close

Hlavní menu

             

Krkonoše jsou nám blízké

Z Luční na Labskou a zpět

Už pár let spolupracuje naše značka Hannah s Luční a Labskou boudou v Krkonoších. Dvě boudy několik kilometrů od sebe vzdálené, jedna na druhou nevidí, a tolik rozdílné. Obě ale mají svoje kouzlo a stejně tak má něco do sebe i jejich okolí. Tak jsme se s kamarádem rozhodli trochu prozkoumat terén mezi nimi.

Z Luční na Labskou

Po večerním výborným  (a rozhodně ne malým) řízku na Luční boudě a několika Paroháčích (pivo – pozn.autora) jsme ráno vstali do azurového rána. Výhled z pokoje Luční boudy přímo na Sněžku se rozhodně neokouká. Sbalit se nám každému podařilo do batohu Hannah Speed 28, který je ideální pro krátké treky. A pak už jsme se vypravili po červené směr Labská. Po pár set metrech jsme minuli Rennerovu studánku poblíž zbytků již dávno vyhořelé a neobnovené Rennerovy chaty. A vzápětí jsme dorazili na jeden z nejhezčích výhledů na Krkonoše. V popředí Kozí hřbety, vlevo sjezdovky nad Špindlerovo Mlýnem a v dáli Vysoké kolo, pod nímž se skrýval náš cíl – Labská bouda.

Pod masivem Kozích hřbetů jsme postupně sestupovali až do Svatého Petra. Lyžaři tam nebyli, za to tam bylo spoustu turistů, kteří se nechávali sedačkovou lanovkou vyvézt na vrcholy sjezdovek. My jsme ale pokračovali dál přímo přes centrum Špindlu. Bylo třeba se i posilnit, a tak jsme zašli do jedné z hospůdek v centru města.

Ze Špindlu vede krásná procházka po modré směrem k Bílému Labi. Pod nástupní stanicí na Medvědín, kolem různých outdoorových atrakcí jsme se vypravili na soutok Bílého Labe a Labe, abychom odtud směrovali naše nohy nádhernou krajinkou Labského dolu. Pár kilometrů až k Pudlavě by zvládnul každý, ostatně je to značené i jako cyklostezka nebo stezka pro vozíčkáře. Procházka lesem, podél Labe, většinou po zpevněné vyasfaltované cestě. V místě zvaném Pudlava (necelých 900 m.n.m.) začalo jít trochu do tuhého. Zbývaly nám poslední 4 km, na kterých jsme museli nastoupat více jak 400 m. Dech beroucí výhledy na lavinové srázy, Pančavský vodopád, klikatící se meandry Labe byly velkou odměnou. Když se před námi ve vyšších výškách najednou objevila Labská bouda, byla to nádhera. Vstoupili jsme do 1.zóny NP a podél Labského vodopádu, stále po modré, jsme postupně vystoupali až k jejím základům.

Co jiného jsme si mohli na závěr tohoto výletu dát než opět Paroháče. Pivo, které vaří na Luční boudě, sem pravidelně zaváží, aby i zde si stovky turistů mohli denně vychutnat správnou chuť piva.

V nohách jsme sice měli téměř dvacet kilometrů, ale když jsme se na Labské boudě ubytovali, vyrazili jsme na skok ještě ke Sněžným jamám s výhledem k polským sousedům. Opět jsme museli sice vystoupat pár metrů, ale na vrcholu porostlém růžovým vřesem byly neskutečné výhledy na všechny světové strany. Sněžné jámy – náhlá hluboká rokle s malými jezírky – nám spíše připomínala alpské ledovcové kary než místo v Krkonoších. Bylo to impozantní. Kousek opodál vrcholek Vysoké kola, pod kterým vede známá hřebenová stezka Česko-polského přátelství.

Z Labské na Luční

Probudili jsme se do pěkného vichru, který se opíral do zdí Labské boudy. Naštěstí se počasí umoudřilo a my jsme mohli vyrazit zpáteční směr k Luční boudě. Možností bylo několik, my jsme však zvolili tu nejhezčí (nebo alespoň si to myslíme).

Po přechodu lávky nad malým potůčkem, z kterého za několik kilometrů bude řeka jako hrom (Labe), jsme odbočili na zelenou k Martinově boudě - pěkná cestička po vrstevnici, kde jsme se ještě několikrát měli možnost otočit směrem k Labské boudě nebo na Pančavský vodopád. Od Martinovy boudy, která byla vzdálená asi 2 km od Labské, jsme vystoupali až k Sedlu nad Martinovkou, kde jsme se napojili na onu stezku Česko-polského přátelství. Jednou nohou v Česku, jednou nohou v Polsku – tak by se asi dala popsat tato hřebenovka. Za zády v dálce vyhlídková věž nad Sněžnými jámami a před námi se postupně přibližující Sněžka. Nenáročná cesta se vinula nejdříve kolem Mužských kamenů a pak kolem Dívčích kamenů. Obojí jsou žulová skaliska, kolem kterých jsou rozeseté větší či menší balvany a od obou je panoramatický výhled do okolí.

Po mírném sestupu, který začal kousek od Dívčích kamenů, jsme se objevili nad rozestavěnou novou Petrovo boudou, tzv. Petrovkou. Ta původní shořela před 6 lety a v loňském roce začala stavba boudy nové. Sedlem pod Petrovkou se proháněl celkem silný vítr, a tak jsme zamířili na Erlebachovu boudu na oběd. Posilnilo nás i jejich vlastní pivo Erlebach. Kolem Špindlerovky jsme se s postupně zkracujícím se dechem vyškrábali pod Velký Šišák a odtud už nás čekalo pouhých 6 km po vrstevnici na Luční boudu.

Cestou vedoucí hustou zářivě zelenou kletí, kolem Slunečních kamenů, nad polskými ledovcovými jezírky Welki a Maly Staw jsme krok za krokem dorazili do cíle – na Luční boudu. Nejvýše položený hotel a pivovar ve střední Evropě (1410 m.n.m) na nás opět čekal s čepovaným Paroháčem a borůvkovým koláčem. A co víc! Čaj jsme dostali v plecháčku „Hannah 25 let“. Nádherné zakončení dne!

To, že jsme si ještě před tímto dvoudenním výletem odskočili z Luční boudy na Sněžku, jsem ani nepopisoval. Výšlap na nejvyšší horu Česka je v této lokalitě prostě povinnost!

Obě trasy můžeme všem, kteří ocení pohyb na čerstvém vzduchu, jedině doporučit! Stejně tak jako můžeme doporučit pobyt na obou boudách – Luční i Labské.

text a foto: Martin Kalaš