Tandlisův ultramaraton v Julských Alpách

V šest hodin ráno bývá u jezera Bled i v létě ještě docela klid. Tentokrát to ale vypadalo, že se na romantické svítání přišla podívat velká parta divných lidí, co si u toho protahují končetiny, pojídají banány a různobarevné gely, neustále kontrolují hodinky a na sobě mají zjevně batoh poslední záchrany. Minulou sobotu odsud právě tahle parta, čítající více jak 430 hlav, odstartovala na osmdesátikilometrovou trasu ultramaratonu Julian Alps Trail Run směrem do Kranjske Gory. Mezi nimi jsem s hodinkami, batohem a banánem v břiše běžel i já.  

"Nedrž se od startu eliťáků!!! Uvaříš svůj diesel!!!"

Asi na mě po startovním výstřelu dopadla moudrost zralého muže, ale tentokrát jsem si od začátku říkal: "Nedrž se od startu eliťáků!!! Uvaříš svůj diesel!!!" Nebo jsem prostě neudržel jejich tempo. Ale v každém případě se to vyplatilo. Prvních 20 kilometrů jsme v naší skupině díky mírnému zvlnění sice i tak zvládli pod dvě hodiny, ale já se cítil fajn. Jen jsem si už v tu chvíli uvědomil, že tahle trasa svým profilem vypadá jako nejdelší Skyrace, jaký jsem kdy běžel. První čtvrtina po menších kopečcích na zahřátí, pak nastoupat velkou část z těch slibovaných třech tisíc výškových metrů a posledních sedmnáct kiláků do cíle už „skoro“ po rovině.

A v podstatě to tak taky bylo. Takže po dvaceti úvodních kilometrech už to šlo jen do kopce nebo případně z kopce. 

A co kromě toho? Ve zkratce: kořeny, bláto, trochu sněhu, splašené včely, bláto, šotolina… Ale taky krásné výhledy na Julské Alpy na pomezí Slovinska a Rakouska, spousta fanoušků hlavně na občerstvovacích stanicích a zase hromada lidí, kteří sváděli souboj se svým tělem stejně jako já, ale přesto vždycky našli sílu pousmát se nebo se navzájem podpořit.  

Musím říct, že se mně osobně už dlouho neběželo prvních šedesát tak dobře. Hlava nastavená z posledního přeběhu Krkonoš fungovala fakt dobře. Ani jsem nemusel nasadit tradiční mentální techniku přepočítávání běžeckých údajů. To samozřejmě funguje jednoduše. Čím hůře se vám běží, tím déle vám trvá jakýkoliv výpočet, a tím delší dobu zapomínáte vnímat, že běžíte. Ale nakonec jsem se tomu nevyhnul.

Poslední úsek trati začal několika kilometry po asfaltové cyklostezce. Pro mě hraničící s utrpením mladého Werthera. Někdo možná řekne magor, ale mě fakt nakonec od smrti ušouráním se pomohl kopec! 

Kde se vzal, tu se vzal, po poslední občerstvovačce jsme byli vyhnáni na posledních 200 výškových metrů. Díky za to! Doběh do Kranjske Gory už byl skoro za odměnu. Úžasný špalír před cílem, sedmé místo v kategorii, říct nohám: „dneska už je to všechno“, večeře a pak jen upadnout do dlouhého spánku…  

Ve Slovinsku bylo zase hezky i když to bolelo. Tak příště třeba Triglav… 

T. 

Honzu můžete osobně potkat nejen na našich obchodech a webu, kde je na fotkách, ale také na festivalu Obzory, kde bude mít povídání o svých ultraběžeckých zážitcích.