Když nemáš čas, jdi pomaleji

Už v předchozím blogu před naší cestou jsme vám prozradili, že se chystáme na Pacific Crest Trail (PCT), legendární dálkovou turistickou stezku vedoucí přes západ USA od hranic Mexika k hranicím s Kanadou.

Celou trasu lze ujít za zhruba šest měsíců, my jsme ale měli jen šest dnů.  Které kilometry ale z těch celkových 4 268 vybrat? Sedli jsme tedy ke glóbusu, roztočili ho, a pak prstem zastavili na náhodném místě planety. Naštěstí jsme se trefili na – podle mnohých – nejhezčí úsek PCT, který svou trasu sdílí s další úžasnou stezkou John Muir Trail (JMT). Ta vede pohořím Sierra Nevada a i když ani JMT nejde ujít za šest dní, tak zažít a vidět už se něco dá.

Samozřejmě, kouzlo PCT spočívá v jejím celku, takže vám nebudeme říkat, že vám tenhle letmý dotyk našich a případně pak i vašich bot s její trasou přinese nějakou životní katarzi. To určitě ne, ale bez ohledu na to, kolik stop podrážek v kalifornských horách zanecháte, pár nesmazatelných stop to zcela jistě zanechá ve vás. Kromě toho, že uvidíte jedny z nejkrásnějších míst na světě, tak objevíte pár důležitých souvislostí, které mají vliv na každého horala.

Právě z Kalifornie totiž pochází první myšlenky na ochranu cenných přírodních ekosystémů, které se pak přetavily do vzniku prvních národních parků na světě. A o více než sto let později se tyto ekosystémy pokouší rozvrátit změna klimatu a daří se jí to bohužel nad míru dobře. O tom všem se dočtete na následujících řádcích, takže pokud stejně jako my nemáte volných šest měsíců na celou PCT, tak si vyhraďte alespoň něco přes šest minut na čtení.

Hory Sierra Nevada jsou nejkrásnější v době přelomu jara a léta. Všechny potůčky, řeky a samozřejmě hlavně vodopády zurčí vodou z jarního tání, granitové vrcholy se tyčí nad borovými háji a zářivě zelenými horskými loukami, sněhem obtěžkané vrcholky hor kontrastující s azurově modrou oblohou.

A celý tenhle ráj jako vystřižený z reklamy na planetu Zemi doplňují na horských loukách i suťových polích divoké květiny svítící fantastickými barvami. Mají totiž jen malé vegetační okénko k tomu, přilákat opylovače a proto, kdo má výraznější barvu, ten vyhrává… A podobně jako květiny mají časové okénko také hikeři na PCT.

Cestu plánují tak, aby pohoří překonali taktéž ideálně v čase od konce května do konce června. V tomto období je totiž sněhová pokrývka často jen nad 3 000 m n.  m. Nicméně vše se samozřejmě odvíjí od úhrnu srážek během zimy.

Například tento rok je na hřebenech už skoro deset metrů sněhu, takže hikování bude na sněhovém firnu pravděpodobně i během celého června. Nicméně i tak budete potřebovat spíše opalovací krém, na chladnější večery pak postačí zateplovací bunda a noci plné hvězd si lépe užijete v kvalitním spacáku. Jedinou nevýhodou tohoto ročního období jsou miliony komárů, kteří s vámi sdílí části stezky, ale dá se s nimi bojovat. Buď repelentem nebo případně rychlejším tempem.

Z cestopisů od znalců Sierra Nevady jsme se dočetli, že pokud chcete zažít to nejlepší ze Sierra Nevady, tak je to stezka High Trail. Tak prostý název, a přitom v sobě tahle část skrývá nejvíce scénické kilometry široko daleko. Lokálové i hikeři z PCT se shodují, že tohle je pravděpodobně nejhezčí část kalifornských hor.

Díky tomu je oblast populární samozřejmě i na vícedenní treky. Pod slovem populární si ovšem nepředstavujte obrazy z Lipna nebo lanovky na Sněžku. Vstup na stezku je regulovaný, každý den se na ní může vydat jen asi dvacet osob, takže v divočině budete opravdu sami.

I když v divočině nikdy nejste sami. A už vůbec ne v noci. S čímž se pojí povinnost mít s sebou bear box, který ochrání vás a hlavně vaše potraviny před medvědem a jeho chutěmi. Ač to pro někoho může být překvapením, tak pravidla v horách platí i pro občany ČR a jejich obcházení a absence povolení vás v případě zranění či jiných problémů přijde tak draho, že bydlet ve stanu pak nebudete jen na trailu, ale možná po zbytek života.

Protože High Trail se možná právě teď ocitl na vašem bucket listu, tak vám dáme pár konkrétních informací.

O povolení se žádá online na stránkách správy Inyo National Forest, pod kterou oblast spadá, proces rezervace termínu je alchymie, loterie i štěstí zároveň. Povolení a bear box si vyzvednete v Mammoth Lakes.

Na trail můžete vyrazit z parkoviště u vyhlídky Minaret Vista kousek za městem, pokud už bude otevřená silnice do Agnew Meadows, tak začněte trail až tam, ušetříte si tím pár kilometrů chůze po asfaltu.

V Agnew Meadows se vyfotíte u cedule Pacific Crest Trail a pak už se vydáte do ostrého stoupání, které vás ale bude náramně bavit, každým vystoupaným metrem se vám totiž budou více a více otevírat neuvěřitelné výhledy na celý hřeben Ritter Range. Ten vás ostatně bude provázet celou cestu do cíle. Tím je ledovcové jezero Thousand Island Lake.

Pokud vám nebude přecházet zrak už cestou k němu, tak tady se to stane stoprocentně a k tomu vám navíc spadne brada. Celé jezero je poseté „tisícovkou“ malých a ještě menších kamenných ostrůvků, které mu daly nejen jméno, ale i nezaměnitelnou hladinu. Nad ní pak ční čtyřkilometrové hory Mount Ritter a Banner Peak.

A proč jsme si jako cíl vybrali právě tohle jezero? Kalifornie je totiž jedním z nejpozoruhodnějších ekosystémů na Zemi. Na relativně malém území funguje zázračné životadárné soukolí, jehož jsou hory Sierra Nevada tím nejpodstatnějším prvkem. Každou zimu totiž štíty Sierra Nevady zastavují tzv. atmosférické řeky směřující z Tichého oceánu do vnitrozemí. Proudy srážek se v horách mění v metry sněhu. S vláhou a sněhem, který Kalifornie obdrží jen během několika bouří v období od listopadu do března, ale musí vystačit na několik měsíců a nezřídka i do příští zimy.

Kalifornská údolí jsou díky teplému jaru, horkému létu a tajícímu sněhu jednou z nejúrodnějších oblastí světa. Zemědělství se tak postará o to, že ani kapka vody nepřijde nazmar a koryta řek jsou v ústí do oceánu dokonce úplně vyprahlá. Velké kalifornské údolí tvoří severní Sacramento Valley a větší jižní San Joaquin Valley. Hlavní řekou v údolí je San Joaquin, která pramení právě v cíli naší cesty, v jezeře Thousand Island Lake.

Hitem hikovaní v horách je ultralight, takže pokud něco z vybavení zapomenete, nic se neděje, alespoň půjdete podle posledních trendů. Celý gear list toho, co se nám vešlo do batohu Wanderer 45 pro vás nemáme, ale raději vám povíme, co jsme zapomněli a vy byste určitě neměli. To hlavní je filtr na vodu. Chtěli jsme se spolehnout na roztápění vody ze sněhu, doplněné o pití průzračné vody vysoko v horách. Jenže ty vodní plochy jsou tak krásné, že se v nich líbí i prvokovi Giardia. A toho jako parťáka na cestu fakt nechcete. Pokud nemáte filtr, tak stačí vodu dvě minuty převařit, během jejího chladnutí se můžete, jak jinak, než kochat okolím.

Celá oblast nabízí nespočet variant plánování, my jsme si vytvořili okruh s odbočkou na Ediza Lake a návratem přes jezero Shadow Lake. V horách se nicméně můžete toulat kolik dní chcete a podle dostupného času dojít třeba po PCT až do Tuolumne Meadows, úžasného místa, které je jednou z bran do Yosemitského národního parku.

Odtud se pak lze vydat stopem zpět do Mammoth Lakes. Natolik ohromeni krásou nejvyšších partií Sierra Nevady jsme se rozhodli užít si každý metr cesty. Od jezer jako Ruby Lake a Garnet Lake se nám vážně nechtělo. Ubrali jsme tak z již dost pomalého tempa a jen se kochali. Dost jsme tak kontrastovali s PCT hikery, kteří si drží své tempo, a to i když přecházejí ty nejznámější průsmyky na trase. Je mi jasné, že zážitků a scénických vyhlídek mají na těch 4 500 kilometrech asi celkem dost, ale zároveň si říkám, jestli se z PCT nestal jen další závod, v němž se většina snaží být nejrychlejší.

Pokud bylo původním smyslem dálkových tras trochu v životě zpomalit, tak to jsme splnili, na rozdíl od mnohých závodníků z PCT, dokonale. Nakonec jsme toho možná více naplavali v ledovcových jezerech, než ušli, ale náš výsledný pocit byl stejně slastný, jako bychom na PCT strávili půl roku.

A kam jsme se v Sierra Nevadě podívali dále a jak to bylo s Johnem Muirem? O tom zase příště…