close

Hlavní menu

             

So far so good ANEB Lékařky za hranicemi

Bolívie - země, která toho může hodně nabídnout

Po prvním seznámení s Bolívií na solné pláni Salar de Uyuni jsme se těšily, co nám tato země dále ukáže.

Noční autobus nás vyklopil uprostřed ruchu La Pazu, největšího bolivijského města. Je zvláštní zejména tím, že jako MHD používají lanovky, protože převýšení při procházce po této metropoli může dosáhnout až 1100 m. Navíc se nachází v poměrně značné nadmořské výšce (kolem 4000 m n. m.). Už jen cesta do hostelu z autobusového nádraží nám dala zabrat. 

Cestovatelé se v zásadě dělí do dvou skupin; jedni La Paz milují a ti druzí se nemohou dočkat, až budou pryč. My se řadíme k těm druhým, a proto jsme ho hlavně využívaly jako základnu pro výlety.

Death road

První byl adrenalinový downhill po Silnici smrti. Na 64 km se sklesá více než 3500 m. Jízda začíná v padajícím sněhu a končí koupáním a opalováním u bazénu. Dnes na kole už je to legrace, děsivá je ovšem představa, že po této nezpevněné úzké cestě se strašným srázem dolů donedávna vedl obousměrný provoz aut, autobusů a nákladních vozů.


Pampy? ...pampy!

Dalším výletem byla cesta do Las Pampas. Co jsme si představovaly pod pampami? Nejspíš jihoamerickou “savanu”. Jaká byla realita? Tropický lužní les se 100% vlhkostí, extrémním horkem a mračny komárů. 

Naštěstí naše osmnáctikilové krosny obsahují vybavení do všech podmínek, a tak jsme se adaptovaly. Náš batoh se jmenuje Xena a taky si tak připadáme, když si ho ráno nahazujeme na záda, večer se ale spíš podobáme hrbáčovi Quasimodovi. 

Během třídenního pobytu jsme viděly bezpočet divokých zvířat – opice, kajmany, anakondu, želvy, vzácné endemity delfínovce růžové, papoušky a jiné tropické ptáky. Bohužel Bolívie ještě nedospěla do stádia, kdy by se významně starala o své národní parky – nepoužívané kempy pomalu chátrají a odhozené odpadky nikoho nevzrušují.

Sucre

Formálně hlavní město Bolívie po přesunu vlády do La Pazu ztratilo na významu. Co mu zůstalo, je krásné koloniální centrum, sněhobílé, čisté a upravené. Také je od roku 1991 na seznamu UNESCO. Jméno hlavního města připomíná cukr. I samotné domy jako by byly postaveny z cukru. Už jen proto jsme tu byly dost nepatřičné. Kam jsme ale perfektně zapadly? Mezi děti do místního dinoparku.

Copacabana

Letovisko na břehu jezera Titicaca docela dobře imituje pocit, že je člověk u moře. Pokud by tedy moře bylo ve výšce 4000 m n. m. Jezdí sem jak cizinci, tak místní na dovolenou. Hlavním cílem je Isla del Sol (Sluneční ostrov) posvátné místo Inků. Z jejich dob se zachovaly cestičky křižující celý ostrov, bohužel nyní jsou 2/3 uzavřeny z důvodů, na které naše španělština nestačila. Ta ovšem nestačila ani na zjištění informací ohledně zpáteční cesty lodí, a tak nám samozřejmě ujela. Nemusely jsme bivakovat, usmlouvaly jsme další loď, aby nás vzala místo toho.

Jak bychom zhodnotily Bolívii?

Levná země, která toho může hodně nabídnout. Cesty do pralesa, výstup na šestitisícovky, zachovalé Incké památky, vynikající jídlo, čerstvé ovoce...


Ale taky je to země uzavřených lidí, neustálých kontrol pasu, nesmyslných pravidel a nadměrné byrokracie. Po každé takové zkušenosti si člověk musí dát mango a pak je zase v pohodě.

Z cest vás zdraví,

Irča a Klára