Stezka Českem byl jeden velký poznávací zájezd

Z autobusu jsem vystoupila s nadšením i obavou, že moje cesta právě začíná. Bude to první pořádná zkušenost s nocováním venku a celodenní chůzí. Bude to výzva, tak směle do toho, jde se!

Byla jsem na cestě sotva půl hodiny, když začal padat déšť se sněhem. Oblékla jsem pláštěnku a nepromokavé kalhoty a pokračovala dál, ale s každým krokem ve mě rostly pochyby, jestli jsem na něco takového připravená. Když přeháňka přešla, i moje nálada se o trochu zlepšila. Hlavou mi ale vířila jedna důležitá věc: v noci má být pod nulou a můj spacák má komfort do + 14°C. Tohle bude asi první věc, se kterou se budu muset poprat…moc jsem si přála, abych nemusela první noc venku strávit úplně sama.

Čím víc jsem se blížila k nejzápadnějšímu bodu, tím víc ve mě rostla obava o to, jak a jestli zvládnu noc. Dorazila jsem na místo a viděla jen monument, útulnu a všude kolem bažiny…to tedy pocitu tepla zrovna nepřidá. Zklamání už převzalo otěže, když vtom jsem uslyšela zakašlání! Ne, to není možné! On tu opravdu někdo je? Zvolala jsem tedy: “Ahoj”. Svrchu jsem uslyšela nějaké bručení a pozdrav na oplátku.

Okamžitě jsem pocítila úlevu a zahrnula nahoře ležícího kluka vodopádem slov o tom, jak jsem strašně ráda, že tady nebudu muset spát první noc sama. Že je jeho přítomnost tady mé splněné přání, které jsem si opakovala snad celou poslední hodinu. Vylezla jsem za ním do patra, chvilku jsme povídali a já přitom rozbíjela své skromné ležení. Když jsem si připravila pelech, tak jsem se vrátila dolů a šla poprvé vařit ve své nové soupravě.

Nabrala jsem vodu z potůčku a nervózně zapálila hořák. Jakmile jsem ale položila kastrůlek na hořák, ucítila jsem strašný, ale strašný puch! Sakra, tady se něco pálí! Rychle jsem vypla hořák a kontrolovala celou sadu. Nikde jsem ale neviděla nic, co by to mohlo způsobit. Tak čím to může být? Znovu jsem zapálila hořák, položila rendlíček na oheň a zase ten smrad. Zkontrolovala jsem tedy rendlík, jestli se náhodou nepálí nějaká jeho plastová součást. Nic! Až když jsem se podívala na hrnec zespodu, uviděla jsem ohořelý a připečený návod k použití. Sakra…to se tedy moc nepovedlo.

Situaci jsem zkusila zachránit tím, že jsem utíkala k potoku, ponořila hrnec do vody a snažila se ho rukou umýt. No, zrovna nejchytřejší nápad to tedy nebyl. Ruku jsem měla úplně černou a věděla, že v přírodě mýdlo určitě používat nebudu. Celou dobu jsem v duchu doufala, že spolunocležník, který je nahoře, nic necítí a neslyší.

Ruku jsem “umyla” antibakteriálním gelem a utřela do látkového kapesníku. V tu chvíli jsem byla moc a moc ráda, že jsem si s sebou na cestu vzala dva. S o trochu čistějšíma rukama i náčiním jsem dala vařit novou vodu, ale jak jsem byla nervózní a nedočkavá, tak jsem hořák vypnula hned, jakmile se z vody začalo kouřit. A to tedy určitě neznamená, že už se vaří. Snažila jsem se připravit své první jídlo: kuskus s tuňákem. Kuskus jsem si s sebou vzala právě proto, že ho není nutné vařit, stačí ho zalít horkou vodou, chvilku počkat a je k jídlu. Jak jsem záhy zjistila, podmínkou je právě ta horká voda, ve vlažné vodě se mu moc nechce.

Večeři jsem i tak snědla (a na dlouhou dobu zanevřela na kuskus) a pospíchala nahoru. Mému spolunocležníkovi, kterému jsem později začala říkat Coffeeman, jsem vysvětlila situaci s mým spacákem a očekávanou zimou. Byl velmi pohotový a nabídl mi, že mi půjčí svůj tarp, který tuto noc potřebovat nebude. Zabalil mě do něj i se spacákem a já doufala, že moje první noc venku uteče rychle.

I přes Coffeemanovu pomoc a všechno mé oblečení, do kterého jsem se navlékla, jsem svou první noc proklepala zimou až do časného rána. Když jsem spánek už úplně vzdala, rychle jsem sbalila svých pět švestek, poděkovala mému novému kamarádovi za jeho péči a doufala, že pochodem do Aše zahřeju promrzlé prsty i kosti. Ve chvíli, kdy jsem z nejzápadnějšího bodu České republiky odcházela, jsem neviděla jinou alternativu než dojít do Aše, naskočit na první vlak a přiznat sobě i ostatním, že na takovou cestu prostě nemám…

Od Aše mě dělilo přibližně 10 kilometrů, což jsou 2 až 3 hodiny chůze. Navíc jsem se cestou zdržela v malém přístřešku přípravou snídaně a kávy, která mě konečně zlehka zahřála. Konečně jsem se trochu uklidnila a mohla v relativním teple zvážit své možnosti. Cestou mi totiž došlo, že bych se těžko smiřovala s tím, že jsem odjela domů po prvním problému a první noci.

Jedna z možností, která mě během snídaně napadla, bylo dojet do Chebu, koupit tam nový spacák a ten starý poslat domů. Hledala jsem tedy na netu, jestli je v Chebu možné koupit něco, co by bylo lehké a zároveň funkční. Nic vyhovujícího jsem ale nenašla, a tak jsem zavolala příteli, se kterým jsem se domluvila, že si spacák objednám přes net, on mi ho v Brně vyzvedne a pošle mi ho na některou ze Zásilkoven, kterou budu mít cestou. Teď už zbývalo jen vymyslet, jak přežiju několik příštích nocí. Předpověď totiž slibovala, že teplota v noci klesne pod nulu a další taková noc venku s mým aktuálním spacákem by byl vyložený hazard.

Vím, že kdyby mě od Aše těch deset kilometrů nedělilo, tak jsem tenkrát odjela domů a neprožila na stezce úžasných 39 dnů, za které jsem vděčná a na které budu s láskou vzpomínat.

Na stezku jsem nastoupila jako úplný začátečník a cestou jsem nasbírala hodně zkušeností. Mnohdy díky oblíbené metodě pokus a omyl, jindy to bylo díky ostatním lidem, se kterými jsem se setkala.

Jedna taková zkušenost přišla 37. den mé cesty. Odpoledne už se chýlilo a já jsem zvažovala, zda zvládnu dojít na vytipované místo, kde jsem chtěla přespat. Najednou jsem za sebou zaslechla kroky. Když jsem se otočila, viděla jsem samotného kluka, a protože jsem ten den opravdu měla chuť si s někým popovídat, hned jsem ho oslovila a zeptala se: “Ahoj! Společnost nebo sám?” Kluk trochu znejistěl a odpověděl: “Sám.” Na to já pohotově: “Jasně, chápu, nebudu rušit.” Otočila jsem se od něj a pokračovala dál svým směrem.

Po chvilce na mě ale zavolal a vysvětlil, že jsme se špatně pochopili a že tím chtěl říct, že jde sám, ale společnost uvítá. Srovnali jsme krok a pokračovali společně. Ondra mluvil a mluvil a pro mě to v danou chvíli byl velmi příjemný relax. Sešli jsme spolu do údolí, kde jsme si dali drink a dohodli se, že na mé místo ke spánku zkusíme dojít společně. Cestou jsme mluvili o všem možném a přišla řeč i na vybavení.

Já mu tedy vyprávěla o mém spacáku, který jsem na začátku cesty vyměnila, a zároveň jsem se mu svěřila, že ohledně toho nového mám trochu pochyby, protože i přesto, že je o mnoho lepší než ten první, stále je mi v noci chladno. Většinou spím zachumlaná v péřové bundě, čepici a rukavicích. Ondra mi řekl, že do spacáku musím jen ve spodním prádle a teprve pak mi nebude zima. No, nebudu lhát, tohle mi opravdu připadalo jako blbost a začala jsem tak trochu zvažovat, kdo to se mnou vlastně jde…každopádně změna tématu, jeho dobrá nálada a společné výbuchy smíchu nás doprovodili až do našeho dnešního cíle.

Na místě bylo celkem rušno. U ohně seděl další pocestný (Zdeněk) a skautský oddíl se svým vedoucím. Přisedli jsme k jejich ohni a začali jsme si povídat. Všichni se nám svěřili s tím, že podle naší hlasitosti odhadovali, že přichází mnohem větší skupina. Po nějaké době opět přišla řeč na vybavení a když mi i skautský vedoucí potvrdil teorii Ondry, rozhodla jsem se, že dám na slova zkušenějších a dnes večer vlezu do spacaku “nalehko”.

No, a tak se stalo, že mi poprvé za celou cestu bylo v noci opravdu příjemně teplo. Povzdechla jsem si v duchu, že je trochu škoda, že jsem se to dozvěděla 2 noci před koncem mé cesty…na druhou stranu je přece lepší na to přijít pozdě, než nikdy…

A co jsem Vám tím vším vlastně chtěla říct? Že pro mě osobně byla STEZKA ČESKEM jeden velký poznávací zájezd. Postupně jsem získala zkušenosti, objevovala naši krásnou zem a poznávala lidi, kteří v ní žijí. Během těch 39 dní jsem vlastně nepřestávala žasnout nad tím, kolik skvělých lidí potkávám. Bez těch, se kterými jsem se cestou seznámila, těch, co mi pomohli, i těch, se kterými jsem kousek šla, bych cestu možná nakonec zvládla dokončit, ale nebylo by to ono. Všichni společně mi totiž vrátili víru v to, že lidé stále umí být a jsou dobří.

Před začátkem cesty jsem prahla po tom, abych ji zvládla dokončit. Chtěla jsem si dokázat, že na to mám. Čím více jsem se ale přibližovala k cíli, tím více jsem si uvědomovala, že mi tento můj výlet dal mnohem víc, než jsem chtěla i doufala. Dosáhnout cíle byla sice úžasná zkušenost, ale být na cestě, bylo mnohem lepší! To je to, na co budu vzpomínat, co si v sobě uchovám.