close

Hlavní menu

             

Hannah Grant podporuje

Dnes Letím - Národní Park Torres del Paine

Patrik a Hana loni podnikli společnou cestu po Jižní Americe. Mají pro vás skvělý tip na návštěvu Národního parku Torres del Paine. Přečtěte si co tam na vás čeká za krásy, ať víte, kam po koronavirové době vyrazit na cesty.

Prakticky nejvíce navštěvovaným místem na území Chile je Národní Park Torres del Paine, který byl v roce 1987 prohlášen za biosférickou rezervaci UNESCO. Park má rozlohu přes 200 000 hektarů, je plný hor neuvěřitelných tvarů, blankytně modrých jezer a zvířectva, jako jsou například pumy, ptáci nandu, lamy guanako či majestátní kondoři. 

Park je známý nejen svou krásou, ale také požáry, které zde několikrát poničily přírodu. V parku Torres del Paine jsme strávili hned několik týdnů. Ze začátku jsme několik dní museli vyčkat na lepší počasí, abychom se vydali na trek. Počasí zde je velmi nevyzpytatelné a my nechtěli přijít o ty nejlepší výhledy. Měli jsme alespoň tak čas cestu řádně naplánovat. 

Park sám o sobě je neuvěřitelně velký, a tak jsme byli nadšeni, že zde můžeme prozkoumat všechna místa. Nejznámější jsou ale okruhy, které mají název dle křivky, kterou vytváří cesta na mapě. Cesta, která je delší, se nazývá “O”. Jedná se o okruh, který je na 6 - 10 dní, dle toho, jak si ji rozplánujete, a jak jste zkušení. Okruh je střední náročnosti a to hlavně díky počasí. 

Druhý okruh, kratší, která se dá zvládnout za 3 - 4 dny, se nazývá “W”. Uvidíte na ní úžasná místa, která možná znáte z různých dokumentů. Cesta je také méně náročná jak po fyzické stránce, tak po časové. Pokud vychytáte počasí, jediná další starost jsou kempy. 

Jelikož v Torres del Paine je přísný zákaz stanovat mimo kempy, je to někdy nadlidský úkon a často se stává, že Vás do Národního Parku bez rezervace nepustí. Navíc kempy jsou zde tři typy. 

Na pravé straně okruhu jsou kempy od společnosti Fantastico Sur a na straně levé Vertice, takže se musí zarezervovat vždy zvlášť. Pak tu jsou kempy od CONAF (National Forest Corporation), v překladu Národní Správa Lesů, které jsou zadarmo, ale v době, kdy jsme tam byli my, byly zavřené. Zde je pak opravdu rezervace potřeba několik týdnů dopředu, protože každý chce kempovat zadarmo. 

Cena kempů se pak pohybuje dle toho, zda si zarezervujete pokoj, či spíte ve stanu a zda máte stan svůj, nebo si ho zapůjčíte. A tak se ceny mohou vyšplhat až do 40 000 chilských pesos (1 775 Kč) a nebo, pokud máte svůj stan, většinou na jednu noc za osobu se platí 5 000 chilských pesos, což je přepočtu 148 Kč. V takovýchto kempech pak máte horkou sprchu, společnou jídelnu, a dokonce i bar. 

Nejdříve jsem byl naštvaná, že v přírodě mají takový komfort, ale po několika dnech stálého trekování jsem vlastně byla nadšená, že si rovnou můžu pochutnat na míchaném koktejlu. Cena vstupu do parku je 21 000 chilských pesos, což je v přepočtu 615 Kč na osobu. 

V Národním parku Torres del Paine, protože je opravdu obrovský, se můžete pohybovat buďto vlastním autem, autobusem nebo stopem. Někdo si i zapůjčí kola a projede ho celý na kolech. Občas je ale tak šílené počasí a silný Patagonský větřík, že cesta, která se zdála být snadná, je vlastně nesplnitelná. 

Další věc, která Vás čeká je trajekt. Ten jezdí 2x denně a je to jediná cesta, jak se komfortně dostat do základního tábora, než se vydáte na trek. Jedna cesta celkem vychází na 20 000 chilských pesos (591 Kč), zpáteční 28 000 chilských pesos (827 Kč). 

A nebo můžete využít cesty, která vede přímo od správce Národního parku a má 17 km. My jsme naštěstí měli zarezervováno a do parku nás pustili. Obávali jsme se všech známých fám, které o Torres del Paine běží - že není vůbec lehké zarezervovat, že Vás z kempu vyhodí, pokud nemáte rezervaci, že Vás hlídají na každém kroku atd. S těmito fámami my nemáme žádné zkušenosti. 

Za celou dobu jsme nepotkali jedinou osobu, která by nás zkontrolovala a kemp jsme si zaregistrovali noc předtím, než jsme vyrazili. Jediné, co zde uvidíte jako nařízení, jsou cedule s prosbou, abyste v dané části nepracovali s otevřeným ohněm, kvůli mnoha požárům. Požáry velkého rozsahu tu byly celkem tři a jeden z nich byl založený Čechem. Bohužel díky silnému větru se zde oheň rozšířil natolik, že dalo velkou snahu hasičům jej uhasit. Takže mnoho míst, kterými procházíte, nesou videtelnou tvář dřívějšího požáru. Zasaženy jsou lesy a občas je krajina pustá.

Celý park jsme projeli Marčélem křížem krážem a využívali každičkého místa, kde se dalo stanovat a mělo krásný výhled. Co autem projet nejde, je právě vyhlášený okruh “O” nebo “W”. Začali jsme proto ve chvílích, kdy nebylo hezké počasí, plánovat. A hle, přišli jsme na nápad, jak navštívit ta nejzajímavější místa a neutratit tolik peněz. 

Náš okruh jsme nazvali “Y”. Za čtyři dny jsme nachodili 100 km! Utratili jen 30 000 chilských pesos, tedy 886 Kč. Nechtěli jsme využívat předražený trajekt a vyrazili jsme, po pořádné snídani, na cestu. Cesta byla celkem 17 km dlouhá, většinou bez stoupání. Jediné stoupání bylo ke konci, kdy jsme byli jen pár km od základního kempu Paine Grande. A to byla první vzpomínka, která se nám vryla do paměti, kdy jsme vykřikli “WOW”! 

Přes poslední kopec nebylo vidět kam vlastně míříme a okolní krajina byla pustá. Jakmile se ale naše hlavy vynořily zpoza vršku, viděli jsme žulové píky, jak se snaží roztrhnout mraky okolo. Chvíli jsme se kochali, udělali nespočet fotek, až začalo zapadat slunce a vytvořilo na vršcích nádherné odstíny zlaté. S takovýmto výhledem se usínalo jedna báseň. Ještě jsme si prohlíželi mapu a měli jsme jasný cíl. Navštívit ledovcové jezero, do kterého přímo zasahuje jazyk ledovce, který je 270 km2 velký. Dále pak Mirador Britanico, který obklopuje Las Torres, neboli ty nejvíce známé tři hory parku, ale z druhé strany. 

ledovec Grey

Po mrazivé noci jsme si dali snídani, ovesné vločky s ovocem a sušeným mlékem. Zabalili si malý batůžek se svačinou a vydali se na první trek, který byl 36 km dlouhý. Počasí se velmi střídalo, a tak nám chvíli mrholilo, chvíli pršelo, přidal se patagonský větřík, ale sluníčko ne a ne vyjít. 

Mirador Britanico

Kousíček před cílem jsme procházeli okolo kempu Grey a viděli obrovský krb a blesklo nám hlavou, jak bychom se mohli ohřát a dát si kafe. Nikdo u ohně neseděl, tak jsme využili příležitosti. Zmoklí jako slepice jsme pomalu táli, jako dva rampouchy a užívali si doušky čerstvé kávy. Z vedlejších dveří se linula vůně hranolek. To ucítil i náš žaludek a začal jasně dávat najevo nelibými zvuky, že je prázdný. Měli jsme s sebou svačinku a vydali se do jídelny, která byla jediným místem, kde se dalo vařit. Naštěstí vůně hranolek se linula právě z jídelny a chlapcům, kteří je zde připravovali na chilský způsob se zželelo všech, kteří závistivě koukali, a tak nám dali každému 2 kusy. Naše nejlepší 2 hranolky na v životě. Na tu chuť nikdy nezapomenu, a vždy, když je doma připravuji, vzpomenu si na onu situaci, jak jsme se skvěle nadlábli před dovršením treku k ledovci Grey, jehož název vznikl právě z šedé barvy morén, které obsahují mnoho zemin a úlomků hornin a tvoří tak šedou barvu. 

Hned nám pochmurné počasí přišlo snesitelnější a ledovec Grey krásnější. U ledovce jsme strávili několik hodin, blbli jsme s pláštěnkami a zkoušeli nové baletní kreace. Pak ovšem přišel obrovský mrak plný vody a začal boj s časem. Do kempu jsme dorazili těsně před stmíváním opět promočení. Co na nás ale čekalo jako odměna, za namáhavých 36 km byly horké sprchy, které kolikrát nebyly dostupné ani v městech, natož abych je očekávala v Národním Parku. A nejlepší na tom bylo, že byly nelimitované! 

ledovec Grey

A pak ta večeře! Protože jsem věděla, že plnou krosnu ponesu pouze první den na 18 km, navařila jsem nám dopředu pořádné jídlo. Chudáci ostatní, jak koukali jako hladová štěňátka a naštvaně míchali to své sušené jídlo. Do spacáku jsme padli jak zabití a užívali si hřejivého tepla. 

Ráno, po probuzení, jsme se nestačili divit. Všechny stany byly namrzlé a byla neuvěřitelná zima. Tentokrát nás čekalo necelých 30 km k Mirador Britanico. Nejsme moc raní ptáčata a vyrazili jsme pozdě. Zato se sluníčkem v zádech. A to Vám najednou byla podívaná! Tentokrát cesta nebyla úplná rovinka, jako tomu bylo u ledovce Grey, ale za to ty výhledy stály. Naprosto dechberoucí pohoří, sluníčko, které prosvítalo stromy a ledovcové potůčky plné čerstvé vody. 

Na cestě jsme potkali mnoho turistů, kteří byli na jednom z okruhů. Procházeli jsme kempem, který je přímo pod miradorem. Jednalo se o kemp s názvem Italiano, ale pro nezvladatelný počet turistů ho museli zavřít, a hlavně vyčistit. Cestou nahoru jsme ale viděli několik spotů, kde někteří ilegálně kempovali. Při výšlapu bylo na cestě spousta organizovaných skupin, kteří ale neměli tak dobrou fyzičku, a my je mohli předběhnout a být na vrcholku na chvíli sami

Mirador Britanico

Trek končil v krásném údolíčku obklopen horami Torre Sur De Agostini (2850 m), Torre Central (2800 m), a Torre Norte Monzino (2600 m). Nechali jsme se unášet krásou okolí, až najednou všichni turisti z místa zmizeli a začalo se stmívat. A to znamenalo jediné - musíme se vrátit. 

Sluníčko v Patagonii zapadá strašně rychle a v polovině cesty jsme již neviděli pomalu na cestu. Přidali jsme do kroku, já se podívala na mapu, která ukazovala poslední 4 km. Asi nejdelší 4 km vůbec. Naštěstí to bylo vše z kopce a brzy jsme již zahlédli v dálce kemp. To už byla tma a řídili jsme se hlavně světly, které kemp vydával. Čelovky jsme měli připravené, protože v téhle šlamastice jsme byli dnes a denně, akorát jedna začala blbnout a zhasla úplně. 

Museli jsme proto zpomalit, abychom viděli na cestu a někam nezahučeli. V tom se kolem nás mihl stín. Ale člověk to nebyl. Zahlédli jsme huňatý ocas. Potichu jsem zvolala: “Zastav se a nevydej ani hlásku!” V hlavě se mi jen honily různé scénáře, co se asi stane. Než jsme stihli čelovku vypnout, zvíře se na náš otočilo a zamrkalo červenýma očima. A to znamená jediné, predátor. V tu chvíli by se krve ve mně nedořezal. Zvířata tu jsou, ale divoká a bojí se lidí více, než než se lidé bojí zvířat. Naše oči si během pár chvil zvykly na tmu a hned bylo vše jasnější a viditelnější. A pochopili jsme. Před námi stála puma. Nevím, zda uběhlo několik minut nebo hodin, ale dlouho jsme nehnutě stáli a čekali, co se stane. Puma se na nás naposledy podívala a rychle zmizela ve vysoké trávě. “Ty vole” se z nás linulo ještě dalších pár minut cestou do tábora. Puma je totiž zvíře, které není úplně často k vidění, ale právě v Torres del Paine je údajně o dost častější z důvodu mnoho kempů a lehčí dosažitelnosti potravy. 

Čekal nás poslední den, a to vyčerpávajících 18 km zpátky k Marčélovi. Celou cestu jsme čekali, zda zahlédneme ještě další pumu, ale takové štěstí jsme bohužel neměli. Netrvalo to dlouho a my zas byli “doma”. Před námi byla poslední výzva - Mirador Las Torres. Nejnavštěvovanější místo celého parku. Okruhu “O” a “W” obsahují tento unikát, ale dá se k němu dostat i v jednodenním treku. Nebo, pokud chcete mirador vidět za úsvitu Slunce, hned pod horou je kemp, z kterého výšlap trvá 2 h. A pokud se nechcete s ničím táhnout, je možnost zapůjčení veškerého vybavení. 

My jsme vyrazili velmi brzy ráno, ještě za tmy. Nahoře jsme byli mezi prvními. Tedy Patrik byl, protože mě se ten den nešlo dobře a nechtěla jsem ho zdržovat. Dorazila jsem se zpožděním 45 min., ale aspoň na mne na vrcholku čekalo občerstvení v podobě piva. Hodinku jsme se kochali, užívali si výhled, a taky připravené a nabombené tortilky. 

Mirador Las Torres 

Ovšem náhle, během pár minut, se na vršcích objevily těžké, černé mraky. Doufali jsme v pouhou přeháňku a schovali se za kámen. Po pár minutách jsme věděli, že déšť neustává, ale nabírá na síle. Sbalili jsme si svých pár švestek a rychle utíkali dolů. Cestou jsme potkali přes stovku lidí, kteří se snažili, i přes to počasí, se nevzdát a rychle se dostat do cíle. Bohužel, jak je zde počasí nevyzpytatelné, jakmile prší a fouká, v miradoru je vidět pouze jezero, ale ty tři úchvatné píky ne. 

Na obličejích lidí bylo vidět velké zklamání. Protože se déšť neustále zhoršoval a přidal se k němu silný vítr, vyhledali jsme nejbližší kemp, dali si ještě další pivko a čekali, zda se situace trochu změní. Ano, změnila, k horšímu. Před námi byl úsek, který je natolik odhalený, že pokud je silnější vítr, není možno přes něj přejít, protože je to velmi nebezpečné. My ale neměli na výběr a snažili jsme se tento úsek co nejrychleji přeběhnout. Nakonec jsme běželi až dolů, protože z cest, kde byly malé potůčky se náhle stávaly řeky a my se proklínali, že jsme si nevzali naše pláštěnky. 

Mirador Britanico

Rychle jsme naskočili do Marčéla, zatopili a začali se svlékat, abychom se co nejrychleji převlékli do suchého. Mnoho lidí okolo nás probíhalo a vždy letmo koukli do našeho auta s vyděšeným výrazem. Litovala jsem všechny, kteří právě dorazili nahoru. Počasí bylo horší a horší a od druhého dne zakázali výstup na mirador Las Torres na několik dní. Proto je velmi důležité sledovat počasí. Na většině míst není internetové spojení, ale kdekoli v kempu, či na stanici se můžete informovat a potvrdit tak situaci. I když ne vždy je to stoprocentní, protože právě v den, kdy jsme šli na Las Torres mělo být údajně krásně slunečno. 

A tak jedna velmi důležitá rada na závěr: Buďte vždy připraveni! Berte vždy sebou pláštěnku a něco na zahřátí! Slivovice nebo rum všechno zachrání!

Text a foto: Patrik a Hanka