Himaláje s Hannah

Himaláje jsou majestátem celého světa, které není třeba jistě žádnému cestovateli popisovat. Nejvyšší pohoří na zemi s dominantou v podobě Mount Everestu tak i pro mne bylo vždy cílem, který bych jednou rád absolvoval. Ne jako horolezec, ale jako profesionální sportovec ve fitness bych si alespoň splnil sen o pohledu na nejvyšší horu světa.

Paradoxně zástava celého světa v podobě pandemie umožnila přehodnocení cílů a možnost absolvovat výpravu již v roce 2021 v rámci charitativní akce @tricestykpomoci. Nutno říct, že volba to byla skvělá. Minimum lidí, usměvaví „místňáci“, kteří jsou z každého turisty nadšení a vytváří skvělou atmosféru celého tripu. A zároveň všudypřítomný pocit, že jim opravdu svojí cestou i utracenými penězi pomůžete v obživě.

Zároveň cesta, která byla fyzicky náročnější, než bych si v úvodu představil. Tady snad jen poznámka. Možná si zde každý horal řekne: „No jo, dva fitnessáci, co byste čekali.“ Nicméně stejně jako je v profesionálním sportu třeba se naplno několik měsíců a let připravovat na úspěch. I zde jsme nelenili a s kamarádem Ondrou se připravovali rok, slezli pár třiapůlek v Evropě, všechny významnější kopce Česka a v přípravě nachodili v posledních měsících okolo 800 km. To všechno stálo v pozadí této cesty.

Dnes, po zhruba dvou měsících, se mi to zdá již jako velmi vzdálená historie, a vlastně i jako taková až neskutečná cesta. Absolvovat v době covidu cestu na druhou polovinu světa, trénovat poslední měsíc jen v Brně pouhým chozením po místních kopečcích o maximální výšce asi 300 nadmořských metrů, vše si v Nepálu i zde zorganizovat sám, a naopak z Nepálu „vypadnout“ dva dny před dalším kompletním uzavřením této země, byla zřejmě souhra dobře mířených náhod. I tak, to byla cesta skvělá. Plná poznání, ale také fyzicky náročná s mnoha nutnosti se přemoci.

Do Himalájí jsme se vydali na celý měsíc. Počátek dubna byl tím skvělým termínem, kdy se v Nepálu otevíralo prakticky „co šlo“ a cesty byly najednou jednodušší. Tedy, alespoň to tak vypadalo. Po prvotních patáliích a nejasnostech v příjezdových podmínkách, řešení víz na ambasádě v Berlíně a tušení karantény, jsme se velmi brzy dostali do výchozího bodu v Lukle. Už tady jsme narazili na mnoho výprav, které směřovaly k Everestu. A tak jsme prakticky po celou cestu sbírali postřehy a zkušenosti horalů s těmi nejvyššími horami světa.

S 20kg batohy to byl zápřah hned od začátku, a asi zde nebudu popisovat každý jednotlivý krok naší cesty. Nicméně jsme se prokousávali den za dnem krajinou, nejprve klasickými jehličnatými lesy, přes krásná údolí neuvěřitelné Namche Bazaar, až po nehostinné krajiny okolo Lobuche či samotného Everest base campu. Čím výše, tím méně hostinná krajina je. O to větší zimu v noci zažíváte, máte o mnoho kyslíku méně a kroky jsou těžší a těžší. I přesto ale krásnější a krásnější, až najednou se nad vámi zjeví sám Everest. Majestát.

U něj se krátce zastavím. Na to, že je vám v noci permanentní zima, nedostává se kyslíku, nebo neteče voda, si velmi rychle zvyknete. Dokonce si zvyknete i na z počátku trochu „děsivou“ všudypřítomnost osamělých yaků. Ale na to, že najednou stojíte v místě, které je opředeno mnoha historkami, v místě, kde to vlastně teprve začíná, a kde se nad vámi tyčí Mt. Everest prakticky na dosah ruky, na to vás nikdo nepřipraví. To je chvíle, pro kterou ten dvanáctidenní trek a občasný fyzický diskomfort absolvujete. To je ten pocit, pro který bych se tam kdykoliv vrátil zpět. Nezapomenutelná zkušenost a naplněný životní cíl. Alespoň pro mne…

Střídání teplot od 15 stupňů po -25 si pomalu vybíralo svou daň a únava se den ode dne stupňovala. Celý trip bych tak ohodnotil jako velmi náročný, což je trochu paradox. Protože v mnoha příručkách a cestovních mapách se dozvíte, že není třeba mnoho trénovat. K tomu snad jen vlastní vjem – trénovali jsme hodně, prakticky každý týden jsme byli 1-2x na horách na 20 – 30 km dlouhém výšlapu. I tak to však bylo poměrně náročné. O to jsme byli raději, že jsme měli možnost s sebou mít výbavu od silného partnera, kterým Hannah je. Jejich vybavení nám poskytlo ochranu před nepřízní počasí i střechu nad hlavou.

Velký dík Hannahu za to, že jsme měli možnost vzít si kousek kvality z Česka do Nepálu. Přeci jen, bez kvalitního vybavení jsou hory občas až zbytečné trápení a já jsem rád, že jsem si mohl Nepál užít o to více tím, co je na horách důležité – přírodou, lidmi, kulturou…, nikoli starostí s výbavou. A jestli bych se tam vypravil znovu? Jistě ano, a zase bych neváhal a vzal Hannah do své výbavy.