inzerováno, ale přesto je to další místo, kde lze obdivovat, co nádherného příroda dokáže. Rozhodně doporučuji všem, co budou cestovat severem, je hezké to vidět.

Po dalších 11 dnech putování přes spoustu silnic, ale i krásných lesů a menších vrcholků se dostávám do Aucklandu. Jakmile vstoupím do okrajových částí tohoto velkoměsta, tak si říkám, že nejsem na Zélandu. Připadám si jak v jiném světě a nemohl bych s čistým srdcem tvrdit, že se mi tu líbí. Takže rychle šlápnout do kroku a honem do přírody. Přejít 1,5 milionové město mi trvá 2 dny a konečně nastupuji na loď, která mě převeze do Devonportu a mohu vyrazit po plážích východního pobřeží.

Severně od Aucklandu objevuji zase po nějaké době nadšení do krásné přírody. Po jižním ostrově jsem mírně padl do „přírodního smutku“ a říkal jsem si, zda jsem neviděl to nejhezčí a teď už to nic netrumfne. Naštěstí jsem se mýlil a Northland ukazuje své krásy.

Po nekonečných plážích se čím dál rychleji přibližuji k severu Zélandu a mohu vidět neuvěřitelné východy slunce nad oceánem. Úžasné okamžiky.

Navíc jedné noci kempování v přírodě mě vzbudil hlasitý zvuk, který se podobal ptáku Kiwi. Tak jsem nelenil, vstal a v záři červeného světla čelovky se šel podívat do lesa. Trvalo mi to asi půl hodiny, ale nakonec jsem uviděl zvíře, které v přírodě vidí málokterý místní. Tím mohu potvrdit, že ano, „Kiwi bird“ existuje a není jen turistickým lákadlem! :-)

Sever severního ostrova mi utíká neuvěřitelně rychle. Aucklandem se zlomila hranice posledních 25 dní na cestě a den za dnem se stále přibližuji k mému cíli, kterým je severní cíp Zélandu, Cape Reinga. Jakmile překonám slavné pláže na východním pobřeží a kauri lesy Raetea ve vnitrozemí, tak se dostávám do mé cílové rovinky „Ninety Mile Beach“. Tuto mou poslední část cesty zahajuji v malém městě Ahipara s asi tisíci obyvateli a zřejmě nejdražším obchodem na Zélandu.

Ráno si nabírám dostatek vody na pití a vaření, protože mě čekají 3 dny, kdy uvidím na levé straně moře, na pravé písečné duny a pitná voda bude téměř nedostupná.

Když konečně zahájím chůzi po pláži, tak začínám recyklovat myšlenky od začátku mého putování.

Bylo 9. ledna 2018, kdy jsem zahájil cestu v Bluffu, jižním cípu Nového Zélandu. V tu chvíli jsem neměl absolutní tušení, do čeho jsem se to pustil. Nevěděl jsem, co znamená překonat více než 3000 km, navíc s převýšením přes 100 km. Byla to pro mě jen čísla. A teď jsem rád, že to vím. Je to mazec :-)

Po 131 dnech na cestě se ocitám na červené štěrkové cestě, která mi říká, jsi pár stovek metrů před Cape Reingou. Když se přibližuji a vidím maják pro navádění lodí, celé tělo se mi chvěje. Vůbec se nemůžu ovládat a s absolutní radostí v každém kousku mého těla procházím pomyslnou cílovou čarou.

Dokázal jsem to. Jsem tu.

Sedím na trávě s krásným výhledem na moře a uvědomuji si, že to nejsem jen já, kdo tu cestu ušel. Že sám bych to nikdy nedokázal. V první řadě bych to nedokázal bez podpory mé rodiny a mých přátel, jenž se mnou udržovali celou cestu kontakt. Dále jsou to firmy Hannah a Rock Point, kteří mě vybavili na cestu oblečením a výbavou – a obojí neskutečně předčilo mé očekávání. Všechno, co jsem s sebou měl na zádech, dostalo pořádný zápřah, máchalo se to v bahně, brodilo řeky, moře, propotil jsem, co se dalo a všechno to zvládlo. A v neposlední řadě jste to vy všichni, kteří čtete tento článek. Vy jste totiž tu cestu absolvovali taky a díky vašim komentářům, zprávám nebo lajkům jsem měl dostatek motivace cestu dokončit.

Díky moc všem a doufám, že jste si mé články užívali alespoň trochu jako já tu cestu!

Martin Mařík alias Mářa na cestách

www.fb.com/maranacestach


Pozvánka na přednášku

Pokud by někoho zajímala přednáška o mém putování, tak vás srdečně zvu na 8. 6. 2018 od 19:30 do krásné vesnice Sedlo u Jindřichova Hradce. Zde se odehraje první přednáška a poté zahrajeme na kytary, dáme si pivo a pokecáme. V případě zájmu nebude problém postavit stan a přespat. Okolí nabízí krásnou přírodu, ideální na sobotní procházku po dlouhé noci...

Druhá přednáška se pak koná 28. 6. 2018 v Jindřichově Hradci od 19:30 v Bar 69.

Bližší informace a rezervace míst na události ZDE: