Hiking fine dining

„Na horách prostě chutná!“ To vždycky říkávala moje starší ségra, zatímco notně futrovala další lžící eintopfu. A má recht! Chutná. Ale když je co… Zapomeňte na vysušený výkrmy, ládování lžící z divnopytlíku nebo kilo těstovin s hotovou boloňou. Do hor se chodí za zážitkama, tak proč si je kazit nejídlem. Dneska si dáme do rypáku přesně tak, jak to mám rád já. Špinavou rukou a pěkně začouzený rovnou z ohně. 

Jsem víkenďák. Nechodím vícedenní horský přechody, neběhám ultranekonečnotraily jako Tandlis, ale hory miluju.  A jídlo taky. Proto většinou daleko víc plánuju, co budem jíst než kam půjdem. Jsem prostě toulavej pes s vybíravým čumákem. Což mají ostatně nejradši mí parťáci. Do trasy jim nekecám, a navíc večer uvařím. Tentokrát jsem na špacír vytáhl Maku. Ta už od vrcholku měla hlad a jak to tak bejvá, s hladovou holkou na zádech je to dolu spíš seběh. Ale to mi nevadilo, těšil jsem se. Nakoupeno už bylo, takže stačilo jen zakempit a zažehnout oheň v obýváku. Alpským obýváku. 

Příprava dřeva je základ. Proto to vždycky odfláknu… Dává to smysl? Nedává. Ale důležitý je některý věci přijmout, protože jinak to už nebude. Nahodilost je totiž pro mne při vaření na ohni to, co mě na tom baví nejvíc. Nikdy nevím, jak to dopadne. A co je nejlepší, že to nikdy ani neví ty, pro který vařím. Nulový očekávání. Proto jsou vždycky všichni pak tak nadšený. A když se to nepovede? Vem to čert! Nejsme v Michelince a u ohně je vždycky dobře… 

Menu jsem tentokrát zvolil mojí oblíbenou klasiku. Argentinskej rumpsteak přímo z uhlí a pečenej brambor. K tomu uhňácat chimichurrku, spálit cibulku a dokonalost je na světě. Do hor ideál, nepotřebuji žádný extra náčiní a když s sebou zrovna nemám v autě lednici a nenakupuji ten den, tak klidně maso beru z domu zmražený a všechno mi v klidu vydrží. 

Nejdřív mrskám brambory, těm to vždycky trvá. Když chci pečení zkrátit, trošku si je předvařím ve vodě. Na pečení brambor je krásný to, že je upečete i v klasickým ešáku. Stačí ho jen vystlat pečícím papírem. Jasně, nejlepší je mrsknout je rovnou do popela, ale to chce víc času. A ten my neměli. Zmiňoval jsem se, že Markét měla hlad už na kopci? 

„Kdy už to bude? Mám hlad.“  

 Dyť to říkám, je to tady! Klasická první věta… No nic, je čas Markétku zaměstnat, aby aspoň měla pocit, že to urychlí. Takže mezitím co Maku připravuje chimichurrku, mi už oheň pomalu vyrábí uhlíky, který budu potřebovat na steaky.  

Víte, jak jsem říkal, že ta příprava dřeva je základ? Tak jsem měl pravdu. Buďte chytřejší než já. Na steaky v uhlí je totiž vždycky dobrý mít tvrdý dřevo, jinak to bude stát za prd… Před vhozením masa na uhlíky je stěžejní, je co nejvíc rozžehnout, rozfoukat. No a když nebudete mít dobrý dřevo, tak dopadnete jak my. Maso uhlíky rychle přidusí, klesne teplota a Maillardova reakce je tatam. Ale nakonec si taky pochutnáte. 

„Než si to nafotíš, budeme to zas žrát studený!“ 

Jo tak tohle slýchám vždycky, když vařím. Asi proto, že je to pravda. Ale třeba cibule a brambory jsou horký vždycky ještě tejden! 

Ale když už se začne jíst, tak najednou všechno ztichne a je slyšet jen mrouskání, pomlaskávání a spokojený předení. A pak vím, že dobrý… Na horách prostě chutná!  

Honzik 

Více o Honzovi i z pracovního života můžete načíst zde: https://www.unclepompo.com/