close

Hlavní menu

             

Jak se vše událo

Orlí stezka - část 2

Pokračuji za mírného deště, od dvou odpoledne o 200 výškových metrů výše, odkud několik svahů jen traverzuji. Mraky drží ideální teplotu. Vše je zahaleno do tajemné vlhké mlhy, která odkrývá a zahaluje, co jsem ušel a co mě čeká.

Přecházím potůček vyvěrající z kamení téměř pod hřebenem, takže doplňuji vodu do maxima. Mizí mlha, ale ne mraky a jde se mi úplně skvěle. Technické pasáže střídají traverzy, některé části jsou pod sněhem, některé zakryté sesutou drtí. Jde vidět, že i Adlerweg je teprve na startu sezóny.

Přecházím kolem vrcholu Schindelekopf, na který vede krátká odbočka. V momentě, kdy sundávám batoh, se nad ním objeví obrys, který hledám na každém rozcestníku - orel. Připadá mi malý, ale silueta je výmluvná! Než jsem sáhnul pro kameru, zmizel, a tak se probíhám na vrchol, kolem kterého kroužil, vracím se k batohu a brzy přicházím na další chatu, čímž dokončuji etapu 24.

Etapa 23 začíná dalším stoupáním, v klasickém směru tedy končím dalším klesáním :). Malebné louky, kde se nahánějí svišti a vyvolávají mě svým drzým pískotem, střídají traverzy a stále delší kamenné pole a místa s lany bez lan. Míjím první velké pleso s úsměvem. Jsem na trase 5h, je pozdě odpoledne a k další chatě, poblíž, které by se mohlo dát dobře přespat je to přes dvě hodiny. Přemýšlím, dívám se před sebe, jestli se něco na spaní neobjeví, přičemž se dostávám přes další hřeben. Pode mnou vidím úžasné pleso a hned u něj zřejmě pastevecká bouda. Ačkoliv bych ještě 2h putovat mohl, tohle si nechci nechat ujít. I pro takové noclehy jsem sem jel. Za chvíli sedím na malé verandě a vařím čaj s výhledem na další úsek. Ze "Skajlajnu" dělám ideální závětří, sleduji aktuální předpověď. Úterý bude hooodně horký den a v noci na středu mají udeřit další bouřky :(.

Nutí mě to přemýšlet na další trasou. Na konci etapy 22 je dobrý přístup do civilizace a pak až cesta do Imstu v půlce etapy 19. Přemýšlím a usínám. Budím se ve dvě ráno. Fouká jako prase, ale na nebi ani mrak a po dlouhé době vidím mléčnou dráhu jako na dlani. Za chvíli zase usínám.Celkem čerstvý se budím před šestou do dalšího dne. S výhledem na východ, nebolí mě pata, umývám se v plesíčku -  fakt boží ráno. Rychle balím, protože už první paprsky co se dostaly přes hory, mají sílu. Dneska to bude nářez. Dvě hodiny na další chatu, kde doplňuji vodu do sebe i do lahví. Na to, že je chvíli po osmé, je fakt vedro. Z chaty se vracím na rozcestí, pak vede mírné stoupání a traverz až k místu, kde se dělí dva hřebeny. Mám prapodivný hlad a pocit v břiše, tak si sedám a dávám müsli. Dochází mě dva kluci, kteří spali na chatě. Máme společnou cestu, dozvídám se, chvíli povídáme a nechávám je vyrazit dříve. Jakmile vycházím, jsou už dobrých 100 m pode mnou. Scházím za nimi do malého údolí, vypadají, že na něco čekají? Sestupuji krátkými zatáčkami v suti a kluci na mě řvou STOP! Ve stejnou chvíli mi levá noha na vteřinu nekontrolovaně sjíždí a koleno rotuje. Následnou bodavou bolest znám a modlím se ať je to jen tak, jen v ten okamžik. Ke klukům to je už kousek, a ačkoliv jdou ke mě, scházím níže, bolí to, chci si sednout.

Správně to je někde tam vlevo...

Koukáme do mapy. V místě, kde jsme se sešli, očividně chybí značení. Kluci se vrací nahoru a já „tejpuju“ koleno, než vyrazím za nimi. Opravdu jsme šli špatně (opět) a zpestřili si trasu o 100 výškových nahoru dolů. Jdu v odstupu za nimi. Následují zhruba 4 km a pak prudký sestup s následným výšlapem o 500 m výše. Nejde se mi vůbec dobře. Při jakémkoliv klesání se nemůžu o levou nohu dobře opřít a tejpy nedrží, protože se potím jako prase.Před největším sešupem dne a kontrolou počasí na další den se musím rozhodnout. Na předchozí chatu je to necelé 2 h a je to jistější cesta než dokončit etapu 22. Upřímně, kdybych nebyl sám asi bych neotočil, ale něco se ve mě pohnulo a otočil jsem zpět směrem k chatě. Téměř v pravé poledne jsem se vrátil na místo osudného špatného odbočení. Sluníčko se na mě podepsalo natolik, že jsem dostal skvělý nápad. Pode mnou, kde se kluci otáčeli, se pasou ovce. Vidím mezi horami až do údolí a ty ovce se tam určitě někudy dostaly že? Takže mohu dnes slézt až do města. Nevím, co tohle byl za zkrat, ale prostě jsem slezl o 100 m níže a u pasoucích se oveček našel stezku, která vedla podél potůčku dolů.


Scházím podél vody, klouže to a bolí to. Cestu z kopce prostě koleno úplně nedává. Jsem jak nic o dalších 500 m výšky níže a potůček mizí mezi kameny v soutěsce a ovčí cestička zde končí. Chodí sem pít nebo co?
Propadám beznaději. Tohle teď nahoru? Když nastoupám kousek napravo, vidím "chodníček" mezi klečemi a za ním snad zase něco. Jdu tedy. Musím přejít tři suťoviště, které nešly vidět za nařaseným svahem. Sluníčko stále svítí a já se proklínám. Tohle byla kravina. Dostávám se ke skále, kolem které se dá jít, ale ne s batohem a proto ho odkládám a pokračuji se podívat za roh. Za rohem je další roh a už na „tuty“ vím, že tudy to s batohem nedám bezpečně. Výhledy teda luxusní, ale o hubu a probleskly mi i myšlenky na rodinu a Alpenveiren :).
Jsem na druhé straně vrcholu Stierkopf, teoreticky by šel přelézt a dostal bych se tak zpět na cestu, která vede za ním. Tuto variantu rychle dostávám z hlavy a je jasné, že se musím vrátit zpět úplně nahoru, tak jak jsem sešel. Chvíli odpočívám, protože mě "průzkum terénu" docela vyšťavil a cesta zpět..., bude fakt super. Kručí mi divně v břiše.
Vyrážím zpět. Volím lepší cestu podél skály nahoru a tak se vyhýbám jednomu suťovišti. Bohužel za cenu, že další musím přejít v trochu širším úseku. Je to suťoviště neposkvrněné, takže naprosto nevlídné k turistovi a bez hůlek si to nedokážu představit. No a zhruba v polovině, kde jsem musel opravdu silně korigovat suť, nohy, koleno, ruce, jsem se s prominutím málem pos... . Tohle by asi stálo za natočení, jelikož jsem měl před sebou půl suťoviště, baletní postoj a batoh napůl dole, kde jsem chtěl vylovit vše potřebné :). Dopadlo to dobře, ale k mému zděšení se k relativně hratelnému kolenu přidal nehratelný stav zažívání. Co to je???


Přemýšlím nad svým osudem a šlapu nahoru. V tuto chvíli to byl pro mě kopec všech kopců a celý tento super nápad vydal za 2 l vody a 3,5 h času, abych se počtvrté v krátké historii ocitnul zpět na rozcestí Winterjöchl. Nahoře nepřemýšlím a vracím se k chatě, odkud vede 5 km cesta do města Schann. Správce (majitel?) chaty se mnou promlouvá a ptá se, kam mířím. Varuje mě před bouřkami na středu. Po cestě musím zastavit, jelikož mé tělo mě má stále potřebu odlehčit nevybíravým způsobem. Z lesa jsem doslova vypadnul po dvanácti hodinách chůze rovnou před kostel, před kterým stála zastávka a autobus do St. Anton am Alberg jel za 8 minut.
V St. Christoph jsem večer. Přemýšlím znovu co teď. Přejet autem jinam a zítra nastoupat? Přemýšlení přerušuje další "zašimrání" v břiše (nevím jak více zaobalit tuhle sračku). Je rozhodnuto. Pojedu domů.


Byla jednou jedna stezka, a nebyla to obyčejná stezka. Byla to stezka Orlí. A ta mě přivítala, pohltila a nakonec úplně rozdrtila a zase poslala domů. Tohle se mi honí v hlavě v autě, sem tam na odpočívadlech, kde chtě nechtě musím zastavit. Moje představy o zdolání více jak 5ti etap se mi zdá nyní naprosto bláznivá. Pět asi reálných bylo, ale stalo se vše, co se stalo. Odjíždím však s dobrým pocitem. Užil jsem si to opravdu se vším všudy a nyní se musím dát do kupy, než vyrazíme na hory s rodinkou. Celkem jsem urazil, se všemi neplánovanými odbočkami, 40 km a nastoupal kolem 4 km. Radost mám z toho, že vydržela moje pravá pata. Koleno bude dobré, ale kvůli patě jsem nemohl dělat dlouho to, co mám tak rád, tak jak bych to rád dělal. A ačkoliv jsem musel svůj pobyt zkrátit, dokázal jsem si zase v hlavě vytvořit ten ostrůvek pohody a štěstí, který po pracovním roce často téměř zmizí a je přitom tak strašně důležitý.


text: Lukáš Knybel


text a foto: Lukáš Knybel