Prvních 500 km v nohách

„Tak, jsem tu a teď hurá vpřed!“ Dotkla jsem se hraničního kamene a jako při táborové hře, vyběhla na svoji trať.

Dech mi ovšem velmi rychle došel, neboť Beskydy jsou opravdu nečekaně těžké kopce. Každou horu si musíte hezky od začátku vylézt a pak ji zase celou slezete. Tak to jde pořád dokola. Nečeká vás žádný příjemný hřeben, kdepak! A každý krásný výhled si musíte zasloužit.

Třetí den už padám únavou a vážně přemýšlím, jestli Stezku Českem vůbec zvládnu.

Nejen moje tělo, ale ani hlava si na přírodu ještě vůbec nezvykla. Každou noc mám co dělat, abych vůbec usnula. Při jakémkoliv prasknutí větvičky ve tmě kolem mě, můj mozek okamžitě spouští panický stav ohrožení medvědem, vlkem, rozzuřeným prasetem nebo jakoukoliv příšerou či oživlou mrtvolou.

„Báro, budeš se muset nějak uklidnit nebo tu potupně zhyneš na svůj strach ze tmy.“

V nejbližší lékárně si tedy kupuji špunty do uší a ty mne alespoň trochu od všech příšer zachraňují, neboť je prostě neslyším.

Beskydy jsou za mnou, ačkoliv to byly hory hrozně náročné, ve výsledku se mi ta místa strašně moc líbila. Krom pár oblastí, které napadl kůrovec, byly lesy neuvěřitelně čisté, jakoby do nich lidská noha posledních 100 let nevkročila. Zažila jsem nádherné výhledy a cesty přes louky zalité měkkým odpoledním sluncem byly jako sen. Velkou výhodou bylo i dobré počasí a také to, že v Beskydech je spousty studánek, takže prakticky nemusíte nosit žádnou těžkou vodu.

Po krásných Beskydech následovalo několik dní couráním po vesničkách v Podbeskydí. Neříkám, že jsem nepotkala hezká místa, ale vše trochu ztěžovaly asfaltové cesty, kterých bylo poměrně dost. Moje nohy byly najednou nesmírně vděčné za to, jak byly v Beskydech všechny cesty měkké, ačkoliv byly do kopce. Konečně před sebou vidím první stoupání, symbolizující blížící se Jeseníky.

Vstup do Jeseníků jsem zahájila ztrátou čelovky… „No pěkný, tak snad to bez ní nějak zvládnu.“

Překvapením bylo, jak mocně řádil kůrovec i tady, skoro jsem se bála, jestli nějaké lesy vůbec uvidím. Ale naštěstí se vše brzy zlepšilo. Zlepšila se i moje kondice a já už jsem schopná chodit denně i 30 km a v noci docela klidně spát. S kamarádkou, která se ke mně přidává, zažíváme dobrodružství v podobě rychlého hledání přístřešku na spaní, který na slíbeném místě nebyl a celou situaci komplikuje špatná předpověď počasí na noc.

Nakonec vše dobře dopadne a spíme na jiném místě a v bezpečí. V Jeseníkách jsem také potkala nejvíce milých lidí, kteří nás nečekaně obdarovali kávou, vitamíny, dali něco sladkého s sebou nebo nás pozvali na večeři.

Praděd i Kralický Sněžník opravdu stojí za vidění. Na Pradědu se nám navíc podaří vidět západ slunce, což je opravdu paráda. Cestu k němu jsme se rozhodly lehce upravit přes Údolí bílého potoka, které je neskutečně krásné. Na Kralickém Sněžníku se zdržíme jen chviličku a mizíme dolů, neboť jsou ten den hlášené silné bouřky.

Má další cesta pokračuje do Orlických hor. Počasí mi moc nepřeje a první dny na cestě neustále prší. Jestli bych z Orlických hor něco vyzdvihla, tak jsou to krásné roubenky všude po cestě a paradoxně se mi víc libí místní vesničky, než samotné lesy. 

Vzhledem k neustávajícím dešťům a rozbahněným lesním cestám, musím většinu cest obcházet po cyklostezkách, což znamená asfaltový povrch a bolavé nohy. Po dešti mě pokaždé obsype obrovské hejno much a já jen doufám, že nejsou masožravé. Věřím ale, že kdybych měla lepší počasí, byl by zážitek z celých Orlických hor, opravdu lepší. 

Příjemným obohacením byl můj malý výlet mimo trasu Stezky Českem do Neratova, kde je překrásný kostel. Ke konci Stezky se naštěstí počasí uklidňuje a místa kolem Masarykovy chaty si už zase užívám.

Další oblastí v pořadí je Adršpach. Velmi, opravdu velmi bych doporučila vydat se sem ve všední den, ideálně dopoledne. Zažít totiž Telické skály i skalní město v Adršpachu bez lidí, je úžasné. A pro nás snílky, co rádi utíkáme do fantasy světů, je toulání speciálně Teplickými skalami ztělesněním nejkrásnějšího snu.

Rozhodně bych vypíchla naprosto skvělou restauraci Hvězda. Nejenže tu velmi dobře vaří, ale smysl pro humor celé obsluhy je naprosto fenomenální. Na konci návštěvy se navíc dozvídám, že jsou všichni členi jedné rodiny a toto krásné místo spravuje již několikátá generace.

Poslední dny se mi podaří špatně ve skalách šlápnout a můj kotník dává výpověď. Sedám tedy kousek před Žacléřem na autobus a jedu si do Prahy na pár dní odpočinout.