close

Hlavní menu

             

Hannah Grant podporuje

Stopem do Gruzie - 2. díl

Po dlouhé době jedem něčím jiným než stopem. Náramně si to užíváme. Je 28. den naší cesty a my se kocháme z okna vlaku, jenž nese honosné jméno Východní express. Je to naše první cesta lůžkovým vlakem a je to něco úžasného. Skloubíte cestování, nocování, poznávání lidí a pozorování měsíční krajiny, která je pro Turecko tak typická. Opravdu, kam se hrabe letadlo.

Díky této cestě jsme také konečně získali čas, sepsat jak se nám doposud dařilo. Na našem putování není nic těžšího, než najít čas na to, si v klidu sednou a napsat co se nám za celý den přihodilo. Čas na sezení ten by v podstatě byl, ale když už odhodíme batohy a někde zakotvíme, jsme rádi, že nemusíme chvilku nic dělat a vypnout alespoň na malý moment od přemýšlení a vymýšlení kam se vydat, kde spát, co kdy a jak uvařit. Takové ty běžné denní povinnosti, které jsme si mezi sebe rozdělili.

Mysleli jsme si, že naše pořádné dobrodružství začne hned po tom, co jsme vyjeli z Telče, ale chvíli nám trvalo, než jsme se do toho oba dostali. Do té opravdové, cestovatelské nálady. Počasí nám moc nepřidalo, ale i tak jsme byli odhodláni vyrazit i přes protesty babiček. Nedivíme, že nás nechtěli pustit… Hned při prvním stopu za Brnem jsme si museli dokoupit rukavice a pár vrstev navíc, protože predikce babiček “bude vám zima” se naplnila do puntíku mnohem rychleji, než jsme čekali.

Pospíchali jsme co nejrychleji do Budapešti, kde na nás čekala kamarádka s teplou večeří a noclehem na pár dní. Střecha nad hlavou a poznávání hlavního města nám pomohlo přečkat dny sněhových kalamit na severu Maďarska a napadlých 15 cm sněhu v hlavním městě. Všechno rychle tálo, ale na teplé dny bychom tam mohli čekat až do teď. Nasáli jsme tak co nejvíce tepla v místních lázních s myšlenkami, že takhle teplo nám dlouho nebude a vydali se na cestu.

 Dostat se stopem z velkých měst je vždy to nejhorší, proto volíme variantu nějakého autobusu či vlaku za město. Říkali jsme si, že zatím nemá cenu pospíchat a tak jsme směrem do Srbska nejeli po dálnicích, na kterých toho není tolik k vidění jako po menších okreskách. Pár dní na to, jsme se rozhodli obě varianty střídat. Jet pomalu a poznávat zemi má něco do sebe, ale po chvíli vás přepadne pocit, že se skoro nepohybujete. 30 kilometrů na okreskách = 100 kilometrům na dálnici.

I přes nízkou rychlost naší cesty jsme dorazili na hraniční přechod mezi Maďarskem a Srbskem. Samozřejmě jsme zvolili ten nejopuštěnější, nejmenší přejezd co snad je. To se nám také vymstilo několikahodinovým čekáním a mrznutím venku v pěti vrstvách oblečení...ale měli jsme čaj. Jediný, kdo zde projížděl, bylo vojsko a pohraniční policie, která lovila uprchlíky. Přejíždět hranici oplocené dvouřadým žiletkovým drátem nebylo vůbec příjemné a nevyvolávalo to ani dobrý pocit z toho neznáma, co nás čeká.

Tou dobou jsme ale věděli, že náš cíl v Srbsku je Backi Petrovac. Slovenská osada ležící na severu, kde stále vládla nekonečná rovina z Maďarska. Tuto osadu nám doporučil spolubydlící, který tu strávil pár dní na divadelním festivale. Právě na pódiu Slovenského vojvodického divadla jsme si ustlali. Noc se nesla v rytmu srbské muziky, dobrého vína a domácí rakie. Určitě se sem ještě vrátíme. Zlákal nás místní Exit festival odehrávající se 20 km poblíž, v pevnosti Novi Sad.

Do Bělehradu jsme se dostali za pomocí google translatoru a bla bla caru. Není nic zábavnějšího než si domlouvat místo vyzvednutí v neznámém městě dopisováním v azbuce.

Potřebujeme přírodu…. po dlouhé době putování z města do města jsme si řekli, že se musíme nadýchat čerstvého vzduchu, potloukat se krajinnou a slyšet jen své myšlenky. Taky ptáky, hučící řeky a šumící stromy. Našli jsme si tak náš další cíl, kterým byl 333 km vzdálený Monaster Poganovo uprostřed srbských hor.

Haleluja. Za jeden den a nutné dávky štěstí se nám podařilo vybruslit z velkoměstě a dorazit do turisticky ještě neobjeveného místa. Posledních pár kilometrů to vypadalo, že budeme muset dojít pěšky. Na silnici, po které dosud neprojelo žádné auto, jsme rozhodnuti ujít dvanáct kilometrů, ušli jen čtyři. Blížící se hnědá Toyota na nás blikla, zastavila, naložila k sobě a dovezla ke klášteru. Samozřejmě ji řídil velmi sympatický pán, který jel omrknout okolí, pro svůj nový dům.

Probouzíme se ve vyhřáté posteli, kde nás předešlý den ubytoval učenec v pravoslavném klášteře. Chvíli trvalo, než jsme prošli přijímacím pohovorem místního Popa, ale i přes vřelé přivítání jsme dostali domácí pálenku.

Není nic horšího, než se vracet stejnou cestou, kterou jste přijeli. Z toho důvodu jsme si řekli, že pojedeme zkratkou. V našich mapách skoro neviditelná čárka. Po třech hodinách se stejně vracíme po stejné silnici. Vůbec jsme nebyli zklamaní ze zbytečné cesty, ale naopak z úžasné návštěvy zapadlé vesničky, ze které Srbsko přímo sršelo. Turistu zde snad ještě neviděli a tak jsme se stali atrakcí pro celou vesničku.

Občas je pěkně těžké najít místo odkud stopovat. Vzali jsme si vlak, který nás posunul asi deset km a dál to bylo na nejbližší benzínku tři kilometry pěšky. Toho dne jsme si uvědomili, že už jsme poměrně na jihu. Slunko nás hřálo, pálilo nosy a teploměr ukazoval 25°C na sluníčku. Po hodinové cestě jsme celý splavený došli na benzínovou pumpu, kde jsme neměli ani čas si oddechnout. Pán, co postával s cigaretou ve dveřích, si nás už z dálky prohlížel. Po našem příchodu se zeptat na trojici klasických otázek: Odkud jste, co tu děláte, kam jedete. Jsme z Čech, dneska bychom rádi překročili hranice do Makedonie a než jsme dořekli větu, chlapík jen dodal: ,,Tak to jedete se mnou!’’ Občas si při tom stopování říkáme, že nám ty lidi musí někdo posílat, náhoda to být nemůže.

Mysleli jsme, že jsme připraveni na všechno, ale počasí ve Skopje nás vyvedlo z omylu. Letní oblečení jsme si tak nějak zapomněli vzít. V pohorkách jako v sauně a i tričko bylo moc. Hlavní město Makedonie má jednu výhodu. Hned za městem máte hory a v nich překrásný Canyon Matka. Vystoupali jsme do malého průsmyku, na kterém byl postavený pravoslavný kostelík, a strávili zde dvě noci. Přes den tudy prošlo pár turistů, ale noc jsme zde trávili naprosto sami. Druhá noc byla poněkud bezesná, jelikož v Makedonii řádil orkán a vítr se přes nás proháněl, jako kdyby to byl vlak.

Máme spálené ksichty a jdeme na autobus. Cítíme se jako kdyby nás někdo vytáhnul z pračky. Za všechno může zdejší sluníčko a Davidův nápad dát si desetikilometrový hike s batohy… No museli jsme vyzkoušet naše hranice, ale 700 metrů převýšení bylo moc. Asi proto, že krásně foukal vítr, jsme zapomněli na slunko, které mělo docela sílu a vodu ani neotevřeli. Jsme to, ale pitomci...

Bus nás vyplivnul ve městě Ohrid a nám to přišlo jako kdyby nás vyhodil v hlavní sezóně někde v Chorvatsku. Uličkami se potloukalo hrozně moc turistů a i přes krásné výhledy a bohaté město jsme se rozhodli pokračovat dál v cestě. Litovali jsme předešlého způsobu cestování autobusem a zařekli jsme se, že musíme odolat takovému pohodlnému prostředku dopravy.

Sedíme v Madlenky prvním na stop uloveném kamionu, který nás hodí do města, kde jsme si mysleli, že budeme dopoledne a ne v tři hodinky. Moc nebrali... Tuto smůlu nám ale vykompenzovala náhoda, jež se stala při našem klasickém pochodu na okraj města. Aniž bychom začali stopovat, oslovil nás řidič punkového obytňáku, kam prý jedem, že on jede do Íránu a my můžeme s ním. Hodilo se nám s ním vycestovat do Soluně, což byl náš původní plán pro ten den. Bylo pozdě a už bychom to tak daleko nestihli, tak jsme nabídku uvítali.

Z řidiče se nakonec vyklubal německý aktivista, který pomáhá uprchlíkům přes hranice a snaží se maximálně využít sílu svého německého pasu. Nyní jel do nějaké části Turecka, kde politická situace utlačuje lid a pak pokračoval do Íránu. Nabídka cesty až do Ankary byla velice lákavá, ale my se s ním rozhodli rozloučit ještě v Thessalonice. Bylo by to moc jednoduché a my se snažíme nasbírat co nejvíce zážitků a zkušeností. Také nám později začal být trochu podezřelý. Nevíme, zda to bylo tmou nebo tím, že po příjezdu do Soluně na něj čekal kamarád se kterým byl ve vězení. Věříme, že v jádru byli dobří, ale možnost spaní u zmíněného kamaráda jsme raději odmítli. Po historkách jak kamarád kamaráda je ve vězení jen kvůli tomu, že přespával na bytě, kde shodou okolností proběhl drogový zátah, jsme se v dobrém rozloučili.

Jak pro nás Řecko začalo, tak i končí. Horší zemi na stop jsme si vybrat nemohli. Vlastně ne jenom na stop, ale celkově. Arogantnost a lenost je vidět na každém rohu. Ve srovnání s Itálií a Španělskem je stop v Řecku peklem a potem na silnici. Ale mělo to i své světlé chvilky. Při našem vymotání se z města, když jsme přeskakovali nájezd na dálnici, nás staří mládenci sedící u staré garáže s volně pobíhající drůbeží kolem pozvali na řecké dobroty. Chlazené pivko a sklenku vína u které jsme se zaposlouchali do písně nesoucí se z úst jednoho z Řeků. Veselé jsme popíjeli ještě s poutníkem, který se k nám přidal po té, co cestou spatřil naše batohy u silnice.

 Anebo jedna moc milá věřící slečna, jenž nás nechala přespat u sebe v kuchyni, protože jak řekla, ,,Považuji to za lidské.’’ Přes zimu bydlela ve městě Alexandropoli, ale jinak žila na ostrově Samothraki, kde s dalšími podobně smýšlejícími lidmi pobývala v lese bez jakékoli moderní technologie.

Řekové mají očividně problém s každým a taky sami se sebou. Makedonii neuznávají, protože název Makedonie používá Řecko. S Tureckem to také na hranicích nevypadlo moc mírumilovně.

Byla zde část přechodu, kterou jsme nemohli přejít pěšky. Museli jsme tedy ulovit auto, které nás přes most posetý vojáky držící samopaly převezlo. No, pěkný uvítání. Na druhé straně nás turečtí pohraničníci uvítali s úsměvem a kávou za zahřátí, která nám zpříjemnila čekání. Oproti řecké straně, kde pracoval snad jeden člověk na celou hranici, jenž tam působil kilometrové fronty, zde na rozdíl od nich vše fungovalo jak na běžícím pásu.

Po pěti minutách čekání k nám přišel pohraničník s pasy a nastávajícím problémem… Madlenky pas má životnost ještě 61 dní a limit pro návštěvu do Turecka je 150. Nakonec se nám podařilo vysvětlit náš cestovatelský záměr a slíbit zde pobyt max.10 dní. Tak dlouhou dobu jsme v Turecku ani nezamýšleli. Uf,.. při vyřizování pasů se nám také podařilo zaujmout pána čekajícího v autě ve frontě za námi, který měl namířeno do 255 kilometrů vzdáleného Istanbulu. Vzal nás s sebou. Co víc si přát po pětihodinovém stání u silnice v Řecku.

Vedan byl velice vzdělaný a mluvil krásně anglicky. Za tři hodiny cesty nám řekl o Turecku tolik, že, jsme nemuseli ani otevírat žádného průvodce. V Istanbulu jsme díky němu perfektně věděli kam jet, co vidět, kde nastoupit…

Do centra velkoměsta jsme dojeli pozdě, a tak jsme si ustlali na střeše malého zlatnictví mezi dvěma nejvýznamnějšími památkami Istanbulu. Sice s pepřákem v ruce, ale nakonec nám šest hodin spánku přišlo neuvěřitelně vhod. Ráno nás hlasitým svoláváním z mešit probudili muezzini.

Zítra pravděpodobně doputujeme do Gruzie, ale už teď můžeme říct, že na nás Turci udělali svojí pohostinností a laskavostí dojem.

No nic, za 20 minut nás vlak vyhodí v Kars a my zas nahodíme batohy a budeme vymýšlet co dál...

David a Magdaléna