close

Hlavní menu

             

Bára Mudrová na Stezce Českem

500 kilometrů do cíle

Po necelém týdnu zotavování kotníku, se odpočatá vracím zpátky na Stezku Českem. Začínám v Krkonoších, které mám velmi ráda...

Hlásí krásné počasí a navíc se ke mně přidává má velmi dobrá kamarádka. Lepší už to nemůže být. První dva dny si opět zvykám na větší fyzickou zátěž, ale kotník ani jiné části těla nebolí, takže se jde docela dobře.

Krakonoš nám připravil krásné počasí

Hned druhý den jsme na Sněžce, kde se na chvíli potkáváme s letním táborem organizace Dobré víly dětem (pro které v rámci přechodu vybírám peníze) a kromě nich, potkáváme také neuvěřitelné množství lidí. Na Sněžku je opravdu lepší chodit mimo letní sezonu a určitě ne o víkendech.

Krkonoše i Jizerské hory nám nakonec počasím vyšly úplně fantasticky. Obě jsme se sice pořádně spálily, ale jinak tuto část hodnotím jako absolutní zen. 

Každý večer jsme spaly na jinak zajímavém místě, dokonce u Mumlavských vodopádů jsme vyzkoušely i místní nově postavenou útulnu, která byla úplně parádní (fotka).

Z Jizerek rovnou do Lužických hor a Českého Švýcarska

Z Jizerských hor pomalu přecházím do Lužických hor a dále do Českého Švýcarska. Kromě krátké návštěvy jiné kamarádky jdu zase sama a trochu mi dělá starost počasí. Jsou hlášené bouřky a představa mě samotné ve skalách se mi úplně nelíbí. První noc stanuji ještě na sjezdovce pod Jedlovou horou, ale druhou noc raději volím kemp v Jetřichovicích. Celou noc prší, až mám strach, jestli to zvládne stan a s ním i všechno ostatní.

Objevuji i spoustu zajímavostí

Ráno se sbalím a čekám skoro půl dne v místní hospodě, jestli se počasí zlepší a přemýšlím co dál. Naštěstí se dešť během dne pomalu uklidní a po obědě už zase pokračuji dál. Ačkoliv je stezka psaná přes Pravčickou bránu, rozhodnu se jít nakonec přes Hřenské soutěsky, protože jsem v nich byla naposledy jako dítě a Pravčickou bránu jsem viděla poměrně nedávno. A je to skvělá volba, připadám si tu jako v pohádce.

Z Českého Švýcarska mne skály provází ještě do Tisé, kde jsem poprvé v životě a kromě krásných stěn objevuji i zajímavosti jako například hrobku rodiny Borschen, schovanou v lese.

Z Krušných hor mám respekt

Vydávám se směrem ke Krušným horám, ze kterých mám nějak trochu strach. Jsou plné zaniklých vesnic, je v nich prý často špatné počasí, a ačkoliv moc na duchy nevěřím, z této kombinace mám docela respekt. Asi jste již pochopili, že jdu do nich také poprvé v životě.

První dny jsou krásné, počasí mi přeje a všudy přítomné krásné lesy mi dávají pocit radosti a klidu. Po pár dnech se ale vše mění. Kousek za Cínovcem se jednoho rána probudím do absolutní mlhy.

Mha přede mnou, mha za mnou

Na ten den je hlášeno polojasno a tak se ve víře, že se počasí zlepší, vydávám dál. Po 2 hodinách chůze je ale mlha ještě hustší a v nejbližších 10 km stále žádná civilizace. Spala jsem tu noc pod širákem a jak je známo, mlha je plná vody, takže mám vše úplně mokré, navíc se začínám pěkně bát.

Procházím jednou zaniklou obcí za druhou, v telefonu žádný signál a jen doufám, že se nestane nic zlého a v pořádku dojdu do Nového města. Všechno dobře dopadá a v místní hospodě si objednávám teplý čaj, do kterého dám snad deset cukrů. Vím, že tohle by asi jiní zvládli líp, ale pro mě to byla pěkná zkouška odvahy.

Boží dar je vážně božský

Nicméně Krušné hory asi uznaly, že jsem splnila jejich bobříka odvahy a další dny jsou krásné. Absolutně bych vyzdvihla vodní nádrž Fláje a také celou oblast kolem Božího daru. Tato místa jsou v Krušných horách úplnou nádherou. I Krušnohorské útulny jsou fantastické. Kolem Božího daru je opravdu jedna vedle druhé, takže se spaním dále nebyl žádný problém.

Krušné hory zakončuji ve městečku Kraslice, kde s radostí i trochou smutku zjišťuji, že mám před sebou posledních 70 km. Za další tři dny tedy dojdu nejen k nejzápadnějšímu bodu České republiky, ale také do Aše, odkud sedám na vlak a má cesta končí.

Jsem v cíli

Při jízdě vlakem se v jednom momentě na nebi rozsvítí duha a já si v únavě říkám, že se na nebi promítla radost a oslava celého toho dobrodružství. Jsem moc ráda, že se mi po cestě nic vážného nestalo. Byl to celé obrovský zážitek, nejen po fyzické stránce, ale hlavně po té psychické.

Děkuji celému týmu Stezky Českem, Hannahu za vybavení a mám radost i ze sbírky pro Dobré víly, neboť se podařilo vybrat přes 80 tisíc korun.


Text a foto: Bára Mudrová


V kostce:

Výzva: Stezka Českem
Trasa: Severní stezka
Směr: od nejvýchodnějšího bodu ČR po nejzápadnější
Délka: 1 012 km
Termín cesty: 2.6 – 27.7. 2021