close

Hlavní menu

             

Hannah Grant podporuje

One life just one - 2. a 3. měsíc

Náš trip se už bohužel pomalu chýlí ke svému konci a přichází čas rekapitulace.

Na cestě je naše banda již více než tři měsíce a pokud vás můj nudný úvod neodradil, rád bych se s vámi podělil o naše zážitky z cest za posledních 70 dní. Minulý článek jsem psal ve vysluněném španělském městě Toledo a od té doby se toho událo celkem dost.

Z Toleda jsme si to namířili přímo k Atlantiku. Krátce po přejezdu portugalské hranice jsme ale zastavili, abychom očíhli parádní městečko Évora, které je zapsáno na seznamu UNESCO. Zde na nás poprvé dýchla portugalská historie a celkově poklidná atmosféra této země. Z města nabitého historií jsme pokračovali k oceánu a trochu neplánovaně zakempovali ve vesnici Sesimbra.

V původně plánovaném kempu v Setubalu jsme nepochodili, protože byl ještě v rekonstrukci, ale Sesimbra se ukázala jako o mnohem lepší volba. Samotná vesnice leží kapku stranou od pláže, ale cesta k ní byla parádní. Za vesnicí pěšina prochází borovicovým lesem, který dotváří obrovské agáve a nízké křoviny, překvapivě hýřící barvami. Zanedlouho vyjdete z lesa a před vámi se otevře pohled na širý oceán a pobřežní útesy. Pláž je liduprázdná, ačkoliv zde panuje pěkné vedro, a my si tak můžeme užít koupačku na „Adama“ ve velkých vlnách. 

Ze Sesimbry jsme projeli celé Portugalsko od jihu na sever. Neminuli jsme samozřejmě Lisabon, kde je nutnost ochutnat jejich výborné grilované sardinky a makrely. Město je moc hezké, ale dost rozlehlé, takže nás jeho prohlídka patřičně zmohla. Navštívili jsme i další krásná města a městečka, a to Porto se svými vinnými sklepy, univerzitní Coimbru a luxusní historická UNESCO městečka Óbidos a Tomar.

Po Portugalsku přichází na řadu jak jinak než Španělsko. Poté, co jsme prošmejdili poutní město Santiago de Compostela, jsme pocítili stesk po horách, a proto jsme zamířili do Národního parku Los Picos de Europa. Pokud zde někdy budete, určitě nesmíte vynechat vyhlášený trek Los Cares. Trek měří zhruba 12 km a vede úchvatným kaňonem stejnojmenné řeky. Kaňon je místy až 2000 metrů hluboký a ne nadarmo je také označován jako Garganta Divina, neboli Božské hrdlo. V Los Picos jsme se ještě vydali k nádherným horským jezerům Enol a Ercina. Zde už bylo lidí o poznání více, ostatně jako všude, kam lze dojet autem. Výšlap okolo jezer je ale perfektní. Na loukách se pasou krávy, kolem jezera poletují stovky vážek a špičky okolních hor jsou stále pokryté sněhem.

Z hor jsme pokračovali přes baskické pobřeží do Francie. Pobřeží je rájem surfařů a ornitologů, nám zde ale nepřálo počasí a celou dobu nám propršelo. Nemohli jsme ale vynechat San Juan de Gaztelugatxe. Jedná se o úžasně fotogenický kostelík postavený na strmém skalním ostrůvku, který je s pevninou spojený kameny dlážděnou cestou, která si mimochodem zahrála v seriálu Game of Thrones.

Lepší vstup do Francie jsme si ani nemohli přát. Hned dvě noci jsme totiž strávili ve stínu největší písečné duny v Evropě. Tato aktuálně až 110 metrů vysoká a 3 kilometry dlouhá krasavice se jmenuje Dune du Pilat, někdy též zvaná jen Pyla. Duna se pořád vlivem větrů vanoucích od oceánu pohybuje východním směrem a zasypává tak borovicový les, který se rozprostírá na jejím úpatí. Skoro hned po příjezdu jsme si museli všichni, včetně našeho chlupáče, vyšlápnout na vrchol. Ty výhledy... na jednu stranu se táhne nekonečný borovicový les a na druhou máte výhled přes dunu na oceán, malé písečné ostrůvky a protilehlou kosu Cap Ferret.

Nemohli jsme se tohoto úžasného místa nabažit. Druhý den jsem proto vstal ve čtvrt na pět a vyšlápnul jsem si dunu znovu. Sedím na jejím vrcholku a pozoruju slunce, které se  pomalu vyhoupne přes obzor. Jako bonus tu potkávám dva Francouze, kteří mi ke konverzaci nabídnou teplou kávu. Poté seběhnu na opačnou stran duny a krásné ráno zakončím koupelí v oceánu.

Od duny jede naše banda stále podél francouzského pobřeží, které je po celé své délce velice rozmanité. Jeden den kempujeme u ústí řeky Gironde. Další dni jedeme skrze úžasnou Bretaň. Nutností je ochutnat lokální cider. Jiný už vám více chutnat nebude. Místní máslové sušenky také stojí za to. Kromě přírody jsme fandové i do historie a architektury. Prozkoumali jsme proto městečka jako Quimper, Dinan nebo Saint Malo. I obyčejné vesnické domy jsou zde tak nějak hezčí. Jsou buď bíle omítnuté nebo celé z kamene. Střechu mají pokrytou břidlicovými taškami a modrá okna doplňují okenice stejné barvy. Přírodním divům v Bretani kralují útesy a mysy. Nás nejvíce okouzlil mýty opředený Point du Raz.

Po Bretani přichází na řadu Normandie se svou válečnou historií. Naše banda se prošla po pláži Omaha a uctila památku padlých na americkém hřbitově, kde leží asi 9400 vojáků, včetně bratří Ryanů. Navštívili jsme také baterii těžkých děl v Longues sur Mer a přemýšleli nad tím vším, co se zde v onom červnu 1944 událo.

Pokračovali jsme dále po francouzském pobřeží a prošli se mimo jiné po skalních útesech nad městečkem Étretát. Tyto útesy vřele doporučujeme. Už jsme se ale nemohli dočkat, až zas dorazíme do přírody. Sever nás přitahuje, nicméně po cestě ještě musíme překonat Belgii, Nizozemí a Německo. A když už tady jsme, přece to tu jen neprofrčíme po dálnici. V Belgii jsme museli do města Brugy, které jsme toužili navštívit od té doby, co jsme shlédli film „V Brugách“. Město je plné historie, piva a vodních kanálů, stejně jako navazující Nizozemí.

V Holandsku jsme nahlédli do uvolněného Amsterdamu a obdivovali větrné mlýny a další historické budovy ve skanzenu Zaanse Schanse. Kvůli absťáku z chybějící přírody jsme si dali i trek skrze Národní park Dwingerderweld. Kopce ale v Holandsku nejsou k mání. Místo toho jsme se procházeli krajinou plnou rašelinišť a vřesu. 

Profrčeli jsme Německem a už jsme kempovali na dánském ostrově Rømø, který náleží do Národního parku Vadehavet. Místní vichr, který snad nikdy neustává, dokonale prověřil konstrukci našeho Hannah stanu. Jen ho postavit byla docela výzva. Vítr se stanem řádně lomcoval, ale stan noc přečkal v klidu a my v klidu zase mohli spát. Vítr je tu zkrátka pánem, spousta borců, ale takový vítr využívá k windsurfingu a kitebordingu. Pozorovat kitery, kteří lítají několik metrů nad vlnami byl super zážitek. Z ostrova Rømø jsme putovali přes nádherné útesy Stevns Klint do Kodaně. Kodaň je krásné, multikulturní město plné kanálů. Uvolněná atmosféra svobodné komunity Christiania vás okamžitě dostane.

Přejeli jsme most Øresund a byli jsme ve Švédsku. Hned první noc jsme využili tzv. Right to roam a kempovali jsme na břehu jezera. Když si můžete postavit svůj stan skoro všude, kde chcete, je to prostě bomba. Další noc jsme spali na pobřeží pod Gὄterborgem a tu další jsme po procházce lesem objevili super spot přímo na břehu fjordu.

Následovalo samozřejmě Norsko. Po krátkém putování po pobřeží jsme zamířili do vnitrozemí a strávili noc v městečku Tonstad. V místní turistické kanceláři nám doporučili trek, který nás dostal na kopce nad město, odkud se nám otevřel nezapomenutelný výhled na údolí, velké jezero a městečka. V Norsku je nutností vyšlápnout si na stolovou horu Preikestolen, která je snad nejfotografovanějším místem v této zemi. Tomu odpovídal i dav lidí stoupajících po kamenných schodech vzhůru k vyhlídce. Jenže skoro všichni zase pěkně šupajdili dolů a my jsme si nahoře našli místečko v závětří a postavili tady náš stan. Nebylo snadné najít místo, které není promáčené a je alespoň trochu schované před větrem. Odměnou nám ale byl kouzelný západ slunce nad okolními horami a Lysefjrodem, jehož vlnky šplouchají tam dole pod námi.

V suchu jsme přečkali déšť a neuvěřitelný vítr, který přes noc fičel. Ráno jsme seskákali dolů a den jsme zakončili noclehem s luxusním výhledem na fjord. Den byl dlouhý a slunce zapadalo až po jedenácté hodině. Není nad to, když rozepnete stan a vidíte před sebou jen stromy, fjord a slunce barvící oblohu mezi horami do oranžova. V Norsku jsme si také užili přepravu trajektem přes fjordy. Celkem jsme pluli třikrát a byla to sranda. Další destinací byl Bergen, který vřele doporučujeme. Dřevěné barevné hanzovní domy na nábřeží jsou parádní. No a místní rybí trh, kde můžete ochutnat grilované rybí špízy, krevety, kraby, mušle, kaviár a spoustu dalších dobrot, je kapitolou sama pro sebe. Podávají tady i steaky z velryb a k mání jsou také burgry, hotdogy nebo salámy ze sobího masa.

Cesta nás dále zavedla ke známému Geirangerfjordu a poté jsme se svezli po Trolí stezce. Nakonec jsme v Norsku strávili i několik dní trekováním v Národním parku Rondane. Soby jsme sice neviděli, ale zato jsme přenocovali v jedné self service chatě. No, teda v chatě, popravdě jsme přenocovali ve vedlejší kůlně, kde se nacházel sklad dříví a nářadí, protože náš chlupatej Baddy do chaty nesměl.

Při zpáteční cestě na jih přes Švédsko nám vůbec nepřálo počasí. Pršelo nám pět dní v řadě. I tak jsme si ale mohli užívat západy slunce nad jezery, procházky přírodou a i jeden trek v Národním parku Store Mosse. Jeden den jsme kempovali u obrovského jezera Vättern. Pláž jsme měli sami pro sebe a ten den zrovna nepršelo, takže jsme shodili oblečení a skočili do vody. Ze švédského Trelleborgu jsme pak přepluli do Německa. Stihli jsme tam ještě navštívit Národní park Jasmund a dát si krátký trek po jeho nádherných útesech.

Poslední zemí našeho tripu se stalo Polsko, kde jsme se museli zastavit v úžasném městě Krakow. Svým hradem Wawel připomíná Prahu a panuje tu hodně přátelská atmosféra. Na jednom náměstí se zrovna konal pirožkový festival, takže nás ochutnávka neminula.

Tento článek dopisuji v našem posledním polském kempu. Na cestě už jsme právě 105 dní. Nikdy jsme nic podobného nepodnikli a byla to pro nás velká zkouška. Zjistili jsme ale, že spolu dokážeme fungovat tak dlouhou dobu, aniž bychom se sežrali. Ba naopak, řekl bych, že náš vztah je silnější, než kdy jindy. Byli jsme schopni společně překonávat všechny nástrahy naší cesty. Počasí nás prověřilo hodně. V květnu v Alpách byla docela zima. Ve Španělsku a Portugalsku nás mořilo neskutečné horko. Na ostrově Rømø a na Preikestolenu nás málem odnesl vítr. Přečkali jsme pod stanem bezpočet bouřek i několik deštivých sérií. Stan od Hannahu byl naším domovem a před všemi rozmary počasí nás skvěle ochránil. Stan Sett proto můžeme s klidným srdcem doporučit všem horalům a dobrodruhům, protože opravdu ochrání před každým rozmarem počasí.

Řízení auta se stalo denní rutinou. Za těch 105 dní jsme ujeli skoro 18 tisíc kilometrů. Fousek, jak jsme překřtili naše vozítko, se nám stal dočasným domovem. Občas jsme byli mokří, promrzlí nebo naopak upocení, hladoví a často i vyčerpaní. Na povrch vypluli snad všechny druhy emocí od absolutní euforie a spokojenosti, až po naštvání a strach. Všechno jsme ale překonali a vyšli z toho ve finále odolnější.

Na cestě jsme potkali i dost zajímavých lidí. Ať už se jednalo o učitele z Rakouska, kteří přijeli do Norska trekovat a surfovat, francouzského studenta stopujícího přes Skandinávii nebo původem český pár důchodců, kteří po roce 1968 emigrovali do Švýcarska. Proto, pokud uvažujete o výletu jakéhokoliv druhu, neváhejte a vyrazte. Kontaktujte nás klidně, pokud budete potřebovat něco z naší cesty osvětlit nebo poreferovat o nějakém místě, které jsme navštívili. Nikdy nevíte co bude zítra, nic proto neodkládejte a užívejte si každý den naplno a milujte lidi kolem sebe. 

Žijte váš život, protože druhý už mít nebudete.
OneLifeJustOne