close

Hlavní menu

             

Hannah Grant podporuje

OTHER WAY AROUND: Začínáme na ostrově Barra cestou "na těžko"

Vnější Hebridy, uskupení ostrovů západně od Skotska, nevyzpytatelné počasí, úchvatná a dost divoká krajina, ale také obrovské množství mokřad a rašelinišť. To je to, co nás sem letos zlákalo.

Jedná se o jednu z nejméně obydlených oblastí Skotska a s tím se pojí i mnohá příkoří, se kterými jsme musely dopředu počítat. Obchody jsou od sebe pro pěšího dost významně vzdálené, navíc závislé na dodávkách trajektu, takže nás čeká doopravdy cesta "na těžko" se zásobami na delší dobu. 

Nikdy nechodit "proti větru"

Na Vnější Hebridy se dá dostat trajektem nebo letadlem, ale trajektem jsme si to už vyzkoušely, a tak jsme se rozhodly tentokrát pro letadlo. Je hodně lidí, co celé ostrovy projíždí autem, obytnými vozy nebo třeba na kole. Pár lidí jde i pěšky. Většinu z nich ale kromě podobného cíle pojí i to, že jdou z jihu na sever. Vítr totiž vane od jihu a je tak silný, že jít proti němu je utrpení. 

Skrz ostrovy existují dvě oficiální cesty tzv. Hebridean way. Jedna pro pěší a druhá pro cyklisty. My jsme se jimi inspirovaly k vytvoření té naší. Oficiální trasa jde totiž občas moc přímo a vynechává některá zajímavá místa či vede hodně po silnici, a to není náš cíl.

Přistanete přímo na pláži

Nejjižnější ostrov, na který se dá dopravit, je Barra. A tady jsme také začaly my. Mají unikátní letiště, kde je přistávací dráha přímo na pláži. A když jsme tam před třemi lety viděly přistávat letadla, zrodila se chuť si to taky zažít. Z Glasgow tam létá malé vrtulové letadlo Twin Otter pro celkem asi 18 pasažérů. Rozhodnutím letět, jsme si však způsobily menší komplikaci. Do letadla samozřejmě nemůže žádná bomba k vařiči, takže jsme musely letět bez ní a doufaly, že pak na ostrově narazíme na nějakou kompatibilní s naším vařičem. Zároveň, jak je to letadlo malé, tak naše zavazadlo bylo omezeno do 15 kilo, což pro nás taky nebylo úplně příjemné, protože i s jídlem bychom se do limitu nevešly. Abychom nebyly tolik závislé na obchodech umístěných daleko od sebe, poslaly jsme si proto balíky se zásobami na poštu na dva ostrovy.

Den "D"

Pak přišel den "D". V pondělí večer jsme se sešly na Letišti Václava Havla, dobalily poslední drobnosti, rozloučily se a nasedly do letadla směr Glasgow. Další den dopoledne jsme se přesunuly na letiště. Náš let byl zpožděný. A víte proč? Na přistávací ploše byl stále příliv. Nakonec moře ale přeci jen ustoupilo a jedenáct pasažérů mohlo nastoupit do letadla. Možná spíš letadýlka. Jeden z pilotů předával bezpečnostní instrukce, tento let totiž létá bez letušky. Když začal vtipkovat o nouzovém přistání na moři, nejednomu z pasažérů mírně zamrzl úsměv na rtech.

Let trvá asi 40 minut a byl to doopravdy zážitek. Když zrovna nebyly mraky pod námi, měli jsme krásný výhled na pevninu i ostrovy kolem. Kromě složitějšího manévrování proti větru nad mořem těsně před Barrou byl navíc naprosto pohodový. Přistání sledovala početná skupina turistů a vypadali doopravdy nadšeně. Tak jako my před třemi lety. Zašly jsme do doopravdy originálního výdeje zavazadel pro naše batohy a mohly jsme se vydat na cestu, šťastné, že jsme konečně tady.

5 dní chůze po ostrově Barra

Teď už máme za sebou první tři ostrovy, 5 dnů chůze a v nohách přes 120 km. Po příletu jsme prozkoumaly severní část ostrova, kde jsme ještě nebyly. Dosyta jsme si užily krásného počasí, které nám Barra připravila na dlouhých bílých plážích. Večer jsme kempovaly kousek od trajektu. Jen my, pár tuleňů a vyder v zátoce a klidné moře. Docela pohádka.

Déšť na Eriskay

Další den jsme totiž plánovaly přejet na další ostrov - Eriskay. Věděly jsme, že jsme na ostrovech v hlavní sezóně, tak jsme se chtěly vyhnout plnému trajektu turistů a stihly už ten první, v sedm ráno. Eriskay je známý ztroskotáním lodi SS Politican s 260 000 lahvemi whisky, které si místní samozřejmě pokusili "uloupit". 

Na tomto ostrově jsme nejprve zamířily na východní část. Bylo velké teplo, že se nám ani nechtělo věřit, že jsme ve Skotsku. Objevily jsme divokou zátoku a nepotkaly vůbec nikoho. A pak jsme se vydaly na poštu, kde na nás čekal první balík a taky první déšť. Všude se zatáhlo a my se tak rozhodly, že už se na ostrově nebudeme zdržovat a přešly jsme na další.

Bílé pláže ostrova South Uist a cesta na nejvyšší horu

Posledních pár dní jsme strávily na ostrově South Uist. Nejprve jsme si užívaly cesty po západním pobřeží lemovaném bílými plážemi, stanování v dunách a při usínání poslouchat příliv. Na další dny jsme se pak přesunuly do hostelu v Howmore. Nabízejí možnost stanovat u nich za domkem a k tomu využívat zařízení. Tam jsme také konečně potkaly nějaké lidi.

Po cestě jsme občas potkaly místní, se kterými jsme prohodily pár slov. Ale jinak vlastně nikoho. Připravovaly jsme se na to, že sem jedeme v létě a bude tu dost lidí, ale zatím to tak opravdu není. O to příjemnější bylo potkat cestovatele s podobnými zájmy a sdílet, co jsme zažili. Díky rozhodnutí zůstat dvě noci, jsme mohly část ostrova prozkoumávat na lehko. Konkrétně oblast jezer a vyšlápnout na jejich nejvyšší horu Beinn Mhor.

Počasí už neřešíme

Midges? Kromě jednoho okamžiku nás zatím naštěstí míjejí, tak snad to vydrží. Zatím nás trápí hlavně klasická hovada a škvoři. (Je super, že si vyklepete boty, příště zkuste i ponožky, možná to pak bude lepší.)

Počasí je trochu lepší než typické skotské. Někdy je teplo i sluníčko, někdy prší, někdy obojí. Je zajímavé, jak se člověku mění vnímání. Na začátku jsme pořád koukaly na předpověď počasí, teď už to neřešíme. Prostě víme, že občas z ničeho nic sprchne. A že s tím nic neuděláme.

S vodou je potíž

Trápí nás voda a to dvojím způsobem. První je, že je prostě všude. Když člověk nechce být celý den mokrý, musí alespoň trochu koukat na to, kudy jde, kam šlape, kam si sedá, kam odloží batoh... Druhý je takový paradoxní. Přestože je vody všude hodně, je jí málo pitné. Buď je slaná, nebo plná rašeliny. A tak nás v několika chvílích zachránili místní, když nám ji natočili u nich doma. Všichni jsou tady nadšení z toho, že přecházíme jejich ostrovy. Říkají, že jsou zvyklí na cyklisty, ale chodců tady moc nevídají, tak jsme pro ně příjemné zpestření. Při každém setkání se dozvíme něco z jejich příběhu, něco ohledně zajímavostí na ostrovech a jsme najednou nabité novou energií.

Někdy je nutné jít po silnici. Nejčastěji při přechodu z jednoho ostrova na druhý. To je to dost nepříjemné, ale i zde to místní lidé udělají příjemnější. Člověk nemá pocit, že by je zdržoval. Většina v pohodě zpomalí a ještě na vás při objíždění zamává. To tady dělají téměř všichni. Je to úplná drobnost, ale vlastně hrozně příjemná.

Nebudeme říkat, že nás nic nebolí. Poslední kilometry každého dne už docházíme většinou v tichu, jen s myšlenkou, že prostě musíme jít. Ale po večeři a spánku v teple spacáku se zase těšíme na další dobrodružství.


Anna a Kateřina