close

Hlavní menu

             

Hannah Grant podporuje

One life just one – 1. měsíc

Tak jsme konečně na cestě a zažíváme nomádský způsob života. První měsíc cestování je za námi.

Původně jsme chtěli symbolicky vyrazit na Prvního máje, ale kvůli technickým záležitostem nakonec startujeme až druhého. Dnes, kdy píši tento článek, jsme na cestě již skoro měsíc a celkem dost jsme toho zažili. Na následujících řádcích si můžete přečíst shrnutí našeho dosavadního putování Evropou.

První dny se nesly ve znamení Alp. Nakoukli jsem do národního parku Berchtesgaden, konkrétně jsme se prošli kolem jezera Kὄnigsee. Cesta na Orlí hnízdo byla kvůli množství sněhu ještě zavřená, tak jsme pokračovali do horské vesničky Hallstatt. Z malebné vesničky u jezera jsme se vydali na průzkum, a to po trase Maler Weg, která nás provedla místními zákoutími. Následoval Triglavský národní park. Zde jsem trochu litoval, že jedeme road trip a nemáme více času na průzkum tohoto nádherného místa. Ale i tak jsme měli možnost vidět na vlastní oči kaňon řeky Soča, jejíž přímo tyrkysová voda vymodelovala tento skvost. Poté jsme se vydali přes osadu Lepena ke kaskádovitému vodopádu. Další den jsme strávili u jezera Bled, které je význačné kostelíkem postaveným na malém ostrůvku uprostřed vody a také hradem, který se tyčí na skále nad jezerem. Slovinsko jsme navštívili poprvé, ale rozhodně ne naposledy.

Nutností bylo zajet i do hlavního města Lublaňe, jehož pohodová atmosféra nám učarovala. Pokračovali jsme ale opět do hor, a to do oblasti Val di Funes, ze které pochází např. Reinhold Messner. Pohled přes kostelík na údolí, nad kterým se tyčí masiv hory Odel, je parádní. My nelenili a dali si i oblíbenou Adolf Munkel Weg, která prochází právě pod horou Odel.

Přes italská ůdolí plná vinic a sadů jsme dojeli k jezeru Lago di Garda, kde jsme se utábořili v super kempu přímo na břehu. Okolo palmy a olivovníky, jezero dělalo pěkné vlny a my si připadali jako u moře. Ferraty s naším chlupáčem bohužel nedáme, ale alespoň jsme si vyšlápli moc hezkou stezku, která je zčásti vytesaná do skály, a jejíž další část vede tunelem skrze horu. Po treku jsme se i smočili, ale moře to opravdu není a na začátku května to bylo pěkné osvěžení. Po dnech plných hor a kopců jsme si dali trochu kultury a navštívili krásná města Bergamo a Milán. Obvzlášť v Miláně jsem kroutil hlavou nad tím, co je na silnici možné.

Další zastávkou se nám stal Národní Park Gran Paradiso, kam jsme se nechtěně vloupali i se psem. Z vesnice Noasca jsme vyrazili na trek k útulně Rifuggio di Noaschetta, kde jsme postavili náš stan. Po cestě jsme viděli celkem dost zvířat. Kromě dravců na obloze a všudy přítomných ještěrek jsme zahlédli několik svišťů, srnce a dvakrát i kamzíka.

Z Itálie jsme přejeli do Francie. Chtěli jsme si dát nějaký trek i v Národním parku Ecrins, ale znovu jsme štěstí pokoušet nechtěli, protože psi do parku opět nesmí a navíc nás program posledních dní docela znavil. Zvolili jsme proto méně náročnou variantu procházky v podhůří a výhledy byly i tak epesní.

Následovala opět trocha kultury. Projeli jsme skrze Provence, kde jsme prozkoumali okolí snad nejznámnějšího akvaduktu Pont du Gard. Nevynechali jsme ani Arles se svojí arénou a amfiteátrem. Třešničkou na dortu byli krásné vesničky zbudované na skalách. Nás nadchl okrový Roussillon a do zlatova zbarvený Gordes. Nemohli jsme vynechat ani bývalé sídlo papežů Avignon, jenž je známý také svým mostem, který končí uprostřed řeky. Nakrátko jsme se dostali konečně i k moři. V oblasti Camargue jsme navštívili Saintes Maries de la Mer. Šli jsme trek skrze mokřady, přičemž z jedné strany šplouchalo moře a z druhé nám společnost dělala hejna ptáků. Ve slané mělké vodě jsme měli také možnost pozorovat plameňáky, kteří nám jako bonus při večeři přeletěli nad našimi hlavami.

Od moře jsme si to namířili k městečku Carcassonne, které opravdu vypadá stejně jako z krabice té deskové hry. Prošli jsme si jeho historické uličky a hradby. Se zastávkou v poutním městě Lurdy jsme vstoupili do Pyrenejí, které nás opravdu nadchly. Už jen stanování v jejich podhůří, kdy na obloze nad loukou kroužilo asi šest dravců bylo nezapomenutelným zážitkem. Následující den jsme jeli do městečka Gavarnie, kde asi po 20 kilometrech končí cesta. Dál se musí pěšky a člověk po hodině dojde k horském masivu, z nějž na jaře v několika kaskádách padá voda. Vrcholy hor se zde tyčí do výšky přes 3200 metrů. Toto úžasné místo se nazývá Cirque du Gavarnie a můžeme ho jen doporučit. Do samotného národního parku opět nesmějí psi, ani na vodítku. Oficiálním důvodem je, že by rušili zvěř. Nejde nám ale do hlavy, proč do skandinávských parků smějí úplně v pohodě. Už se moc těšíme až se dostaneme na sever.

V Pyrenejích jsme projeli asi nejúžasnější cestou, kterou jsme autem kdy absolvovali. Uzounká cesta bez svodidel, šplhající do kopce, vedoucí přes tmavé neosvětlené tunely, pod námi hluboké srázy a výhledy na údolí a hory okolo. Vedla tudy i historická trasa Tour de France. Nám v tu chvíli dělali společnost nádherní veteráni, kteří jeli nějaký sranda závod. V horském sedle Col du Abisque jsme zastavili a vyšlápli si jeden z vyvýšených bodů okolo. Výhledy jak jinak než fenomenální.

Pyrenejemi jsme přejeli do Španělska a dnes, kdy dopisuji tento článek, kempujeme už poblíž krásného města Toledo. Za ten měsíc na cestě jsme toho hodně zažili a doufám, že ještě hodně zažijeme. Vždy to ale není jen o krásných výhledech a vínečku v kempu. Někdy se o slovo přihlásí únava a poslední dobou nás moří hrozné horko. Od té doby, co jsme odjeli z domova jsme nespali v posteli, nevíme co je vana nebo televize. WIFI honíme, kde se dá, ale za to máme čistou hlavu a narovnaná záda. Každý den prožíváme naplno se všemi pozitivy i negativy a těšíme se moc, co nám přinese den další.