Tandlisovy zápisky z Manaslu Trail Race

Říká se, že je v životě občas potřeba zpomalit a nadechnout se! Lidi kvůli tomu chodí třeba na jógu, jezdí se posilnit ayahuascou do deštného pralesa nebo vyrazí na sedm let meditovat do Tibetu... Já se pokusil najít svoje univerzální řešení, u kterého se protáhnu při běhání, bude v něm figurovat deštný prales i trochu toho Tibetu a povzbuzením mi budou pohledy na horské vrcholky. To vše jsem doufal, že by se mohlo  propojit v rámci etapového závodu Manaslu Trail Race 2023, který se běžel už po desáté částečně po turistické trase okolo jedné z osmitisícovek.

Když jsem při přípravě na sebe skládal komínky věcí, co asi budou potřeba na ultramaraton v Nepálu, brzo jsem se dostal o dost výš, než na závody tady u nás v Evropě! Jenom je potřeba za tím hledat víc, než jen přímou úměru s nadmořskou výškou, ve které se Manaslu Ultra Trail běží. I když je fakt, že už jen kvůli etapě s vrcholem v základním táboře Manaslu ve 4 800 m.n.m. jsem si radši vzal i teplejší spodní prádlo!  

Důležité ale taky je, že jsme se do té výšky měli dostávat ze šesti set metrů nad mořem postupně čtyři dny a další tři zase klesat zpátky do údolí. Suma sumárum sedm měřených etap s celkovou délkou 140 km a více jak 10 000 výškovými metry. A na rozdíl od Tour de France byl navíc na programu během odpočinkového dne dvacetikilometrový aklimatizační výlet a hned po něm přechod průsmyku v 5 160 metrech nad mořem.

A abych nezapomněl, tak to všechno v zemi, o které jsem před odletem věděl akorát, že má strašně vysoké hory, lidi si na potkání říkají Namaste a to ani kvůli tomu nemusí provozovat jógu a kousek odsud bydlel sedm let Brad Pitt! Takže jo, musel jsem připravit vysoké komínky s oblečením a neztratit víru, že muly všechny ty životně důležité věci během jednotlivých etap uvezou!

Prvního osvícení, kterého jsem po příletu do Nepálu došel bylo, že tu musíte být připraveni na cokoliv! A k tomu my stačily jen dva aklimatizační dny v Káthmandú, celodenní přesun po prašných silnicích na 140 km vzdálený start ve vesničce Soti Kohla a první etapa ze sedmi. 

Během toho úvodního rychlokurzu jsem si stačil osvojit potřebné dovednosti umožňující vcelku bezpečnou návštěvu místní kombinace záchodu a sprchy, zastrčit nabíječku do zásuvky a zajistit její polohu rouškou tak, abych nevyhodil pojistky v celém Tea housu a nenechat se při běhu shodit plynovou bombou uvázanou na zádech některé z mul - všudypřítomného dopravního prostředku - do koryta řeky Budhi Gandaki.

Za první dva dny jsme naběhali přes 50 km a víc jak 3 700 výškových metrů. K tomu asi deset visutých mostů, nespočet vodopádů, sesuvů nebo jako perlička se běh 600 výškových metrů po kamenných schodech z vesnice Labsibot. Až do té doby, jsem nejspíš netušil, že existuje i  jiný vesmír, než komfortní běžecké utrpení v evropských horách. 

Běhat v Nepálu ultramaratony asi nebude sen každého místního dítěte... O to víc jsem smekal před třemi mladými Nepálkami, které s námi běžely a to teda vůbec ne špatně!

Po třech nocích v horách jsme se dostali do 3 200 m.n.m., strávili dva dny bez internetu a pořád žili! 

Nepál je fakt neskutečný. Když běžíte vesnicí podél řeky Budhi Gandaki, díváte se lidem do kuchyně, jak na otevřeném ohni vaří čaj. Co chcete jíst, si to tu prostě vypěstujete nebo počkáte pár dní, než vám to muly dovezou. Vtipný bylo pak pozorovat chlapíka, který orá pěkně po staru s pluhem za mulou a jeho žena sedí opodál na kamenné zdi a jede Face Time s kamarádkou z vedlejší vesnice. Ale čím běžíte dál, tím víc můžete najít míst, kde se čas zastavil, nebýt těch mobilních věciček. 

My takhle skončili třetí etapu v klášteře Hinang, který ani pořádně nenajdete na mapě. Leží celkem vysoko pod dohledem Himal Chuli (7 893 m.n.m). Těžko se to místo popisuje... Prostě existuje a my tam po dalších dvou tisících výškových metrech přespali, povečeřeli, vypili čaj a vyrazili mezi další usměvavé, ale většinou překvapené Nepálce, kteří nechápou kam jako tak pospícháme v těch srandovních běžeckých oblečcích... A my na to, že vyzkoušet, jak se běhá v pořádné výšce, protože během čtvrté etapy vystoupáme nad 4 000 m.n.m. a to pak bude teprve rychlost, když je tam přece menší odpor vzduchu!

Čtvrtá etapa, která odstartovala v bráně kláštera Hinang, byla zároveň první, která mi začala brát dech. Abychom dali mulám náskok, tak nás Richard a jeho tým vyhnal nad hranici čtyř tisíc metrů k opuštěnému klášteru Pung Guyen u ledovce Punggen. 

Tak jako tenhle výstup si budu pamatovat! Při překonávání 600 výškovým metrů se člověk normálně dost naheká. Jenže tady už zjišťujete, že vám k hekání začíná chybět to podstatné - kyslík. 

Když už jsem se vyškrábal tím nejprudším stoupáním na náhorní plošinu, přidělal jsem z nadšení hůlky na batoh a celý radostný se chtěl rozeběhnout. Houby! Nohy se jen tak nějak vláčně motaly po pěšině a to jsem jim fakt domlouval. I nahlas! Bylo vtipný celkem jasně vnímat sám sebe, jak se snažím o běh, ale ve skutečnosti vypadám, jak když se vracím k ránu domů po slušné party. 

Na checkpointu u kláštera jsme měli možnost na chvilku vydechnout. Teda nechat si vyrazit zbytky dechu, když se v mracích poprvé ukázal vrchol Manaslu. Nevím jak, ale dobylo mi to baterky natolik, že jsem mohl zpátky po planině vážně i běžet. Cíl nás po 23 km čekal v městečku Samagaon, výchozím bodu pro nástup do základního tábora Manaslu.

Tak doteď vlastně pohoda! Slunce svítilo, kondoři vesele cvrlikali nad hlavou čekajíc na prvního padlého bežce a člověk přinejmenším při průběhu vesnicemi podél řeky Budhi Gandaki předstíral, že běh vám přináší radost.

Na profil páté etapy by se ale nemuselo stydět ani mistrovství světa ve Skyrunningu. Skoro 1 200 výškových metrů na necelých sedmi kilometrech! A protože jste v Nepálu, tak to není stejný, jako třikrát si vyběhnout na Ještěd. 

Checkpoint, a tedy obrátka, kousek od základního tábora Manaslu. Hodinky mi pak ukázaly, že to bylo ve výšce 4 813 m.n.m. Dostat se tam ale znamenalo skoro dvě hodiny pohybu, u kterého jste se celou dobu snažili, aby byl vpřed. 

Krásu ledovců a okolních vrcholů jsem si cestou nahoru moc neužíval, protože kromě mžitek před očima a snahy šetřit dechem (jakoby to šlo?!), se taky zatáhlo a začaly nám nahoře, pod hranicí mraků, romanticky poletovat vločky. Když jsem se z mrákot u vrcholové obrátky probral díky pozdravu „Namasté, jour nambr?!", kupodivu na mě nečekalo zasloužené horké espresso a crème brulée. Hodil jsem jen teda na sebe bundu a rukavice a mazal zase zpátky dolů. 

Zima způsobila, že jsem celkem rychle zapomněl na nadmořskou výškou a dohnala mě do cíle v třetím nejrychlejším čase... Nechci ale tvrdit, že bych cokoliv z toho při nějaké příští příležitosti potřeboval jako motivaci...

Před ním ale ještě překvapivě nějaký běhání. Než jsme vyrazili na šestou a poslední etapu před odpočinkovým dnem, dostali jsme nejdřív možnost ukázat i nepálským dětem, jak běhání povznáší. Ředitel školy sice říkal, jak byly všechny šťastné, že se mohou účastnit závodu a nechat si fandit od běžců Manaslu Trail Race, ale já jsem teda v očích některých viděl, že by možná radši seděly ve třídě. Čokoláda to ale u většiny napravila.

Pak jsme i my za významného fandění od mul, jaků a babiček s nůšemi sušeného trusu vyrazili od jezera na poslední, sprintérskou etapu před dvěma regeneračními dny ve vesničce Samdo v 3 850 m.n.m.

Regenerace ale znamená vlastně aklimatizace, protože odsud se dál už dostanete buď přes ostatnaté dráty do Tibetu, což málokdo doporučuje. Nebo přejdete přes sedlo Larke v 5 150 m.n.m.

Naprostá většina zvolila Larke Pass a každý si teda zařídil aklimatizaci po svém. Já s norským kolegou Torem, jako vždy s chlapským optimismem vybrali nejbližší a nejvyšší horu, kam se dá určitě dostat bez jištění a vydali se na menší vrchol Samdo. Fotky odsud jsou fantastické, ale o situacích, kdy jsem si cvrnknul se radši rozepisovat nebudu...

Smutným zakončením dne byl odlet dvou účastníků MTR vrtulníkem do Kathmandu kvůli akutní vysokohorské nemoci. I to se tu prostě děje a můžete se připravit sebelíp.

K tomu není moc dodat! Obrázky snad aspoň trochu napoví. Při tomhle přechodu se nezávodilo, ale emotivní to bylo snad nejvíc! Proč? Protože přejít přes sedlo ve výšce cca. 5 150 m.n.m. není, jak doběhnout si ráno pro jogurt. I když je to ze Sando do Bimtangu jen necelých 23 km, tu výšku si zapamatujete. A jo, závodit by se tu dalo, ale kdo může říct za jakou cenu by to ve startovním poli bylo?!

A teď už zbývá jen poslední etapa a otázka, jestli „vám ty medaile přivezeme“ Dobrou noc...

Ten den odpoledne jsem si mohl říct: Tak to by bylo! Nepál, pohoří Manaslu, 9 dnů, něco kolem 192 km po vlastních s převýšením asi 12 tisíc metrů včetně přechodu průsmyku ve výšce přes 5 100 m a nakonec celkové třetí místo v partě lidí neomezené věkové kategorie a ze všech koutů světa... Manaslu Trail Race 2023.

Než jsem do toho místa vyrazil, dostal jsem otázku: „A co dál? Odvrácená strana Měsíce?" Po posledním dni nepálského závodu můžu říct, že na to fakt ještě nemám natrénováno! Vlastně už vím, že jsem neměl ani na Manaslu! Kdybych zavřel obě oči, zacpal si nos i uši a odmyslel si všechno to, co se člověk věk musí v Nepálu naučit, pokud tu mimo přežití chce nakonec i běhat, pořád tu je ta zatracená nadmořská výška! 

Takže se dá říct, že umístění na takové běžecké akci závisí v první řadě na tom, jestli si umíte ulevit do díry v podlaze, mýt si pravidelně ruce ve vodě s teplotou těsně nad bodem mrazu, vyspat se v pokojíku, který má se štěstím v okenních rámech i sklo a v noci tu teplota pod bod mrazu rozhodně pravidelně klesá nebo třeba přežít bez pravidelné dávky espressa a zpráv z jakékoliv sítě... Pokud dáte tohle, tak už stačí jen vyhrát v loterii a nepotřebovat léky nebo letecký  transport z důvodu akutní horské nemoci.

Ale v pohodě! V případě Manaslu Trail Race se výše uvedené týká jen pěti etap ze sedmi! První a hlavně poslední sedmá byly běhatelné. A musím říct, že tu poslední jsem si užil! Nohy se po startu v turistické vesničce Bimtang ve 3 800 m.n.m. ještě hýbaly dost ztuha, ale čím jsme klesali níž, tím víc mi les připomínal Jizerky a pohyb mého těla se začal podobat běhu. 

Hory nejsou stadiony, kde uspokojuji své ambice dosáhnout, jsou to katedrály, kde praktikuji své náboženství. řekl kdysi horolezec Anatoli Boukreev

Těch posledních 18 kilometrů uteklo neuvěřitelně rychle. Stejně rychle jako Ida Nilsson, která mě ladným krokem předskočila asi tři kilometry před cílem. Doběhl jsem díky tomu v rámci poslední stage třetí a nechtěl to nechat bez odvety. Tak jsme dali nakonec ještě regenerační, pětadvacetikilometrovou procházku nad řekou Marsyangi místo čekání, než nás jeepy svezou zpátky do civilizace. 

 Byly to neskutečný - hory, lidé, podmínky, výzvy a zážitky! Díky za vše #manaslutrailrace i všem spolubojovníkům v běžeckých botách od Perthu až po San Diego!