Výprodej vrcholí
slevy až 50 %
4. 11. 2022 6287x přečteno 5 min
Putování po portugalském pobřeží ve stopách Fisherman’s trailu nebylo úplně prvoplánové. Byl to náš druhý pokus o absolvování dálkové trasy. Po tom, co jsme se s kamarádkou Péťou rozhodly odjet z Pyrenejí (více o našem trailu GR 11), jsme se vydaly do Španělsku blízkého Portugalska. Nalákalo nás hlavně lepší počasí a snadný transport.
Ráno jsme dorazily nočním autobusem z Madridu do Lisabonu. Přesedly jsme na autobus do Lagosu, kde začínala naše trasa. Trail startuje ve středu města u zátoky. Během chvilky se vyjde z města a následuje nádherné pobřeží. První den byl z celého trailu nejvíc turistický, ale je pravda, že ty útesy a výhledy byly doopravdy nádherné.
Trail má jednu nevýhodu. Je skoro celý v národním parku, a tak se nesmí spát na volno. Oficiálně jsou dovolené jen campy a hostely/hotely. Nejvíce jsme využívaly campy.
Ráno jsme se rychle zabalily a vydaly se na cestu. Čekala nás jenom krátká vzdálenost. Nepotřebovaly jsme nikam spěchat, ale potřebovaly jsme sprchu. Na této části Portugalska se sice nachází mnoho krásných pláží, ale z pravidla jsou bez sprch. My si našly skvělý camp v Salemě, asi nejlepší camp, ve kterém jsem kdy byla.
(https://www.salemaecocamp.com/en/) Do campu jsme dorazily kolem třetí hodiny a následovalo praní věcí, sebe a sušení. Večer u pizzy jsme plánovaly další dny s cílem si trail maximálně užít.
Probudily jsme se do mlhy, která ale naštěstí během poledne zmizela a opět jsme neměly na nebi ani mráček. Tato etapa byla nejnáročnější. Trasa si pro nás připravila opakované stoupání z pláže na útes a zase klesání z útesu na pláž. Mé bolavé achilovky, které jsem si zrušila z kopců v Pyrenejích, mi dávaly najevo, že se jim to moc nelíbí.
Během největšího tepla jsme se ukryly v jeskyni v útesu na pláži a pokračovaly dál až kolem třetí hodiny. Čekala nás ještě dlouhá vzdálenost a chtěly jsme stihnout západ slunce na vyhlídce v Sagres. Stihly jsme to! Byl to náš jediný hezký západ slunce, který jsme během našeho putování viděly… celkem smutné skoré.
V Sagres jsme viděly i náš jediný krásný východ slunce. Sledovalo ho s námi i pár ranních běžců. Snídani jsme si daly v kavárně, kde se k nám připojila kamarádka, která jela chytat vlny do Sagres. O tom že si na treku dám ke snídani vafle se mi ani nesnilo. O to lepší prožitek to byl.
Čtvrtá etapa byla úplně jiná než ta předešlá. Vedla po dlouhých rovných silnicích. Připadaly jsme si, jak kdybychom se teleportovaly někam do Ameriky, na jejich proslulé dlouhé rovné silnice uprostřed ničeho. Trasa vede přes mys Sao de Vincentine a jelikož je to samozřejmě turistické místo, tak jsme se co nejrychleji odebraly zase dál po zeleno-modrém značení.
Pokračovaly jsme po rovné, vyprahlé cestě. Přišlo nám vtipné, jak se uprostřed ničeho najednou objeví krásný moderní barák s úplně zeleným trávníkem, ačkoliv kolem je všechno suché a nic nikde neroste. Věděly jsme, že chceme čtvrtou etapu zakončit poblíž města, abychom si mohly jít večeři nakoupit do krámu. Táhly jsme si každá 5l flašku vody, která představovala naši dnešní sprchu. Ani netušíš, jak moc skvělé to bylo! :-D
Hladové jsme se ráno vydaly hned do krámu. Čekal nás další pohodový den. Počasí nám přálo a bylo lehce pod mrakem, což je pro chůzi úplně ideální. Cesta byla moc hezká. Už to nebylo po rovné silnici, ale hezky se to klikatilo a procházely jsme národním parkem po cestičkách.
Zvolila jsem tam jednu zkratku, která by se mohla podepsat pod výrok „je to kratší, ale o to horší cesta“ :-D . Bylo tam křoví, pod kterým jsme lezly doslova po čtyřech a pak stoupák snad kolmo nahoru (to přeháním, ale umíme si to každý představit). Poté trasa vedla přes pláž, kde jsme pozorovaly surfaře a pekly se na sluníčku.
Později jsme zjistily, že to nebyl dobrý nápad. Samozřejmě jsme tam usnuly a Péťa si uhnala částečný úpal. Zvolily jsme tedy pro dnešní noc hostel ve městě. Udělaly jsme dobře. Byl moc hezký, příjemný a měly tam jogamatky! Takže já konečně pořádně protáhla své tělo a opět jsme vypraly skoro všechno oblečení. Noc nebyla úplně příjemná, jelikož náš „spoluležník“ pokácel pár(set) hektarů lesů…
Šestý den jsme procházely kolem stromů po písečných cestách. Chvilkami to bylo bloudění a my se i několikrát ztratily z trasy, ale nějakou cestičkou jsme se zase vždycky napojily zpátky na naši trasu. Nic zajímavého jsme na této etapě neviděly. On totiž osud věděl, že si máme schovat všechnu sílu na večer.
Plánovaly jsme spát na odpočinkovém místě za městečkem Aljezur. Povečeřely jsme koupené saláty. Na cestě nám hrozně chyběla zelenina, a tak jsme si jí ve městech dopřávaly. Najednou ale přijela dvě auta a zkazily nám náš celý plán.
Byl to muž a žena, kteří dělali bordel a ve chvíli kdy jsme chtěly rozbalit stan, se rozhodli grilovat. Na polorozpadlým grilu. Nechovali se normálně, asi byli pod vlivem nějakých omamných látek a my se tam s nimi necítily dobře a v bezpečí.
Rozhodly jsme se jít hledat místo na spaní někam jinam. Bylo devět hodin večer. Šly jsme podle map a najednou začali štěkat psi. To k našemu strachu moc nepřidalo a do campu vzdáleného cca 2 km jsme hodně zrychlily. Tak rychle jsem snad nikdy nešla :-D. V campu už jsme se cítily lépe a obě se tomu zasmály. (Dobře, já byla furt trošku vystrašená.)
Na mapách jsme viděly, že sedmá etapa vede převážně vnitrozemím. Tudíž stejné okolí už třetí den. Rozhodly jsme se stopnout auto do města (cca 10 km) a poté jít na pláž. Já se konečně vykoupala v oceánu. Ano, doopravdy jsem se koupala poprvé až sedmý den. Do té doby k tomu nebyla vhodná příležitost, abych se mohla osprchovat a nešla spát celá od soli.
Večer jsme se domluvily, že další etapu půjdu sama a Péťa pojede stopem do dalšího města.
Vydala jsem se na cestu hned ráno a bylo to krásný. Je mi to sice vůči Péti blbý, ale tohle byl asi nejhezčí den na trailu. Měl všechno. Výhledy na oceán, pláže, vnitrozemí, prodírání křovím, bahno, hluboký písek a krásné cestičky. Já jsem si to moc užila a pokud bych se do Portugalska ještě někdy vydala chodit, určitě bych šla trasu od Odeceixe dál, směrem na Porto Covo. Chvílemi mě samozřejmě ten hluboký písek už nebavil, ale výhledy za to stály.
Díky mému nadšení z minulé etapy jsem namlsala Péťu na výhledy a krásnou přírodu a šla se mnou. Cesta byla hodně podobná, jenom v hlubokém písku nebylo cca 40 % cesty, ale celá :-D. Což dost znepříjemňuje chůzi. Brzdí to, je to nestabilní. Nic moc na moje bolavé achilovky, ale šly jsme hezky postupně dál.
Celá devátá etapa se mi ale opět moc líbila. Vede krásnou částí Portugalska a přesně takhle jsem si představovala, že to tam bude vypadat. V Almograve jsme si vzaly stopa. Zastavil nám moc milý pán, se kterým jsme se zdravili před městem. Vyprávěl nám o městě a něco málo o historii. Ubytovaly jsme se v campu a šly jsme se projít do centra města. Díky stopu jsme si to zkrátily a měly jsme tak energii ještě na kulturu.
Konec cesty se nám blížil. Užívaly jsme si poslední dny na sluníčku s nohama zabořenýma v písku. Doslova. Jenom na těch nohách jsme měly ještě boty. Vyšlo to ve výsledku asi nastejno, obě jsme měly v botách pískoviště a vysypávaly ho každých 5 km. Už třetí den jsme šly v hlubokém písku, takže jsme se tomu už jen smály.
Výhledy byly stále krásné. Trasa vede nahoře na útesech, a tak nabízí pohled do nekonečného oceánu. Na oběd jsme se zastavily v místě s výhledem na surfovací školu. Ubytovaly se v campu hned u města a šly na Sangrii. Daly jsme teda jenom jeden drink a utekly na kutě. Další den nás totiž čeká konec našeho putování.
Poslední den na trailu. Vlastně nám dělalo dobře, že ráno ten stan skládáme naposledy. Závěrečná etapa vede po krásném chodníčku. To asi, aby ty poutníky namlsali hned první den, většinou se totiž tato trasa chodí opačně. Počasí nám přálo a měly jsme pod mrakem s příjemnou teplotu.
Trail oficiálně končí v městské čtvrti São Torpes. My jsme se rozhodly dojít až do Sines, což nebyl dobrý nápad. Na mapách.cz totiž značí cyklostezku, která tam ale není a jde se pravděpodobně po dálnici. Když už jsme tam vešly, šly jsme dál, ale skoro každý řidič na nás troubil nebo ukazoval, že tam doopravdy nemáme co dělat. Slezly jsme z cesty hned jak to šlo.
Pokračovaly jsme přes průmyslovou zónu, kde na nás také nekoukali moc přívětivě. Rychle jsme to proběhly a došly do města. Za odměnu jsme si daly růžový burger a dlouhou sprchu.
Další den jsme se přemístily autobusem do Lisabonu, odkud jsme odletěly zpět do Čech. Autobusová doprava v Portugalsku funguje skvěle on-line, je potřeba si vždy zakoupit místenky. Pokud se sem vydáš, doporučuji se naučit alespoň pár slovíček portugalsky, hned jsou místní víc přátelští.
Kempuj na povolených místech a vyhneš se nepříjemnostem. Ale hlavně! Hlavně si to užij!
